ECLI:CZ:US:2016:2.US.757.16.1
sp. zn. II. ÚS 757/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, 120 21 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015 č. j. 55 Co 374/2015- 88 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 6. 2015 č. j. 50 P 159/2015- 69 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že došlo k zasažení jeho základních práv a svobod zaručených článkem 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článkem 10 odst. 2, článkem 32 odst. 4 a článkem 36 Listiny základních práv a svobod a nebyl dodržen článek 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a právo na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vykládaném v souladu s článkem 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl svým rozsudkem tak, že zamítl návrh stěžovatele jako otce nezletilých dětí A. P. a J. P. na změnu výchovy spočívající ve svěření nezletilých dětí do střídavé péče rodičů po dvoutýdenních intervalech s tím, že výživné se rodičům neurčuje. Obvodní soud pro Prahu 5 své rozhodnutí odůvodnil jednak tím, že od posledního rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí nedošlo k podstatným změnám poměrů, které by odůvodňovaly nové rozhodnutí o výchově a výživě. Dále v daném případě neshledal, že by úprava střídavé péče byla v zájmu nezletilých dětí. Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 tak, že toto rozhodnutí svým rozsudkem potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že jakkoli lze spatřovat změnu poměrů spočívající v projevení vůle a zájmu stěžovatele podílet se na výchově nezletilých, střídavá péče není s ohledem na okolnosti případu vhodným řešením úpravy poměrů nezletilých.
3. Ústavní stížnost není důvodná.
4. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je dána výlučně k přezkumu rozhodnutí a jemu přecházejícího řízení z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda nedošlo k porušení ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení. V rovině hmotněprávního posouzení věci obecnými soudy je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardu právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
5. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje restriktivně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech je třeba důsledně dbát na zachování právní jistoty a kasační zásah je proto poměrně omezen. Přezkumná pravomoc Ústavního soudu se tak omezuje na posouzení, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
6. Posuzovaná ústavní stížnost je dle svého obsahu spíše pokračováním diskuse stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Obě rozhodnutí napadená ústavní stížností obsahují v odůvodnění přesvědčivé a srozumitelné vysvětlení závěrů, k nimž soudy v řízení dospěly, a to jak po stránce skutkových zjištění (vyhodnocení okolností případu odůvodňující zamítnutí návrhu stěžovatele), tak i z hlediska právního posouzení věci. Obě rozhodnutí zároveň odkazují na judikaturu Ústavního soudu, v souladu s níž bylo rozhodnuto a v jejíž aplikaci Ústavní soud neshledává pochybení či libovůli odůvodňující zrušení napadených rozhodnutí.
7. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu