ECLI:CZ:US:2016:2.US.808.16.1
sp. zn. II. ÚS 808/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze 16. 12. 2015, č. j. 5 Tdo 919/2015-35, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 27. 1. 2015, č. j. 10 To 458/2014-1323, a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 8. 2014, č. j. 2 T 140/2012-1293, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 9. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále byl porušen podle jeho mínění princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a zásada, že jen zákon stanoví, co je trestný čin a jaký trest lze za jeho spáchání uložit.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 aliena třetí a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), kterého se dopustil - souhrnně řečeno - tím, že po návratu z pobytu v zahraničí v blíže nezjištěné době v roce 2007 jako statutární orgán - jednatel společnosti Intera Rakovník, s. r. o. nesplnil svoji povinnost zakládat do sbírky listin dokumenty uvedené v ustanovení §38i odst. 1 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Konkrétně stěžovatel do obchodního rejstříku nezaložil zejména výroční zprávy, řádné, mimořádné a konsolidované účetní závěrky, které měl nechat zveřejnit ve sbírce listin obchodního rejstříku do 30 dnů od schválení valnou hromadou (přičemž stěžovatel ani tyto valné hromady nesvolával). Tímto úmyslným jednáním stěžovatel ohrozil majetková práva věřitelů společnosti a způsobil jim tak škodu ve výši nejméně 1.653.077 Kč. Za uvedený trestný čin uložil soud stěžovateli podle §125 odst. 3 trestního zákona trest odnětí svobody v délce trvání 2 roky, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v délce tří roků. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 3 roky. Postupem podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") bylo též rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolání stěžovatele proti citovanému prvostupňovému rozsudku Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl, neboť je neshledal důvodným. Dovolání stěžovatele bylo poté shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel zejména namítá, že okresní soud ve svém rozsudku nevysvětlil, proč dobu trvání protiprávního stavu oproti obžalobě omezil na 3 roky (rozsudek tak nezahrnuje období mezi léty 2004 až 2006). Odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je prý též vnitřně rozporné, neboť soud uznal, že stěžovatel ve funkci jednatele skončil v únoru roku 2009 a v tomto roce jej proto už nestíhala povinnost založit účetní závěrku, ovšem soud současně uvedl, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby založil alespoň závěrky za rok 2006 a 2007. Skutková podstata předmětného trestného činu navíc spočívá v tom, že pachatel jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo podle smlouvy povinen. Stěžovatel se ale v této souvislosti domnívá, že v jeho případě by ani dodatečným uložením listin nikdo nic nezískal a škodlivý následek by nebyl odstraněn. Stěžovatel totiž považuje úvahu, že společnost Intera Rakovník, s. r. o. nezveřejnila doklady o své špatné finanční situaci, čímž znemožnila svým obchodním partnerům náležitě reagovat, za nepřiměřenou zkratku. Zhoršující se finanční situace společnosti totiž musela být věřitelům známa (většinou šlo o dlouhodobé dodavatele, kteří nepotřebovali nahlížet do sbírky listin v obchodním rejstříku). Ohrožení majetkových práv proto podle stěžovatele nenastalo v důsledku neuložení listin, nýbrž jako důsledek (konkursního) insolvenčního řízení. Soudy rovněž přehlédly, že pro naplnění předmětné skutkové podstaty musí dojít k ohrožení práv věřitelů již existujících, nikoliv práv, které mají teprve vzniknout. Lze tedy podle stěžovatele uzavřít, že v jeho případě nebyl zachován příčinný vztah mezi tvrzeným jednáním, jehož se měl dopustit, a nastalým důsledkem.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
6. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí, což teprve by mohlo založit jeho kognici. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy též přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, resp. že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
7. K jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
8. Tvrdí-li stěžovatel, že v napadených rozhodnutích není vysvětleno, proč bylo oproti obžalobě zkráceno období, během něhož za neplnění shora uvedených povinností odpovídal stěžovatel jako jednatel společnosti, pak přehlíží, že právě od roku 2006 se začala rapidně zhoršovat ekonomická situace společnosti. V napadených rozhodnutích je přitom přehledně vysvětleno, že samotné neplnění povinnosti zakládat dokumenty do sbírky listin nenaplňuje uvedenou skutkovou podstatu trestného činu ve smyslu §125 trestního zákona, nýbrž musí tím být sledováno zastření špatných hospodářských výsledků společnosti. Tento druhý aspekt byl naplněn nejméně od roku 2007, kdy společnost Intera Rakovník s. r. o. přestala mimo jiné hradit jí dodané zboží. Stěžovatel pak jistě nemusel plnit uvedené povinnosti za období, když jednatelem nebyl (tedy v roce 2009), nicméně stále jej stíhala povinnost učinit tak za období, kdy orgánem společnosti byl (tedy minimálně za rok 2007). Samotné uveřejnění údajů ve sbírce listin by pak skutečně samo o sobě zřejmě ke zlepšení hospodářské kondice společnosti nevedlo, nicméně neprohlubovala by se do té míry finanční ztráta věřitelů. Tito totiž z pouhého nezaložení příslušných listin nemohli apriorně dovozovat špatnou ekonomickou situaci (obchodní společnosti totiž mohou být v tomto ohledu nedbalé, aniž by to mělo současně jakékoliv hlubší ekonomické důsledky) a pokračovali ve spolupráci se stěžovatelem zastupovanou společností. Ústavní soud proto s ohledem na svoje postavení neshledal důvod jakkoliv zpochybňovat závěr obecných soudů, že byl zachován příčinný vztah mezi stěžovatelovým jednáním a nastalým následkem, a to minimálně - co se subjektivní stránky trestného činu týká - ve formě nepřímého úmyslu.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu