ECLI:CZ:US:2016:2.US.822.16.1
sp. zn. II. ÚS 822/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Groha, zastoupeného Mgr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 21Cdo 5470/2015-364, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 11. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto se domáhá jejich zrušení. Konkrétně namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Sedes materiae ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem rozhodnutí o podaném dovolání Nejvyšším soudem, když stěžovatel tvrdí, že výslovně odkázal na jeho ustálenou rozhodovací praxi a přesto tento soud dovolání odmítl, když uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je souladný s judikaturou dovolacího soudu. V tom má spočívat porušení stěžovatelových základních práv. K věci samé stěžovatel tvrdí, že dne 9. 2. 2010 v 7.40 hod. na adrese jeho trvalého bydliště, když vycházel z domu, šlápl na zledovatělý chodník, upadl a způsobil si úraz, to vše při cestě do prodejny jako místa aktuálního výkonu jeho práce kontrolora České obchodní inspekce. Stěžovatel argumentuje tím, že je nutno považovat jeho úraz za úraz pracovní, neboť nastoupením cesty do kontrolované provozovny po opuštění svého bydliště začal plnit úkoly na pracovní cestě potřebné k výkonu práce, úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce v podobě fyzického přemístění se do kontrolované provozovny, či mezi kontrolovanými provozovnami v případě vícenásobné kontroly.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
4. Předně je nutno uvést, že Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 25. 7. 2014, č. j. 42 C 49/2012-276, dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo vyvrátit pochybnosti o době vzniku úrazu. Stěžovatel totiž sice skutečně tvrdil, že k úrazu došlo dne 9. 2. 2010, ovšem své tvrzení opřel pouze o své vlastní svědectví a o důkazní materiál ve formě pracovní neschopenky vystavené ošetřující lékařkou MUDr. Rauchovou až dne následujícího po dni vzniku úrazu (10. 2. 2010), přičemž tato lékařka vycházela pouze z informací poskytnutých stěžovatelem. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) nicméně v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 25 Co 490/2014-308, uvedl, že toto dokazování provedené nalézacím soudem bylo nadbytečné, neboť v daném případě se vůbec nemohlo jednat o pracovní úraz, jelikož stěžovatel šel z místa ubytování (Teplice) do místa výkonu práce, kterým sice bylo podle pracovní smlouvy Ústí nad Labem, avšak konkrétní práci měl vykonat rovněž v Teplicích. Cesta z místa jeho ubytování tedy byla pouze cestou do práce a úraz při této cestě proto není pracovním úrazem.
5. Nejvyšší soud v usnesení napadeném nyní projednávanou ústavní stížností následně konstatoval, že podané dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. s rozsudkem ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4834/2010, anebo s rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2114/2013) a není proto důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Právě tento závěr nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje.
6. K tomu Ústavní soud konstatuje, že v citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4834/2010, na který výslovně odkazuje stěžovatel i Nejvyšší soud, je uvedeno, že „pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. … Podle ustanovení §25 odst. 3 věty první a druhé nařízení vlády, v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Podle ustanovení §26 odst. 1 části věty před středníkem nařízení vlády, cestou do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět. Cesta z bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení (§26 odst. 2 nařízení vlády). … Z uvedeného vyplývá, že, ubytuje-li se zaměstnanec v obci, která je předmětem pracovní cesty (ať již v tuzemsku nebo v zahraničí), a z místa ubytování jde na pracoviště do budovy určené k plnění pracovních úkolů, pak poškození zdraví, které zaměstnanec utrpí cestou z místa ubytování na toto pracoviště nebo cestou zpět, nelze – jak se výslovně podává z ustanovení §190 odst. 2 zák. práce - považovat za pracovní úraz.“ Stěžovatel z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu zdůraznil větu, podle níž „cesta z bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení (§26 odst. 2 nařízení vlády).“ Jak nicméně vyplývá ze shora uvedeného, v nyní projednávaném případě k úrazu došlo v Teplicích, přičemž stěžovatel byl (údajně) na cestě do prodejny rovněž v Teplicích. Je tak zcela zřejmé, že ve smyslu citovaného judikátu Nejvyššího soudu se o pracovní cestu nejednalo, jelikož místo úrazu i místo výkonu práce se nacházelo ve stejné obci, resp. městě. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud v nyní napadeném usnesení Nejvyššího soudu a v citovaném rozsudku shledává obsahový nesoulad.
7. Stejně tak se Ústavní soud nedomnívá, že by závěr Nejvyššího soudu učiněný v nyní projednávaném případě byl v jakémkoliv rozporu s právními názory obsaženými v rozsudcích tohoto soudu sp. zn. 21 Cdo 2507/2000 a 21 Cdo 2114/2013, na které stěžovatel výslovně poukazuje. Citované části předmětných rozsudků se totiž týkají pouze obecného vymezení vztahu mezi vzniklým úrazem a vykonávanou činností (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2507/2000), resp. vymezení pojmu přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2114/2013), což však zjevně nejsou okolnosti, které by byly způsobilé jakkoliv zpochybnit závěr učiněný v nyní projednávané věci.
8. Lze tak uzavřít, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s citovanými vlastními judikáty a porušil tím právo stěžovatele na spravedlivý proces. Jen pro přesnost pak Ústavní soud dodává, že stěžovatelem tvrzený čl. 90 Ústavy vůbec neupravuje základní právo na spravedlivý proces, nýbrž jedná se toliko o organizační vymezení role soudů v ústavním systému České republiky.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu