ECLI:CZ:US:2016:2.US.840.14.1
sp. zn. II. ÚS 840/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti TENTON, s.r.o. v konkurzu, sídlem Praha 4, Mikuleckého 1308/2, zastoupené JUDr. Janem Vidrnou, advokátem, sídlem Praha 6, Na Ořechovce 580/4, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, odbor závažné hospodářské a finanční kriminality ze dne 22. ledna 2014 č. j. 5 NZT 35/2013-113, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, jímž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělení usnesením ze dne 3. října 2013 č. j. OKFK-3003-85/TČ-2012-251101 podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu zahájila trestní stíhání stěžovatelky (a dalších spoluobviněných) pro zločiny podplacení podle ustanovení §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, poškození finančních zájmů Evropské unie podle ustanovení §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, ve stádiu pokusu, a pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži dle ustanovení §257 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.
3. Nejvyšší státní zastupitelství stížnost stěžovatelky (a dalších obviněných) proti usnesení o zahájení trestního stíhání dle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) ve spojení s §146 odst. 2 písm. a) věty poslední trestního řádu v záhlaví označeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka považuje svoje trestí stíhání za zcela neopodstatněné. Zdůrazňuje, že je vůči ní trestní stíhání vedeno pouze proto, že je singulárním právním nástupcem spoluobviněné společnosti Konstruktiva Branko a. s., a to toliko v souvislosti s prodejem podniku. Nadto stěžovatelka připomíná, že vznikla až v době, kdy obě trestně stíhané fyzické osoby spojené s činností společnosti Konstruktiva Branko, a. s. inkriminovanou trestnou činnost již prokazatelně nepáchaly. V souvislosti se skutečností, že na majetek stěžovatelky byl prohlášen konkurz, navíc považuje stěžovatelka trestní řízení ve vztahu k její osobě za neefektivní. Dovození její trestní odpovědnosti proto považuje stěžovatelka v daném kontextu za zcela "nepatřičné".
5. Ve zbývající části značně obsáhlé ústavní stížnosti potom stěžovatelka mj. i s odkazem na komentářovou literaturu renomovaných autorů předkládá řadu argumentů, pro které považuje v projednávané věci aplikované ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, za protiústavní, a to proto, že v něm obsažený mechanismus přičitatelnosti trestného činu právnické osobě zakládá nepřípustnou objektivní trestní odpovědnost; v jejím důsledku se tak právnická osoba nemůže vyvinit, což dle stěžovatelky vede k faktickému zpochybnění jednoho ze základních principů trestního práva - presumpce neviny. Protiústavnost uvedeného zákonného ustanovení, na jehož použití je založeno její trestní stíhání, tedy stěžovatelka shledává v tom, že umožňuje nedůvodné trestní stíhání singulárního právního nástupce trestně stíhané právnické osoby.
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Pokud proto - např. z důvodu materiální stránky principu subsidiarity - v dané věci nepřipadá do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení.
8. Usnesení, kterým se podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost - a tím spíše i ústavnost - trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavnímu soudu tak přísluší se zabývat otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 62/95, IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03, dostupná v databázi NALUS). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Kasační intervence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05). Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání tak lze prolomit jen ve výjimečných případech, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález z 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02, N 105/30 SbNU 471).
10. K takové situaci však v projednávaném případě - zjevně - nedošlo; navíc stěžovatelka v podstatě nic takové ani netvrdí. Pro úplnost je vhodné zdůraznit, že postuláty uvedené v bodech 7. - 9. dopadají rovněž do posuzované věci bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka je právnickou osobou (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 2064/14).
11. Tvrdí-li přitom stěžovatelka, že je její trestní stíhání založeno na nesprávné interpretaci (potenciálně protiústavního) ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., omezí se Ústavní soud v daném procesním kontextu (viz výše) na konstatování, že ve stádiu zahájení trestního stíhání neshledává důvod se věcně zabývat otázkou ústavnosti tohoto zákonného ustanovení, a to mj. proto, že se plně ztotožňuje s východisky a závěry uvedenými na str. 13 - 15 napadeného usnesení Nejvyššího státního zastupitelství.
12. V návaznosti na tam uvedené skutečnosti tak postačí - stěžovatelce případně na vysvětlenou - zopakovat a zdůraznit následující. Jakkoli je možno stěžovatelce přisvědčit, že není namístě interpretovat ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. způsobem, že by bylo aplikovatelné na všechny případy singulární sukcese, není současně možné přehlížet, že ačkoliv prodej podniku (resp. závodu) z hlediska teorie spadá pod případy singulární sukcese, vykazuje jisté (materiální) znaky blížící se sukcesi universální. Jinými slovy řečeno, bylo by vskutku proti smyslu samotné právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob, pakliže by případná trestněprávní sankce nemohla dopadat na společnost, na niž by byl převeden celý podnik (závod) trestně stíhané (a posléze i odsouzené) obchodní společnosti. Stěžovatelkou dovolávaná interpretace ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. by tak nevyhnutelně vedla k tomu, že by k faktické beztrestnosti jakékoliv obchodní společnosti stačilo, aby případně převedla svůj podnik (závod), resp. jeho bonitní část na nově vzniklou (či jinou již existující) obchodní společnost.
13. Pokud proto orgány činné v trestním řízení aplikovaly ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. na stěžovatelku z titulu koupě podniku společnosti Konstruktiva Branko, a.s., neshledává Ústavní soud na takové interpretaci žádné zjevné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly (resp. ospravedlňovaly) připuštění ústavní stížnosti k věcnému přezkumu, natož pak jeho kasační zásah, nota bene ve stadiu přípravného trestního řízení.
14. Jelikož stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně vyjadřuje pochybnosti o ústavní konformitě ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., je namístě zdůraznit, že předpokladem sine qua non tzv. incidenční kontroly ústavnosti - petitem ústavní stížnosti ostatně ani ke zrušení nenavrhovaného - zákonného ustanovení je skutečnost, že derogace aplikovaného ustanovení (přinejmenším potenciálně) povede k efektivní nápravě právního postavení stěžovatelky, negativně ovlivněného aplikací protiústavního ustanovení. O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
15. Z výše uvedených důvodů je namístě zdůraznit, že závěry učiněné v ústavní stížností napadeném usnesení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a nemají za následek porušení základních práv stěžovatelky.
16. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Za dané procesní situace se Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie věcně nezabýval otázkou, zda plnou moc pro zastupování v řízení před Ústavním soudem mohl vystavit - v rámci tzv. zbytkových jednatelských oprávnění - jednatel stěžovatelky, nacházející se v konkurzu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu