ECLI:CZ:US:2016:2.US.744.16.1
sp. zn. II. ÚS 744/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Bartoška, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 č. j. 23 Cdo 2357/2015-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 3. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného usnesení vyplývá, že Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 č. j. 6 C 157/2005-323 zavázal žalovaného, aby žalobcům zaplatil částku 205 119 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 4. 6. 2005 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve zbytku žaloby co do částky 21 366 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Z podnětu odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2014 č. j. 47 Co 342/2012-422 napadený rozsudek ve vztahu k žalobci Pavlu Hondlovi a co do částky 113 242,50 Kč s příslušenstvím zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť vyšlo najevo, že ještě před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně žalobce Pavel Hondl zemřel. Ve zbývající části pak krajský soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba, aby žalovaný Ing. Ladislav Mitura byl povinen zaplatit žalobci Pavlu Bartoškovi částku 102 559,502 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 4. 6. 2005 do zaplacení, zamítá. Proti měnícímu výroku odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce v zákonné lhůtě (12. 1. 2015) dovolání. Toto dovolání poté doplnil podáním ze dne 25. 8. 2015.
3. Usnesením napadeným touto ústavní stížností Nejvyšší soud dovolání odmítl se stručným odůvodněním, že dovolání se podle §343c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítá, neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu dovolání, které neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání s tím, že k doplnění dovolání žalobce, které bylo dovolacímu soudu doručeno dne 2. 9. 2015, nelze přihlížet, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty pro podání dovolání, jejíž konec připadl na 19. 1. 2015. Dovolací soud dále zdůraznil, že "z obsahu dovolání musí být patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013)". Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle názoru dovolacího soudu dovolatel nedostál, neboť k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze uvedl, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při svém rozhodnutí odchýlit, však blíže nespecifikoval. Přípustnost dovolání pak nevymezil ani polemikou s právním závěrem odvolacího soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud postupoval při posuzování přípustnosti podaného dovolání nepřijatelně formalisticky. Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by podmínkou přípustnosti dovolání byla výslovná citace judikatury dovolacího soudu, ani že by otázka hmotného nebo procesního práva, o jejíž řešení v dané věci jde, musela být takto formálně definována. Stěžovatel je přesvědčen, že ve svém dovolání dostatečně určitě uvedl, které otázky hmotného a procesního práva řešil odvolací soud nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud odmítl dovolání, neboť trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud v odůvodnění blíže specifikoval, jaké požadavky klade na obsah dovolání občanský soudní řád. Za daného stavu tak nelze hodnotit závěr Nejvyššího soudu, podle něhož z textu dovolání neplyne, kterou ze zákonných okolností jmenovaných v ustanovení §237 o. s. ř., zakládajících přípustnost dovolání, má dovolatel za splněnou a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, za ústavně rozporný. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu je přiléhavé a dostatečně podrobné. Ústavní soud zdůrazňuje, že odpovědnost za obsah dovolání nese výhradně dovolatel, což plyne mimo jiné také z ustanovení §243b o. s. ř., které explicitně stanoví, že dovolací soud dovolatele k odstranění vad podání vyzývat nemá.
8. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu