ECLI:CZ:US:2016:2.US.72.16.1
sp. zn. II. ÚS 72/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Lenky Honajzerové, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 1, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, č. j. 21 Cdo 3996/2015-287, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2015, č. j. 23 Co 182/2015-263, 23 Co 183/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně byly porušeny i základní principy demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 23 Co 182/2015-263, 23 Co 183/2015, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. ledna 2012, č. j. 7 C 279/2013-220, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném (Heineken Česká republika, a. s.) zaplacení částky ve výši 84.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za pracovní úraz, který měla utrpět při sportovní činnosti v rámci tzv. team-buildingu. Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení a výrokem III. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalovaného (Česká pojišťovna, a. s.) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Uvedeným rozsudkem odvolací soud rovněž potvrdil usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. dubna 2015, č. j. 7 C 279/2013-241, jímž byla určena výše nákladů státu a žalobkyni byla uložena povinnost tyto náklady nahradit. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že na základě skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že se jednalo o úraz pracovní (ve smyslu §366 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), který by žalobkyně utrpěla při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. Z provedených důkazů totiž nevyplynulo, že by se jednalo o úraz v rámci tzv. team-buildingu ve smyslu závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. 21 Cdo 5060/2007. V posuzované věci soudy konstatovaly, že sportovní akce, při níž se stal úraz, neměla cílený průběh, účast na ní nebyla zaměstnavatelem nařízena (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. 21 Cdo 2259/2011) a jediným jejím smyslem bylo dát zaměstnancům možnost sportovat. Na základě uvedených zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že se nejednalo o plnění pracovních úkolů či přímou souvislost s ním (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 sp. zn. 21 Cdo 2114/2013), na čemž nezměnila nic ani skutečnost, že jízdu do místa konání tréninků vykázala žalobkyně jako služební, ani to, jakým způsobem a kde jí bylo hrazeno ubytování.
3. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, č. j. 21 Cdo 3996/2015-287, odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve vztahu k nastolené otázce, zda činnost žalobkyně, při které utrpěla úraz, lze považovat za plnění jejích pracovních úkolů, zejména, zda z hlediska místního, časového a především věcného (vnitřního účelového) šlo objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele, aniž by byl sám o sobě významný motiv, či pohnutka zaměstnankyně Nejvyšší soud poukázal na závěry bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1970 Cpj 87/70, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2003 sp. zn. 21 Cdo 454/2002. V otázce přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů pak poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001 sp. zn. 21 Cdo 2507/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 sp. zn. 21 Cdo 2114/2013. S ohledem na výše uvedené, neshledal Nejvyšší soud důvod, aby rozhodná právní otázka byla nyní posouzena jinak. Pokud žalobkyně namítala, že předmětná sportovní činnost "má charakter team-buildingu" a úraz "je úrazem pracovním, i když v daném případě absentuje přímý příkaz k účasti od žalované", zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a předestírá opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, čímž uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem vyslovuje přesvědčení, že byť se v dané věci jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, dosahuje tento výklad ústavněprávní roviny, neboť vybočuje z principů ovládajících demokratický právní stát. Nejprve stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Zdůrazňuje, že mezi účastníky řízení bylo sporné, zda úraz, který utrpěla při badmintonovém tréninku, je úrazem pracovním či nikoliv. Nejvyššímu soudu vytýká, že se jejím dovoláním a jejími námitkami nezabýval věcně, čímž jí upřel právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a díky libovůli porušil právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Vyvrací, že svými dovolacími námitkami rozporovala skutkový stav. Podle jejího názoru se jednalo o námitky právního charakteru, jimiž se Nejvyšší soud měl zabývat. Výklad práva ohledně charakteru utrpěného úrazu (tj. zda se jedná o úraz pracovní či nikoliv), jak jej provedl odvolací a potažmo i dovolací soud, považuje za nesprávný, který má závažné důsledky pro zaměstnance. Co se týče posuzování úrazů zejména při akcích organizovaných jako tzv. team-building, poukazuje stěžovatelka na relevantní judikaturu (zmiňuje např. již výše zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. 21 Cdo 5060/2007 či ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. 21 Cdo 2259/2011 aj.). Na základě prezentovaných názorů dospívá stěžovatelka k závěru, že v případě, kdy je sportovní činnost organizována zaměstnavatelem výlučně pro jeho zaměstnance a má předem stanovený obsah a denní plán, pak i přesto, že ji zaměstnanci vykonávají ve svém volném čase a dobrovolně, má tato činnost charakter team-buildingu, neboť jejím cílem je intenzivní a záměrné budování a rozvíjení pracovního potenciálu. V této souvislosti podotýká, že se nemusí jednat o týdenní či víkendové akce, ale stejný charakter mohou mít i pravidelné tréninky, jejichž vyústěním je společný badmintonový turnaj. Závěrem stěžovatelka uvádí, že nesouhlasí s názorem, že o pracovní úraz se při sportovní činnosti, tj. činnosti nespadající do rámce druhu a místa výkonu práce, může jednat jen v případě, že účast na takové akci je zaměstnanci nařízena.
III.
5. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, a stěžovatelka si je toho dobře vědoma, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
6. V dané věci stěžovatelka polemizuje jednak s tím, jak Nejvyšší soud přistoupil k jejímu dovolání, přičemž v této souvislosti namítá, že Nejvyšší soud se jejími námitkami nezabýval věcně, když je posoudil jako námitky skutkového charakteru, jednak s tím, jak obecné soudy vyhodnotily sportovní činnost organizovanou zaměstnavatelem, při níž došlo k úrazu.
7. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu je třeba konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména polemizuje se způsobem, jakým dovolací soud posoudil otázku splnění zákonných předpokladů pro přípustnost dovolání. Ústavní soud se však s jejími námitkami neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že Nejvyšší soud jasně a srozumitelně, byť stručně, vyložil, proč nebyly v daném případě tyto zákonné předpoklady naplněny. Uvedl přitom zejména, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel řádně vymezit, které ze zde uvedených hledisek považuje za splněné. Na tomto právním závěru Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Posuzování otázky přípustnosti dovolání je věcí Nejvyššího soudu a tento soud v dané věci nepostupoval svévolně či nepředvídatelně. Z obsahu stěžovatelčina dovolání, s nímž se Ústavní soud seznámil v rámci vyžádaného spisu, lze dovodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak ve vztahu k požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně. Ústavní soud v této souvislosti připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Možnost dovolacího soudu stručně odůvodnit svoje rozhodnutí pak vyplývá z §243f odst. 3 o. s. ř. V tomto směru Nejvyšší soud nevybočil z procesních pravidel a nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
8. Ve vztahu k námitkám týkajícím se hodnocení činnosti, při níž došlo k úrazu, jenž měl založit odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o pouhou polemiku se skutkovými, resp. z nich vyvozenými právními závěry, na nichž byla vystavena ústavní stížností napadené rozhodnutí, aniž by však tato polemika byla vybavena relevantní ústavněprávní argumentací. Na výše uvedenou skutečnost ostatně již upozornil Nejvyšší soud, který v rámci zkoumání přípustnosti uvedl, že v dovolání stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a předestírá opačné skutkové závěry (že akce organizovaná zaměstnavatelem má charakter tzv. team-buildingu), na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. V tomto trendu pokračuje stěžovatelka se svou argumentací i v ústavní stížnosti. Zde ovšem musí Ústavní soud zdůraznit, že pokud stěžovatelka v podstatě pouze zpochybňuje skutkové a z nich vyvozené právní závěry obecných soudů, staví tím Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Podstatné pro danou věc je, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, právní závěry obecných soudů z nich vyvozené byly řádně odůvodněny a mají oporu v předchozí judikatuře.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu