ECLI:CZ:US:2016:2.US.825.16.1
sp. zn. II. ÚS 825/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 2050/2015-573 ze dne 27. listopadu 2015 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 18 C 233/2013-521 ze dne 15. dubna 2015, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 C 233/2013 se podává, že stěžovatel se žalobou podanou proti svému otci (dále jen "žalovaný") domáhal stanovení výživného, a to od 1. 8. 2010 do 28. 2. 2013 částkou 20 000 Kč měsíčně a od 1. 3. 2013 do budoucna částkou 5 000 Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil svým zdravotním a psychickým stavem, pro nějž není sám schopen si plně zajišťovat finanční prostředky na živobytí, a tvrzením, že žalovaný mu dobrovolně nic nepřispívá. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Oba soudy vyšly z prokázaných skutkových zjištění, že stěžovatel je synem žalovaného, je mu 45 let a žalovanému je 68 let. Stěžovatel je invalidním důchodcem bez nároku na výplatu invalidního důchodu, nepracuje a soustavné výdělečné činnosti v současné době není schopen, je však schopen pracovat brigádně nebo v chráněné dílně. Od roku 2005 se léčí pro obsedantně kompulsivní poruchu, pro kterou mu byla přiznána invalidita třetího stupně s poklesem pracovní schopnosti o 70%. Dále trpí diabetem, hyperlipidemií a lehkým astmatem. Před odjezdem do Izraele, kde pobýval 4 roky, se živil obchodováním se starožitnostmi, neplatil si však důchodové pojištění. Matka stěžovatele je starobní důchodkyně s důchodem asi 8 000 Kč. Stěžovatel má dceru, s níž není v kontaktu. Žije v bytě v pečovatelském domě a pobírá dávky hmotné nouze a příspěvek na bydlení. Toto bydlení mu zajistil žalovaný, byt mu vybavil, 2 roky za něj platil nájem a až do odchodu do starobního důchodu, resp. do podání žaloby, ho finančně podporoval a platil za něj dluhy. Stěžovatel byl v posledních letech opakovaně hospitalizován, jeho léčba často skončila propuštěním na revers nebo pro porušení léčebného řádu pro požití alkoholu. Stěžovatel je zadlužený, hrál na automatech, má půjčku i od obce. Dle znaleckého posudku, potvrzeného výslechy znalců před soudem, je stěžovatel schopen alespoň brigádně pracovat a při dodržování medikace a vystříhání se alkoholu by mohlo dojít k určitému zlepšení jeho stavu. Příjmy žalovaného činily přes 100 000 Kč měsíčně, jeho starobní důchod je asi 20 000 Kč měsíčně.
Po zhodnocení skutkových zjištění dospěly soudy ke shodnému závěru, že stěžovatel není osobou odkázanou na výživu ze strany svých rodičů. V minulosti se dokázal uplatnit jak v oblasti pracovní tak i rodinné. Měl možnost ovlivnit své majetkové poměry, mohl si platit na sociální a důchodové zabezpečení. Přestože tvrdí, že onemocněl již ve svých 17 letech, první zprávy o jeho zdravotním stavu se datují až rokem 2006, přičemž nejde o osobu nesvéprávnou, která by nemohla nijak svůj nepříznivý zdravotní stav ovlivnit. Soudy uzavřely, že stěžovatel měl schopnost samostatně se živit a tato schopnost je u něj částečně zachována i nadále, ale nevyužívá ji a spoléhá se na pomoc jiných osob.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh řízení před soudy a obsah svých podání i napadených rozsudků, přičemž má za to, že výklad, který učinil odvolací soud (i soud prvního stupně), je nesprávný a ve svém důsledku porušující tvrzená ústavní práva. Dovolává se práva na rodičovskou výchovu a péči a práva podílet se na životní úrovni svých rodičů, která nejsou omezena věkem. Připomíná komentář k ustanovení §913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), zaobírající se rozsahem výživného mezi rodičem a dítětem, přičemž odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2306/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 43/68 SbNU 433. Tvrdí, že obsedantně kompulzivní poruchou trpí od svých 17 let, z lékařských zpráv přitom vyplývá, že tato choroba je z velké části podmíněna genetickou zátěží ze strany matky i žalovaného. Odkazuje na aktuální znalecký posudek, na základě kterého byl nadále shledán invalidním ve třetím stupni, a to i z důvodů paranoidní schizofrenie s postpsychotickým defektem v kombinaci s obsedantně kompulzivní poruchou. Domnívá se proto, že u něj nadále existuje právo na výživné ze strany žalovaného.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud považuje dále za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech, které dříve upravoval zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, a které jsou od 1. 1. 2014 obsaženy v části druhé občanského zákoníku. V rodinných věcech (s výjimkou manželského majetkového práva) ostatně není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné ani dovolání jako mimořádný opravný prostředek [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; dále jen "o. s. ř."]. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K takovému závěru, který by jedině mohl vést k vydání zrušujícího nálezu, však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Z obou napadených rozsudků je zřejmé, že se soudy soustředily na zjištění rozhodných okolností, které měly dle žaloby odůvodnit požadavek stěžovatele na určení výživného od otce. K tomu soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, jehož výsledky v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl. Pokud po řádném vyhodnocení dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel není osobou, která nikdy nebyla a nebude schopna se sama živit, neboť jeho zdravotní postižení není tak těžké, aby byl zbaven svéprávnosti a byl zcela závislý na pomoci jiné osoby. Z ústavního hlediska nelze jeho závěru nic vytknout. Stejně tak Ústavní soud nepovažuje za extrémní zhodnocení skutkového stavu a jeho právní posouzení odvolacím soudem, který relevantní závěry soudu prvního stupně, proti nimž stěžovatel zejména argumentoval v odvolání, dále rozvedl.
Zásadní otázkou, kterou oba soudy řešily, je, zda stěžovatel s ohledem na své existující zdravotní problémy účelně využil dostupné možnosti léčby a zda usiloval a usiluje o pracovní zařazení, které odpovídá jeho objektivně zjištěnému zdravotnímu stavu. Z tohoto hlediska je významný znalecký posudek, z něhož se podává nejen závěr o zdravotním stavu stěžovatele, ale i jeho schopnost, byť omezená, pracovat např. v chráněných dílnách, kde jsou zaměstnány i osoby s výrazně většími zdravotními postiženími, či alespoň formou brigády. Z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel v minulosti pracoval a touto prací se velmi slušně živil. Jeho pracovní schopnost je v rozsahu, jak uvedli znalci, zachována, stěžovatel ji však nevyužívá, a spoléhá se na sociální dávky a na pomoc od jiných osob, a to i přesto, že dostal nabídku i od obce, v níž žije, na výkon veřejně prospěšných jednoduchých prací (s hodinovou sazbou 55 Kč). Relevantní je též zjištění, že stěžovatel s ohledem na své zdravotní problémy ani účelně nevyužil dostupné možnosti léčby. Přestože tvrdí, že uvedenou chorobou trpí již od svých 17 let, první lékařské zprávy o jeho špatném psychickém stavu jsou až z roku 2005 (předtím je zaznamenán pobyt na psychiatrii jen v době výkonu vojenské služby v roce 1989), přičemž invalidita mu byla přiznána v roce 2009. Jeho životní režim v kombinaci s nezodpovědným přístupem k léčbě a s požíváním alkoholu dle závěru znalců v konečném důsledku jeho pracovní schopnost ještě dále snižují. Z vyjádření znalců přitom jasně vyplynulo, že by mohl svůj nepříznivý zdravotní stav vhodnou medikací zlepšit.
S ohledem na výše uvedené konkrétní okolnosti výklad příslušných norem podústavního práva (§85 odst. 1, odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, §910 a násl. občanského zákoníku), provedený soudy obou stupňů a promítnutý v jejich závěru, že stěžovatel nemá právo na výživné od otce, který ho v minulosti nad rámec svých zákonných povinností dobrovolně finančně podporoval, tvrzená ústavní práva stěžovatele neporušuje.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 2306/12. Na rozdíl od případu řešeného uvedeným nálezem, kdy stěžovatel byl osobou zcela zbavenou způsobilosti k právním úkonům a těžce závislou po všech stránkách na pomoci jiné fyzické osoby, je stěžovatel v nyní projednávané věci plně svéprávný, v minulosti pracoval a založil svoji vlastní rodinu. Přestože tvrdí, že již tehdy byl nemocen, řádně se neléčil. Nadto ho ani jeho později diagnostikované psychické onemocnění nevylučuje z pracovního procesu, když jeho schopnost pracovat je v omezené míře zachována. Bylo by proto nespravedlivé, aby jeho pasivita v oblasti pracovní (i neochota k placení důchodového pojištění v době, kdy pracoval, v jejímž důsledku mu nevznikl nárok na invalidní důchod) v kombinaci se špatným přístupem k léčbě byla přičítána k tíži žalovaného v tom smyslu, že by byl povinen ho, coby starobní důchodce, živit či mu dokonce zajišťovat stejnou životní úroveň jako sobě.
Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, či další ústavní práva. Postup obou soudů tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2
písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu