ECLI:CZ:US:2016:2.US.751.14.1
sp. zn. II. ÚS 751/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti města Loket, sídlem T. G. Masaryka 1/69, Loket, zastoupeného Dr. Vítem Horáčkem, advokátem, sídlem Husova 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013 č. j. 28 Cdo 3132/2013-1659 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 2013 č. j. 10 Co 273/2012-1612, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a státního podniku Palivový kombinát Ústí, s. p., sídlem Hrbovická 2, Chlumec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. února 2012 č. j. 15 C 366/2003-1423, jímž nalézací soud (po předchozím vrácení věci odvolacím soudem) určil, že vedlejšímu účastníkovi svědčí právo hospodaření k tam specifikovaným pozemkům v katastrálním území Královské Poříčí a v katastrálním území Nové Sedlo, a současně výrokem II. změnil výrok II. rozsudku nalézacího soudu tak, že se právo hospodaření vedlejšího účastníka určuje rovněž k dalším dvěma pozemkům v katastrálním území Nové Sedlo.
3. Nejvyšší soud poté stěžovatelovo dovolání ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
4. Předmětem sporu je v projednávané věci otázka, zda inkriminované pozemky přešly do vlastnictví stěžovatele na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; stěžovatel se přitom domnívá, že tyto pozemky do jeho vlastnictví přešly, a to proto, že byly k 31. prosinci 1949 v jeho vlastnictví, nebyly předmětem znárodnění, ani nebyly tzv. veřejnými statky, jež se na základě ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, staly národním majetkem (vlastnictvím státu). Odvolací soud však na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že předmětné pozemky nebyly součástí tzv. historického majetku stěžovatele, pročež na něj nemohly tyto pozemky na základě zákona č. 172/1991 Sb. přejít.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve směřuje námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že není řádně neodůvodněno, respektive že dané odůvodnění neodpovídá kritériím uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, a to proto, že z něj není patrné, jak věc po právní stránce posoudil a s jakou konkrétní judikaturou dovolacího soudu má být napadený rozsudek krajského soudu v souladu (Nejvyšší soud totiž v předmětném odůvodnění nezmínil žádné konkrétní rozhodnutí, v němž by byla řešena shodná či obdobná problematika). Nejvyššímu soudu navíc stěžovatel vytýká, že se nikterak nevypořádal s námitkou, že je rozhodnutí odvolacího soudu v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 84/05 (N 29/40 SbNU 233), jakož i s judikaturou Nejvyššího soudu ohledně přechodu majetku obcí na stát. Stěžovatel proto považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné.
6. Napadený rozsudek odvolacího soudu potom považuje stěžovatel za překvapivý a porušující ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu. Krajský soud totiž stěžovatele se svým - od právního názoru okresního soudu - odlišným právním názorem předem neseznámil; otázka povahy pozemků jakožto veřejných statků navíc nebyla v průběhu odvolacího řízení vůbec vznesena a účastníci řízení se k ní nikterak nevyjadřovali (tato otázka byla vyřešena již nalézacím soudem v rozsudku ze dne 26. dubna 2010 tak, že předmětné pozemky nebyly veřejnými statky, ve zrušovacím rozsudku přitom odvolací soud tento právní názor nikterak nerozporoval). Právní závěr, že inkriminované pozemky byly veřejnými statky, učinil odvolací soud až na základě znaleckého posudku vypracovaného Ústavem právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy, aniž by ovšem tento důkaz v odvolacím řízení provedl. Stěžovatel se proto s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. III. ÚS 2983/08 (N 234/55 SbNU 261), I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175), I. ÚS 273/06 (N 144/46 SbNU 409) a II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289)] domnívá, že takový postup odvolacího soudu je zcela nepřípustný. Pokud by totiž odvolací soud umožnil nahlédnutí do tohoto znaleckého posudku, mohl by stěžovatel namítat, že z něj závěr o charakteru předmětných pozemků jakožto veřejných statků jednoznačně nevyplývá. V této souvislosti stěžovatel navíc namítá, že příslušná část rozsudku odvolacího soudu není ani řádně odůvodněna, neboť z ní není zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení tohoto důkazu řídil.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel opětovně zdůraznil, že sporné pozemky jsou součástí jeho tzv. historického majetku a že až do 1. ledna 1950 byl jejich "jediným a výlučným" vlastníkem.
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Klíčové skutkové zjištění, že předmětné pozemky oproti názoru stěžovatele nebyly ke dni 31. prosince 1949 v jeho vlastnictví, odůvodnil odvolací soud v napadeném rozsudku takto:
"Tvrzení žalobce podložené kopiemi knihovní vložky zemských desek č. 494 a pozemkové knihy 1032, ze kterých vyplývá, že se jedná o administrativní seznamy, které nesvědčí o vlastnickém právu ve prospěch Žalovaného, ale o tom, že je to seznam veřejného statku, koresponduje se závěrem znaleckého posudku znalce ing. Václava Kellnera, podle kterého bylo vyloučeno, aby byl veřejný statek a nemovitosti také zapsány v horních a železničních knihách, přičemž na veřejný statek se obecní knihovní zákon z 5. 12. 1874 nevztahoval. Ze znaleckého posudku znalce ing. Kellnera, a to ze srovnávacího sestavení parcel a průběhu vlastnictví podle katastru nemovitostí vyplývá, že sporné pozemky, tj. právě ty pozemky, které se staly předmětem částečného rozsudku a které jsou ve výroku I. a II. specifikovány, jsou zahrnuty ve vložce 1032, tj. v seznamu, kam se zapisovaly veřejné statky, byť jsou uváděny jako državy královského města Loket. Záznamy rozlišují od vlastnictví, a to městskou obec Loket od faktického vztahu města k pozemkům, jež hospodářsky ovládal. Z toho vyplývá, že sice město Loket hospodářsky využívalo tyto pozemky, ale vlastníkem těchto pozemků nebylo. Tento seznam v knihovní vložce 1032 pod I. nesvědčí o tom, že město Loket bylo vlastníkem sporných pozemků."
10. Z citované pasáže odůvodnění krajského soudu je tedy zřejmé, že stěžejní skutkové zjištění projednávané věci neučinil odvolací soud na základě znaleckého posudku vypracovaného Ústavem právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy, jak se domnívá stěžovatel; tento znalecký posudek se ostatně otázkou, zda inkriminované pozemky byly, nebo nebyly veřejnými statky, věcně nezabýval (pouze zdůraznil, že právě tato otázka může být podstatná pro závěr, zda sporné pozemky byly ke dni 31. prosince 1949 ve vlastnictví stěžovatele, či nikoliv).
11. Prizmatem stěžovatelem dovolávaného práva na spravedlivý proces proto Ústavní soud v postupu odvolacího soudu (jenž dal v rámci jednání konaném dne 24. ledna 2013 jasně najevo, že za klíčovou považuje otázku, zda stěžovatel byl ke dni 31. prosince 1949 vlastníkem předmětných pozemků) ústavněprávně relevantní pochybení nespatřuje. Je totiž zřejmé, že skutkové závěry opřel odvolací soud o řádně provedené důkazy (ve vztahu ke korektnosti provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Kellnera ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší), přičemž provedené důkazy dle názoru Ústavního soudu rovněž řádně hodnotil v tom smyslu, že je z obsahu napadeného rozsudku zřejmé, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil.
12. Jakkoli nelze přehlížet, že stěžovatel vskutku mohl vnímat napadené rozhodnutí krajského soudu jako překvapivé (pakliže se odvolací soud nakonec přiklonil ke kvalifikaci předmětných pozemků jako veřejných statků, přestože opačné hodnocení v předchozím řízení nerozporoval), je současně nutné zdůraznit, že v případě napadeného rozsudku nejde o překvapivost, jež by s sebou automaticky nesla porušení stěžovatelových základních procesních práv. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že pokud by byl seznámen s obsahem znaleckého posudku vypracovaného Ústavem právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy, mohl namítat, že z něj hodnocení předmětných pozemků jako veřejných statků nevyplývá. Jak již bylo řečeno výše, klíčové skutkové zjištění se ale o tento důkaz (přímo) neopírá; vůči znaleckému posudku Ing. Kellnera přitom stěžovatel obdobné námitky nevnáší. Přestože tedy mohl stěžovatel subjektivně vnímat rozhodnutí odvolacího soudu jako překvapivé, je třeba mít na zřeteli, že objektivně nebyl s to tento skutkový závěr krajského soudu svojí procesní aktivitou efektivně zvrátit, pročež ani z tohoto úhlu pohledu není možné označit postup soudu druhé instance za nepřípustný (ústavně nekonformní).
13. Stěžovateli je nicméně nutné přisvědčit potud, že postup odvolacího soudu, jenž v předchozím odvolacím řízení nikterak nezpochybňoval závěr nalézacího soudu, že tyto pozemky nebyly veřejnými statky, nelze přinejmenším z hlediska zásad procesní ekonomie považovat za správný, respektive je namístě jej označit za krajně nežádoucí; tato skutečnost však bez dalšího protiústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá. Za situace, kdy napadené rozhodnutí soudu druhé instance (viz předchozí i následující bod) vykazuje pouze tuto ústavněprávně potenciálně relevantní vadu, by totiž odvolací soud musel po případné kasaci jeho rozhodnutí v následném řízení - pakliže by současně neměl porušit základní procesní práva druhé strany - vydat věcně totožné rozhodnutí. Kasační nález by tak byl v tomto kontextu nejen nesmyslný, nýbrž přímo kontraproduktivní. Uvedené skutečnosti ovšem nevylučují právo stěžovatele domáhat se náhrady škody na státu (pro nedůvodnou prolongaci daného soudního řízení).
14. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu je potom vhodné ještě dodat následující. Ústavní soud v rámci ústavněprávního přezkumu tohoto rozhodnutí nehodnotí jeho věcnou správnost (viz výše), což současně znamená, že se nemusí nutně plně ztotožňovat se všemi tam uvedenými závěry; Ústavnímu soudu, jejž nelze chápat jako nějakou "superrevizní" odvolací instanci, ovšem nepřísluší závěry obecných soudů revidovat, pakliže v jejich rozhodnutích, resp. v řízení, jež jejich vydání předcházelo, neshledá ústavněprávní pochybení. V souzené věci je přitom z ústavněprávního hlediska podstatné to, že klíčový skutkový závěr je řádně odůvodněn v tom smyslu, že není zřejmý nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich dovozeným skutkovým závěrem (opak ostatně stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti ani netvrdí).
15. Důvodné konečně nejsou ani námitky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítá, že odmítavé usnesení dovolacího soudu není řádně odůvodněno; ani s tímto tvrzením se však Ústavní soud neztotožňuje. Napadené usnesení sice vskutku neobsahuje žádný odkaz na konkrétní judikát, se kterým má být rozsudek odvolacího soudu v souladu, rovněž stěžovatel však ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné relevantní soudní rozhodnutí, jemuž by závěry přijaté odvolacím soudem měly odporovat. Není přitom pochyb o tom, že právě stěžovatelem opakovaně dovolávaný - zamítavý - nález sp. zn. I. ÚS 84/05 obsahuje pouze takové závěry, se kterými není rozsudek odvolacího soudu v rozporu (to pak logicky platí např. i pro stěžovatelem taktéž odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2004 sp. zn. 28 Cdo 1706/2004, jehož závěry petrifikoval právě nález sp. zn. I. ÚS 84/05), a to primárně proto, že se stěžovateli - dle závěru odvolacího soudu (viz výše) - nepodařilo prokázat, že by předmětné pozemky byly součástí jeho historického majetku [srov. též mutatis mutandis nález ze dne 9. 2. 2000 sp. zn. II. ÚS 411/99 (N 23/17 SbNU 167)].
16. Pokud proto Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatuje, že stěžovatel "nemůže své právo k pozemkům, o něž jde v tomto řízení odvozovat od zákona č. 172/1991 Sb., když tyto pozemky nepředstavovaly tzv. historický majetek obce a nebylo možné, že by tyto pozemky mohly být po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. zapsány do katastru nemovitostí jako vlastnictví města Loket", není těmto jeho právním závěrům z ústavněprávních pozic co vytknout. Z citované části odůvodnění Nejvyššího soudu je totiž zřejmé, že dovolací soud vycházel ze skutkového zjištění (viz výše), že předmětné pozemky nebyly součástí tzv. historického majetku stěžovatele, pročež následný právní závěr, že z tohoto důvodu nemohly tyto pozemky na stěžovatele přejít na základě ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb., je zjevně plně konformní judikátům uvedeným v předchozím bodu. V daném kontextu proto není namístě považovat skutečnost, že dovolací soud na tato rozhodnutí explicitně neodkázal, za pochybení, jež by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu.
17. Závěrem tak postačí již pouze zdůraznit, že se stěžovati nepodařilo prokázat jím tvrzené porušení shora uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy (resp. jejího Dodatkového protokolu); okolnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Je nutné zdůraznit, že právní názory vyjádřené Nejvyšším soudem a Krajským soudem v Plzni v ústavní stížností napadených rozhodnutích jsou výsledkem aplikace (podústavního) práva, jenž z mezí zákona nikterak nevybočuje a jenž současně není z ústavního hlediska neakceptovatelný.
18. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu