ECLI:CZ:US:2016:2.US.728.16.1
sp. zn. II. ÚS 728/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Adriany Veverové, zastoupené Mgr. Jitkou Zderčíkovou, advokátkou, se sídlem Nuselská 375/98, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 21 Cdo 4348/2015-371, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 23 Co 29/2015-335, 23 Co 30/2015, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 6. 2014, č. j. 10 C 363/2010-284, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 5. 2014, č. j. 10 C 363/2010-271, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a současně také zásada zákazu diskriminace z důvodu pohlaví.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, když jí přiznaly na bolestném a ztížení společenského uplatnění částku nižší, než bylo přiznáno ve stěžovatelkou poukazované věci obdobně starého muže (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3457/10), aniž by byla stěžovatelka poučena, že soud zaujme jiný právní názor, než jaký byl učiněn v citované věci. V postupu soudu také stěžovatelka spatřuje diskriminaci své osoby z důvodu pohlaví, když v uvedené věci bylo bezdětnému muži, který měl navíc vyšší vzdělání, přiznáno více než ženě. V této souvislosti stěžovatelka dodává, že konstatování soudů o tom, že "nebyla v životě před úrazem nijak mimořádná", je velmi kruté, absurdní a pro každou matku, která vychovala děti, dehonestující. Stěžovatelka dále namítá, že napadená rozhodnutí nejsou náležitě odůvodněna, když nebylo vysvětleno, proč jí nebyla přiznána náhrada v takové výši, jako v případě uvedeného muže, na který soudy výslovně upozornila. Stěžovatelka se domnívá, že s ohledem na rozsah jejího postižení jí měl být přiznán alespoň trojnásobek základního bodového ohodnocení. Závěrem stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily násobky, neboť dle jejího názoru je závěr soudů o tom, že trojnásobek v sobě "zahrnuje" také základní bodové ohodnocení, vadný. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že je rozsudek soudu prvního a druhého stupně nepřezkoumatelný, neboť byl její nárok soudy nesprávně vyčíslen, když ve výroku měla být správně uvedena částka 2 832 317,80 Kč, nikoli 1 849 367,73Kč.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 5. 2014, č. j. 10 C 363/2010-271, bylo žalovanému Epoli (Czechia), s. r. o., se sídlem Letecká 433/17, Libčice nad Vltavou (dále jen "žalovaný"), uloženo zaplatit stěžovatelce 1 849 367,73 Kč, v částce 1 782 312,27 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 23 Co 29/2015-335, byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu Praha - západ nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že mu z hlediska jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nepřísluší stanovit, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána. Obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají dostatečný prostor k úvaze, jakého "násobku" použijí. Z hlediska ochrany ústavnosti však Ústavní soud musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti [viz stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2955/10 ze dne 29. 3. 2012 (N 64/64 SbNU 735)].
6. Napadené rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ spočívají na soudním uvážení, které se v projednávaném případě vázalo na relativně neurčitý pojem "zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele" obsažený v §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."). Ústavní soud nevylučuje přezkum rozhodnutí založeného na soudním uvážení, respektuje však, že je to obecný soud, který relativně neurčitý pojem v individuálním případě vymezí a interpretuje v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu. V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vzaly v úvahu pravidla (kritéria) obsažená v judikatuře Nejvyššího soudu, jež je třeba vzít v úvahu při posouzení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, a svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně odůvodnily.
7. Soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Igorem Fargašem, který byl předložen stěžovatelkou, a základní bodové ohodnocení, které bylo stanoveno znalcem, zvýšil s ohledem na všechny zjištěné okolnosti ohledně bolestného na 1,962 násobek, a ohledně odškodnění ztížení společenského uplatnění na 2,16 násobek. Soud prvního stupně přihlížel k věku stěžovatelky, která úraz utrpěla ve svých 33 letech i k tomu, že její základní životní hodnoty představovala péče o rodinu a domácnost, kterou nebude moci, stejně jako jinou práci, vykonávat, což vzhledem ke skutečnosti, že nemá vyšší kvalifikaci, navždy změnilo její život. Soud prvního stupně vzal v úvahu i estetický dopad zranění stěžovatelky a akcentoval odlišný, stále přetrvávající pohled společnosti na vzhled muže a ženy. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který dovodil, že jestliže soud prvního stupně po odečtení již žalovaným zaplacené částky stěžovatelce přiznal na bolestném částku 843 853,80 Kč a na ztížení společenského uplatnění částku 1 005 513,93 Kč, odvolací soud tyto částky považuje za přiměřené, odpovídající jak stěžovatelkou vytrpěným bolestem, tak ztížení jejího společenského uplatnění, když i odvolací soud dospěl k závěru, že takto lze ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vyjádřit zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele.
8. Ústavní soud je přesvědčen, že není důvodu, aby shora uvedené závěry z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadená rozhodnutí soudu považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, proto Ústavní soud neshledal. To platí i pro námitku, že v obdobných věcech soudy přiznaly poškozeným částky vyšší; Ústavnímu soudu nepřísluší podávat výklad podzákonné normy a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe, nehledě k tomu, že každá věc se vyznačuje svými specifickými okolnostmi. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyslovil, (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 528/05 ze dne 10. 1. 2006), že je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemá být ústavní stížnost. Pokud stěžovatelka odkazuje na konkrétní případ řešený Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3457/10, jedná se o věc, kdy Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobce za situace, kdy odvolací soud nesprávně pominul, že škůdce odpovídá poškozenému za to, že jej pro trvalé následky připravil o příjem z výdělečné činnosti, nikoliv již za to, že poškozený stejně jako jiné osoby s obdobně omezenou pracovní způsobilostí nemohou na trhu práce nalézt uplatnění. Dalším důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu byla skutečnost, že odvolací soud, přestože lékař podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. v posudku zvýšil počet bodů o 50% celkové výše bodového ohodnocení, nevzal toto zvýšení za součást základu ve smyslu §7 odst. 1 vyhlášky, který má být postupem podle §7 odst. 3 této vyhlášky v odůvodněných případech zvyšován, a násobek mimořádného zvýšení náhrady odvinul nesprávně od nezvýšeného bodového základu. Jedná se navíc o věc, kdy poškozenému byla rozhodnutím soudů přiznána částka 208 907 Kč s příslušenstvím (na náhradě za ztrátu na výdělku) a částka 252 000 Kč (na náhradě za ztížení společenského uplatnění), jednalo se tedy o částky značně nižší, než jaké byly přiznány stěžovatelce v nyní projednávané věci. Ostatně soud prvního stupně dovodil, že částku 1 257 513,93 Kč považuje vzhledem k ustálenému rozhodování soudů v obdobných věcech za přiměřenou. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že soud při rozhodování o odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění musí zohledňovat i výši odškodnění v jiných obdobných případech, kdy samozřejmě situace není vždy totožná, avšak tyto případy lze alespoň z určitých hledisek porovnat (případy úrazů, kdy dojde ke ztrátě prstů, případně ruky) a z tohoto pohledu se částky přiznané soudem prvního stupě na odškodnění daného úrazu jeví jako přiměřené, spíše na horní hranici odškodnění v obdobných věcech.
9. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tomu, že by se soudy ve svých závěrech vyslovovaly o stěžovatelce dehonestujícím způsobem, či zlehčovaly její postavení coby osoby s dosaženým pouze základním vzděláním realizujícím se mimo jiné v péči o rodinu a domácnost. Soud prvního stupně se zabýval otázkou zvýšení odškodnění velice pečlivě na šesti stranách rozsudku, přičemž vycházel z judikatury i právní literatury. Konkrétně soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatelka "jako osoba se základním vzděláním v dělnické profesi bez zapojení do společnosti na vyšší úrovni nijak nevybočovala z průměru obyvatel a tedy právě zákonem a vyhláškou stanovené bodové ohodnocení by bylo pro ni odpovídající ... Navíc lze obecně říci, že běžné aktivity v domácnosti (vaření, praní, úklid) jsou jako běžné nijak vybočující z průměru (jednoduše řečeno, dělá to každý) již samy o sobě zahrnuty do základního odškodnění a omezení v nich v důsledku úrazu nelze ani obecně spatřovat něco, co by bylo okolností hodnou mimořádného zřetele". Soud prvního stupně na tomto místě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, podle kterého přiměřené zvýšení nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. přichází v úvahu jen zcela výjimečně v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné. Ústavní soud má za to, že právě v této souvislosti je pak třeba nahlížet na konstatování odvolacího soudu, který uvedl, že soud prvního stupně zcela správně přihlížel k věku žalobkyně, ve kterém úraz utrpěla, i k tomu, že nevyvíjela žádnou mimořádnou činnost a nezastávala žádné mimořádné společenské postavení, a její základní životní hodnoty byly péče o rodinu a domácnost.
10. Pokud stěžovatelka namítá, že soudy "nesprávně vyhodnotily násobky", k tomu podal vysvětlení již odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku, který přisvědčil stěžovatelce v tom, že správné znění by bylo, že soud zvýšil bodové hodnocení "na 2,616 násobek", nikoli "o 2,616 násobek". K tomu správně odvolací soud konstatoval, pro soudem prvního stupně rozhodnuté částky na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění není rozhodný matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, kterou mají být kompenzovány materiální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Ústavní soud uzavírá, že i když si je vědom závažných následků poškození zdraví stěžovatelky, které kvalitu jejího života jak v současnosti, tak i v budoucnu zásadně omezují limitujícím způsobem, a chápe její snahu domoci se jiného hodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění, přesto nemohl dospět k odlišnému závěru, než že soudy při svém rozhodování vycházely z argumentačního pole vymezeného provedenými důkazy a jejich hodnocením, které nelze označit za vybočení extrémního charakteru v takovém rozsahu, že by jimi přijatá napadená rozhodnutí byla v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelná ve smyslu existence neobhajitelného úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Pouze takové pochybení by bylo způsobilé přivodit zásah Ústavního soudu; ten však v projednávané věci nebyl namístě.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem, neboť podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu