ECLI:CZ:US:2016:2.US.702.16.1
sp. zn. II. ÚS 702/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MAGNUM Karlovy Vary, spol. s r. o., se sídlem Bělehradská 1004, Karlovy Vary, právně zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, advokátem se sídlem Vodičkova 38, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015 č. j. 23 Cdo 4100/2015-302, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015 č. j. 2 Cmo 316/2014-260 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014 č. j. 42 Cm 82/2010-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 3. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 116 322,50 Kč s příslušenstvím, v části žaloby s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit stěžovatelce částku 83 300 Kč, soud řízení zastavil pro zpětvzetí stěžovatelky a uložil jí povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 493 180Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, a to do výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta a výroku II. o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ve výroku II. pak upřesnil jeho znění tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 93 180 Kč, ve výroku III. rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se tento nevydává a výrokem IV. uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 24 320 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením jako nepřípustné odmítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že dovolací soud se uplatněnými dovolacími důvody řádně nezabýval a odmítl dovolání proto, že přehlédl část argumentace stěžovatelky vymezující, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jako zcela zásadní v posuzovaném případě hodnotí stěžovatelka fakt, že obecné soudy se ani přes jasně formulovanou argumentaci nevypořádaly s námitkami týkajícími se neexistence jakékoli smlouvy, která by ji zavazovala k plnění žalované, ani následně otázkou platnosti smlouvy z hledisek určitosti, srozumitelnosti a jejich náležitostí.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že v co do rozsahu obsáhlém dovolání podle jeho obsahu polemizuje se skutkovými závěry soudů nižšího stupně, přičemž konstruuje své vlastní. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
6. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména polemizuje se způsobem, jakým dovolací soud posoudil otázku splnění zákonných předpokladů pro přípustnost dovolání. Ústavní soud se s jejími námitkami neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že Nejvyšší soud dostatečně vyložil, proč nebyly v daném případě tyto zákonné předpoklady naplněny. Uvedl přitom zejména, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel řádně vymezit, které ze zde uvedených hledisek považuje za splněné. Na tomto právním závěru Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Posuzování otázky přípustnosti dovolání je věcí Nejvyššího soudu a tento soud v dané věci nepostupoval svévolně či nepředvídatelně.
8. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání, neboť neobsahovalo žádný ze čtyř možných důvodů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením §237 o. s. ř. v rozhodném znění, neshledává Ústavní soud na tomto postupu dovolacího soudu žádné ústavněprávní deficity. Pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu