ECLI:CZ:US:2016:2.US.763.16.1
sp. zn. II. ÚS 763/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Andrýskové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 12. 2015 č. j. 44 EXE 21/2013-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí soudu.
2. Stěžovatelka má za to, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně o námitkách povinných (stěžovatelky a Libora Mlýnka) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce bylo zasaženo do jejích práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně do práva na přístup k soudu (článek 6 odst. 1 Úmluvy), práva na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny) a práva vlastnit majetek (článek 11 odst. 1 Listiny).
3. Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti v záhlaví označenému usnesení, kterým byl změněn příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů námitkového řízení oprávněné (Stavební spořitelna České spořitelny, a.s.). Dle tvrzení stěžovatelky je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, chybí řádné odůvodnění a v důsledku postupu soudního exekutora i okresního soudu došlo k zásahu do majetkových práv stěžovatelky garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny. Poukázala na povinnost účastníků řízení si hradit vzájemně náklady řízení, ale soud (ani exekutor) nerozhodl o nákladech vzniklých v řízení o zastavení exekuce, kde byla stěžovatelka úspěšná. Řízení o zastavení exekuce je věcně podstatně složitější, než je návrh na nařízení exekuce. Je to úkon právní služby, který obsahuje odborné posouzení řady procesních a hmotněprávních otázek, proto považuje za důvodné, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Nesouhlasí s tím, v jaké výši byly vyčísleny náklady řízení, a vyslovila přesvědčení, že úspěšným povinným měla být přiznána náhrada nákladů námitkového řízení.
4. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo nálezem zrušeno. Dále navrhla, aby jí, v souladu s ustanovením §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 6 800 Kč vůči účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi řízení.
5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
6. Ústavní soud jen stručně uvádí, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 12. 2015 (44 EXE 21/2013-17) byl výrokem I. změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 12. 11. 2015 (085 EX 13333/12-163), a to tak, že náklady oprávněné jsou ve výši 11 685,70 Kč. Ve výroku II. byl příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrzen, a to ve zbývající části, a ve výroku III. pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o námitkách.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí nic, co by její spor posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
10. Soud se zabýval námitkami povinných, neboť soudní exekutor jim nevyhověl a postoupil je spolu s exekučním spisem k rozhodnutí soudu. Přitom zkoumal podmínky vydání předloženého příkazu k úhradě nákladů exekuce v souladu s ustanoveními o. s. ř., exekučního řádu a vyhlášek č. 330/2001 Sb. a č. 177/1996 Sb. v platném znění, přičemž přezkoumal příkaz k úhradě nákladů exekuce jako celek (viz usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 75 Nc 506/2007). Jelikož tímto rozhodnutím řízení skončilo, musel soud rozhodnout také o nákladech námitkového řízení. Soud náhradu žádnému z účastníků nepřiznal, neboť povinní nebyli ve věci úspěšní a oprávněné žádné náklady nevznikly.
11. V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že soud se námitkami stěžovatelky a povinného, v podstatě shodnými s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti, řádně zabýval. Z odůvodnění rozhodnutí soudu vyplynulo, na základě jakých úvah soud dospěl k závěru, že soudní exekutor se s náklady mezi účastníky nevypořádal dostatečně a náklady oprávněné nevyčíslil správně, napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce v této části změnil. Ve zbytku napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil, neboť neshledal v postupu soudního exekutora žádné pochybení ani důvod pro doplnění příkazu, jak navrhovali povinní.
12. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž za situace, kdy soud změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce, neboť soudní exekutor při stanovení nákladů mezi účastníky jejich vyčíslení správně nepostupoval, nelze nic vytknout.
13. Exekuční řízení je řízením specifickým, kdy v rámci něj mohou být vedena další samostatná řízení o návrzích na odklad či zastavení exekuce. Pro případ, že je k návrhu povinného exekuce zcela zastavena, je nutné zkoumat zavinění účastníků na tomto zastavení a dle toho určit oprávněnému či povinnému povinnost hradit druhému účastníkovi a soudnímu exekutorovi náklady exekuce (§89 exekučního řádu).
14. V tomto případě však k úplnému zastavení exekuce k návrhu povinných nedošlo, exekuce byla v jejím průběhu zastavena pouze částečně, o nákladech tedy nebylo rozhodováno (ani soudním exekutorem ani soudem), neboť exekuce pokračovala a rozhodnout o nich tak příslušelo soudnímu exekutorovi v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Soudní exekutor se ovšem s náklady účastníků nevypořádal dostatečně, proto soud jeho rozhodnutí změnil.
15. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soud rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
16. K žádosti stěžovatelky o zaplacení nákladů zastoupení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Podle odst. 3 citovaného ustanovení totiž platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 tohoto ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu (k tomu podrobněji viz např. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - 2. Vyd., C. H. Beck, 2007, str. 335 a násl.). V nyní projednávané věci nicméně neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti stěžovatelka netvrdila a neshledal je ani sám Ústavní soud. Tímto způsobem výkladu by se nicméně z tohoto výjimečného opatření stalo pravidlo, což však zjevně nekoresponduje se smyslem citovaného zákonného ustanovení. (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 298/13 ze dne 15. 7. 2014 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
17. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu