ECLI:CZ:US:2016:2.US.839.16.1
sp. zn. II. ÚS 839/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Ambrože, zastoupeného JUDr. et Mgr. Janou Lelkovou Schovancovou, advokátkou se sídlem Elišky Přemyslovny 429, 156 00 Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 6. 2015 č. j. 8 C 365/2014-133 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015 č. j. 30 Co 329/2015-194, v řízení o zrušení vyživovací povinnosti, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Jaroslava Ambrože, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a ustanovení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 8 C 365/2014-133 zrušil vyživovací povinnost žalobce (vedlejšího účastníka) k žalovanému (stěžovateli) stanovenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. P 408/2002 za měsíce říjen 2012, listopad 2012, prosinec 2012, únor 2013, květen 2013, listopad 2013 a květen 2014. Žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16.800 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ivo Palkosky, advokáta. Žalovaný podal proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 30 Co 329/2015-194 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I o věci samé. Ve výroku II o nákladech řízení změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že se náhrada nákladů řízení žalobci nepřiznává.
3. Ústavní stížnost není důvodná.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. K zásahu Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci může dojít jen v případě zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
6. Stěžovatelovy námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem.
7. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Obě rozhodnutí napadená ústavní stížností obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu