ECLI:CZ:US:2016:2.US.679.15.1
sp. zn. II. ÚS 679/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Jiřiny Přikrylové a Jiřiny Zouharové, obou zastoupených JUDr. Danielou Trávničkovou, advokátkou se sídlem Blansko, Svitavská 1018/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 č. j. 22 Cdo 1762/2014-300 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2013 č. j. 37 Co 481/2011-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. března 2015, se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelky se v řízení vedeném před Okresním soudem v Blansku (dále též "soud prvního stupně") pod sp. zn. 10 C 175/2009 domáhaly určení, že každá z nich je vlastníkem ideální čtvrtiny blíže specifikovaného pozemku v k. ú. Rájec nad Svitavou. Stěžovatelka Jiřina Přikrylová a její již zemřelý manžel (jehož dědicem byly obě stěžovatelky) nabyli vlastnické právo každý k jedné ideální čtvrtině tohoto pozemku na základě darovací smlouvy uzavřené v roce 1959. Zbylou část pozemku, tedy jeho ideální polovinu, nabyla na základě odevzdávacích listin z roku 1946 a 1947 Helena Ševčíková, která zemřela v roce 1975. Ještě v roce 1961 postoupila tuto polovinu na základě smlouvy své dceři, která ji v roce 1965 prodala sestře a švagrovi, a na základě pravomocného usnesení dědického soudu z roku 1998 ji nabyl jejich syn Jiří Fabuš, vnuk původní vlastnice.
3. Důvod, pro který stěžovatelky podaly určovací žalobu, spočíval ve stručnosti v tom, že jednotlivé části předmětného pozemku jako celku byly v průběhu let 1999 až 2006 převedeny na šest nabyvatelů (jež měli v řízení o této žalobě postavení žalovaných), a to na základě kupních smluv uzavřených mezi nimi a Jiřím Fabušem. V této souvislosti přitom zjistily, že v roce 1998 bylo z podnětu jmenovaného dodatečně projednáno dědictví po jeho babičce Heleně Ševčíkové, v jehož rámci bylo v říjnu téhož roku přijato usnesení soudu potvrzující, že je dědicem i druhé ideální poloviny pozemku; toto usnesení nabylo právní moci dne 7. listopadu 1998. Podle názoru stěžovatelek k tomu došlo navzdory tomu, že tato ideální polovina pozemku nikdy ve vlastnictví jeho babičky nebyla.
4. V projednávané věci není předmětem sporu, že všichni žalovaní byli při nabytí jednotlivých částí pozemku od Jiřího Fabuše v dobré víře, že je koupili od jejich vlastníka, a to až do okamžiku, kdy bylo jejich vlastnické právo zpochybněno dopisem stěžovatelek v říjnu 2009. Mezitím ale jednoznačně uplynula desetiletá vydržecí lhůta jen v případě dvou žalovaných, na nichž byly převedeny části pozemku ještě v roce 1999. U ostatních mohlo dojít k vydržení pouze pod podmínkou, že by se jim započítala i doba oprávněné držby Jiřího Fabuše, jenž sám měl být v dobré víře, že je vlastníkem sporné ideální poloviny pozemku, od 8. listopadu 1998. Právě od posouzení, zda tomu tak skutečně bylo, se odvíjelo věcné posouzení určovací žaloby.
5. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 14. února 2011 č. j. 10 C 175/2009-186, ve znění opravného usnesení ze dne 22. března 2011 č. j. 10 C 175/2009-193, byla žaloba stěžovatelek zamítnuta. Z provedených důkazů vyplynulo, že Jiří Fabuš učinil k uvedenému soudu podnět k dodatečnému projednání dědictví po zemřelé Heleně Ševčíkové na základě údajů z výpisu z listu vlastnictví ze dne 27. února 1997, na němž jsou jako spoluvlastníci předmětného pozemku uvedeni Helena Ševčíková (v rozsahu ideální poloviny) a v rámci bezpodílového spoluvlastnictví manželů rodiče Jiřího Fabuše (rovněž v rozsahu ideální poloviny). Nabytí vlastnictví k ideální polovině pozemku bylo Jiřímu Fabušovi potvrzeno pravomocným rozhodnutím soudu, jež nabylo právní moci dne 7. listopadu 1998. O tom, že by pozemek měl patřit jeho babičce, se měl dozvědět od své matky, přičemž jeho rodiče měli doma i s tímto tvrzením korespondující výpis z katastru nemovitostí. Teprve v roce 2009 byl jednou ze stěžovatelek osloven s tím, že část pozemku by měla být jejich. Tou dobou byly však jednotlivé části předmětného pozemku již prodané.
6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Jiří Fabuš se chopil držby na základě pravomocného rozhodnutí soudu a výpisu z katastru nemovitostí. Tvrzení, že jeho matka musela vědět, že Helena Ševčíková ještě za svého života převedla svou ideální polovinu pozemku, označil za pouhou spekulaci stěžovatelek, která navíc nijak nevypovídá o tom, že by tyto skutečnosti měly být známy i Jiřímu Fabušovi. V řízení ani nebylo prokázáno, že by mu kdokoliv sdělil skutečnosti svědčící o chybnosti zápisu v katastru nemovitostí, pročež neměl sebemenšího důvodu pochybovat o správnosti údajů v něm uvedených. Dobrou víru, která je předpokladem vydržení předmětné ideální poloviny pozemku, nebylo možné vyloučit ani s ohledem na okolnost, že z pozemkové knihy se dala zjistit nesprávnost údajů ve výpisu z katastru nemovitostí. Takovéto ověření za situace, kdy nebyl dán konkrétní důvod k pochybnostem, totiž nepochybně překračovalo rámec obvyklé opatrnosti. Uvedený soud zároveň dodal, že z hlediska dobré víry nemělo význam, že k převodům pozemku docházelo mezi blízkými příbuznými, nebo že dědické řízení po zůstavitelce Heleny Ševčíkové bylo původně zastaveno z důvodu její nemajetnosti a teprve následně došlo k opětovnému projednání dědictví pro nově objevený majetek (což je běžná situace). Přihlédnout bylo nakonec třeba i k tomu, že případných nejasností ohledně vlastnického práva k ideální polovině předmětného pozemku se dříve žádným způsobem nedovolaly ani stěžovatelky, přestože již v roce 1977 bylo projednáno dědictví po manželu první z nich, aniž by tato ideální polovina byla zahrnuta do předmětu dědictví. Vlastnické právo k uvedenému pozemku neuvedly při předběžném šetření ohledně majetku zůstavitele a ani později (tj. až do roku 1999) se jej nikterak jinak nedovolávaly.
7. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně a jejich právním hodnocením se ztotožnil Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud"), který svým rozsudkem ze dne 22. října 2013 č. j. 37 Co 481/2011-260 potvrdil zamítnutí žaloby stěžovatelek. Následné dovolání proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 10. prosince 2014 č. j. 22 Cdo 1762/2014-300, neboť je neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Stěžovatelky předestřely dovolacímu soudu otázku, zda dobrá víra držitele může být založena toliko na tom, že se držitel chopí držby na základě rozhodnutí soudu o potvrzení dědictví, vydaném v řízení, které se konalo 23 let po smrti zůstavitelky (která byla jako vlastnice v katastru nemovitostí evidována, ale ve skutečnosti jí nebyla). Dovolací soud sice uznal, že takto konkrétně formulovaná otázka jím zatím řešena nebyla, měl však za to, že její řešení lze z jeho judikatury spolehlivě dovodit. V této souvislosti poukázal na několik svých rozhodnutí, s nimiž jsou závěry odvolacího soudu v souladu. Hodnocení oprávněnosti držby podle jeho názoru nebylo zjevně nepřiměřené.
8. Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatelek dovolací soud dodal, že pokud držitel opírá oprávněnost držby o stav uvedený v katastru nemovitostí, postačí to k posouzení jeho držby jako oprávněné i v případě, že z katastru nemovitostí nevyplývá právní důvod zápisu. Ostatně ani orgány projednávající dědictví a později spolupůsobící při převodu nemovitostí neměly o správnosti stavu katastru pochybnosti. Za důvodné nebylo lze považovat ani námitky stran způsobilosti předmětu vydržení, či možnosti započíst dobu oprávněné držby předchůdce. Dovolací soud shledal pochybení pouze v tom, že se odvolací soud nezabýval odvolací námitkou ohledně dopisu dvou žalovaných Jiřímu Fabušovi ze dne 21. září 2010, v němž tito měli vyslovit svůj "subjektivní úsudek motivovaný snahou přimět zúčastněné k nějaké formě mimosoudního vyřešení věci". Odvolací soud se měl s tímto dopisem vypořádat ve svém odůvodnění. To, že tak neučinil, ovšem ještě nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu. Účinky vydržení navíc nastaly ještě před odesláním tohoto dopisu.
II.
Argumentace stěžovatelek
9. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že obecné soudy poskytly ochranu neodůvodněnému zásahu do jejich vlastnického práva. Zdůrazňují, že ani jedna z nich, resp. ani zesnulý manžel první z nich, na nikoho nepřevedly své vlastnické právo k předmětné polovině pozemku a o tom, že s jejich podílem disponuje třetí osoba, neměly ani ponětí, a tedy ani důvod toto své právo kontrolovat. Skutečnost, že žalovaní nabyli pozemek v dobré víře, že jej nabývají od vlastníka, neznamená, že by ochrana jejich dobré víry měla být absolutní a měla mít přednost před ochranou vlastnického práva stěžovatelek, které o chystaném zásahu do jejich vlastnického práva nevěděly a nemohly mu nijak zabránit. V kolizi obou těchto práv měla být dána přednost jejich vlastnickému právu jako právu lepšímu, neboť takové řešení by na místě stěžovatelek považoval kdokoliv za řešení spravedlivější. V tomto ohledu má význam i to, že stěžovatelky v podstatě nemají šanci domoci se náhrady vzniklé újmy, kterou nemohou požadovat ani po Jiřím Fabušovi, ani po žalovaných, zatímco v případě odlišného posouzení by jim žádná újma nevznikla a žalovaní by se po jmenovaném mohli domoci vrácení kupní ceny.
10. Další uplatněné námitky pak směřují vůči závěru, že na straně Jiřího Fabuše existovala oprávněná držba, od jejíhož posouzení záviselo, zda došlo k vydržení předmětné části pozemku. Podle stěžovatelek se obecné soudy vůbec nezabývaly otázkou, zda dotyčný držbu tohoto pozemku vůbec vykonával. Pozemek totiž fakticky nikdy neužíval a sám byl toliko jeho knihovním držitelem, v důsledku čehož jeho držba nepožívá ochrany. Kromě toho mají za to, že Jiří Fabuš záměrně využil chyby v katastru nemovitostí ve svůj prospěch. I kdyby však hypoteticky připustily, že byl sám uveden v omyl chybným postupem státních orgánů, nemohou souhlasit s tím, aby za to nesly odpovědnost právě ony, když na tomto omylu nemají žádný podíl.
11. Nesouhlas stěžovatelek se týká i způsobu, jakým se dovolací soud vypořádal s jejich dovoláním. Jeho odmítnutí pro nepřípustnost považují za svévolné a naprosto účelové. Na jedné straně tento soud připustil, že jimi položená zásadní otázka dosud řešena nebyla, pak ale konstatoval, že vlastně řešena byla, resp. že její řešení lze dovodit z judikatury. Rovněž mělo být vzato v úvahu, že se odvolací soud nezabýval dopisem dvou žalovaných Jiřímu Fabušovi a nezhodnotil jej jako důkaz zpochybňující jejich oprávněnou držbu.
III.
Vlastní posouzení
12. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Po seznámení se s argumentací stěžovatelek a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 175/2009 však Ústavní soud zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr se uplatní i v projednávané věci.
15. Ústavní soud má za to, že s veškerými námitkami stěžovatelek, jež směřovaly proti závěru o tom, že na straně žalovaných vzniklo vlastnické právo k předmětnému pozemku (resp. k jednotlivým jeho částem) vydržením podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, se důkladně a přesvědčivě vypořádaly již obecné soudy. Jejich závěry ohledně oprávněnosti držby žalovaných, jakož i Jiřího Fabuše, mají oporu v provedeném dokazování a nelze v nich spatřovat svévoli nebo jakýkoliv kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení základního práva stěžovatelek. Lze jen dodat, že účelem zákonné úpravy vydržení je právě stanovení jasných a předvídatelných pravidel pro řešení kolize mezi právem oprávněného držitele věci (tedy držitele, jenž je v dobré víře, že je jejím vlastníkem) na straně jedné a vlastnickým právem jejího skutečného vlastníka. Jsou-li přitom naplněny podmínky vydržení, včetně uplynutí vydržecí doby, pak nelze v upřednostnění práv oprávněného držitele spatřovat nespravedlnost. Napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení vlastnického práva stěžovatelek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, ani jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.
16. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že za důvodné nelze označit ani námitky směřující proti způsobu, jakým dovolací soud posoudil přípustnost dovolání. Z jeho usnesení je patrné, že odpověď na stěžovatelkami předestřené právní otázky lze spolehlivě dovodit z dosavadní judikatury, na kterou je pak dále odkazováno. Ani pochybení odvolacího soudu, který se ve svém rozsudku nevypořádal s dopisem dvou žalovaných Jiřímu Fabušovi ze dne 21. září 2010, není natolik intenzivní, aby na jeho základě bylo možné vyhovět ústavní stížnosti. Tento dopis totiž nemohl závěr o vydržení nijak ovlivnit, v důsledku čehož se nemohl ani žádným způsobem promítnout do výsledku řízení o určovací žalobě stěžovatelek.
17. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelek jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu