ECLI:CZ:US:2016:2.US.877.15.1
sp. zn. II. ÚS 877/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Ilčíka, zastoupeného Mgr. Bc. Josefem Zemanem, advokátem, se sídlem Žižkova 498, 541 01 Trutnov, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2015, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014, 3 VSOL 1183/2014-A-14, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2014, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-7, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 24. března 2015, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly překročeny meze zákona při ukládání povinností [čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. čl. 2 odst. 3 Listiny nebo čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)], dále bylo porušeno ústavně zaručené právo na pomoc v hmotné nouzi ve smyslu čl. 30 odst. 2 Listiny, právo na bydlení a přiměřenou životní úroveň (čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech), a konečně došlo i k porušení čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. září 2014, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-7, rozhodl v insolvenční věci dlužníka (stěžovatele) tak, že námitky dlužníka ze dne 9. září 2014 směřující proti unesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2014, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-5, vydaného asistentem soudce, jímž byl dlužník jako navrhovatel insolvenčního řízení provedeného formou oddlužení vyzván, aby opravil a doplnil seznam svých závazků, aby předložil listiny prokazující vznik závazků a aby doložil souhlas věřitelů s tím, že jejich nezajištěné závazky budou řešeny oddlužením, se odmítají (výrok I.). Dále uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč (výrok II.).
3. O odvolání dlužníka rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. ledna 2015, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014, 3 VSOL 1183/2014-A-14, tak, že odvolání proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně odmítl (výrok I.) a ve výroku II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Odvolání dlužníka proti rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí námitek proti rozhodnutí asistenta soudce odvolací soud odmítl jako nepřípustné [§218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], třebaže nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že proti rozhodnutí asistenta soudce, proti kterému není odvolání přípustné, nelze podat námitky dle §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyšších soudních úřednících“). Ve vztahu k uložené povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že dlužník má závazky z podnikání, avšak neprokázal žádnou ze skutečností uvedených v §389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, která by mu umožňovala řešit úpadek oddlužením, když dlužník zejména vůbec netvrdil, že má souhlas věřitelů s oddlužením podle §389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, a proto ani není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§390 odst. 3 insolvenčního zákona). Tento názor odvolacího soudu odrážející se v jeho rozhodovací praxi vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu prezentovaného na semináři pro insolvenční soudce, jemuž koresponduje i stanovisko Ministerstva spravedlnosti zveřejněné na jeho webových stránkách. S ohledem na výše uvedené tedy přicházelo v úvahu řešení úpadku dlužníka toliko konkursem. Z insolvenčního návrhu dlužníka přitom vyplynulo, že dlužník nemá k dispozici žádné hotové peníze, vlastní toliko movité věci a nemovitosti, které však slouží k zajištění závazků. Proto bylo uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč správné a její výše byla rovněž přiměřená. V tomto směru vyhodnotil odvolací soud námitky dlužníka jako nedůvodné.
II.
4. Stěžovatel v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá shora uvedená porušení ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že se dopustily nepřípustné interpretační libovůle při výkladu §391 a §392 insolvenčního zákona v tom směru, že po něm jako po dlužníkovi požadovaly spolu s návrhem na povolení oddlužení i předložení písemných souhlasů věřitelů závazků, které pocházejí z podnikatelské činnosti. Ze znění uvedených ustanovení však nutnost opatřit si písemný souhlas věřitelů nikterak nevyplývá. Soudy podle názoru stěžovatele rovněž nesprávně vyložily §389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona účinného od 1. ledna 2014. Z důvodové zprávy k této revizní novele vyplývá, že je možné, aby se domáhala oddlužení také fyzická osoba mající závazky z předchozí podnikatelské činnosti, pokud s řešením podnikatelských závazků budou souhlasit věřitelé těchto závazků. Insolvenční zákon však nikde nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl předkládán písemný souhlas věřitelů. Podle stěžovatele je naopak třeba, aby věřitelé projevili aktivně nesouhlas s oddlužením (např. na schůzi věřitelů). Tato koncepce vystihuje podle stěžovatele úmysl zákonodárce a je vyjádřena v důvodové zprávě k novele insolvenčního zákona. Pokud by zákonodárce písemný souhlas věřitele vyžadoval, promítl by takový požadavek do textu §392 odst. 1 insolvenčního zákona, který taxativně vymezuje přílohy, jež je dlužník povinen k návrhu na povolení oddlužení připojit. Pokud insolvenční soudy trvají na dokládání souhlasu věřitelů, nespravedlivě tím poškozují jak dlužníky, kteří mají závazky z podnikatelské činnosti, neboť jim je možnost řešení úpadku oddlužením prakticky zapovězena, tak i věřitele, kteří se nemohou domoci uspokojení v režimu oddlužení, byť by k tomu byly jinak splněny podmínky. Na straně druhé dochází v důsledku požadavku soudů k neodůvodněnému a nedovolenému zvýhodnění věřitelů podnikatelských závazků, což má za následek porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Podle stěžovatele soudy trváním na požadavku na doložení souhlasu věřitelů nerespektovaly právní názory obsažené jak v ustálené rozhodovací praxi, tak i odborné právní teorii. Stěžovatel dále popisuje praxi insolvenčních soudů, které vybíráním zálohy až do výše 50.000 Kč na náklady řízení flagrantně porušují ducha insolvenčního zákona. Navíc rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy musí vycházet z konkrétních okolností každého případu a musí být náležitě odůvodněno, což se však ve věci stěžovatele nestalo, když soudy ani nespecifikovaly předpokládanou výši nákladů insolvenčního řízení. Soudům dále vytýká, že svoje rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky neodůvodnily zejména ve vztahu k nutnosti souhlasu věřitelů [interpretace §392 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a §389 odst. 1 písm. b) a odst. 2 insolvenčního zákona].
III.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení.
6. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že došlo k protiústavnímu výkladu a interpretaci insolvenčního zákona. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci činí stěžovatel výklad relevantních předpisů pouze ve svůj prospěch a pomíjí základní podmínku zakotvenou v §389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona tedy, že dluh s podnikáním nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Navíc judikatura Vrchního soudu v Olomouci je v tomto směru zcela konstantní, a proto nemohlo být rozhodnutí pro stěžovatele překvapivé či nepředvídatelné. Ve zbytku Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
7. Krajský soud v Brně ve vyjádření uvedl, že z žádného ustanovení insolvenčního zákona nevyplývá, že by insolvenční soud nebyl oprávněn vyzvat dlužníka k doplnění skutkových tvrzení ohledně skutečností, zda je dlužník osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, a pokud má o jeho tvrzení pochybnost, požadovat doložení tvrzených skutečností příslušnými listinami. Zdůraznil, že návrh stěžovatele na povolení oddlužení byl odmítnut z toho důvodu, že stěžovatel coby dlužník neunesl břemeno tvrzení ohledně toho, že věřitelé, vůči nimž má závazky z podnikání, souhlasí s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Co se týče zálohy na náklady insolvenčního řízení Krajský soud v Brně uvedl, že dlužník vlastní rozsáhlý nemovitý majetek, takže v případě jeho zjišťování by byly náklady insolvenčního řízení značné.
8. Stěžovatel se v replice k vyjádřením Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně nevyjádřil.
IV.
9. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla v té části, kde se stěžovatel domáhal zrušení výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2014, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-7, kterým byly jeho námitky proti unesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2014, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-5, vydaného asistentem soudce, jímž byl dlužník mj. vyzván, aby doložil souhlas věřitelů, podána po zákonem stanovené lhůtě. Jak se přitom podává z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz), nabylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí námitek právní moci 1. října 2014, čili tímto dnem muselo být i stěžovateli nejpozději doručeno. V souzené věci přitom nelze (nebylo možné) považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva stěžovatele [§72 odst. 3 a 4, §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] stěžovatelem podané odvolání, neboť to nebylo s ohledem na §218 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících přípustné. Z tohoto důvodu dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně začala běžet ode dne následujícího po dni, kdy bylo stěžovateli toto usnesení doručeno (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §57 o. s. ř.). Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že ústavní stížnost je v této části podána opožděně a musela být proto odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud se dále zabýval tou částí ústavní stížnosti, která se týkala výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit zálohu na náhradu insolvenčního řízení. Zde Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu (čl. 91 Ústavy) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti vyjmenovává celou řadu ústavně zaručených práv zakotvených v Listině, Úmluvě či jiných mezinárodních dokumentech, jeho ústavněprávní argumentace v daném případě setrvává převážně a pouze v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, která vyplývá z jeho odlišného názoru na právní hodnocení věci. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. V rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k námitkám týkajícím se stěžovateli uložené povinnosti zaplatit zálohu na náklady řízení Ústavní soud žádné pochybení nespatřuje. Soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, proč zálohu vyžadují a na jejich závěru, že v případě nedostatku hotových peněz a případné realizace insolvence z rozsáhlého majetku nemovitého, či movitého, budou náklady nutně vyšší, byť soudem nebyly konkrétně vyčísleny, neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
12. Nad rámec uvedeného a toliko jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, a v tom lze dát stěžovateli za pravdu, že stěžovatelem uváděná situace, kdy existují rozdílná, či dokonce vzájemně si protiřečící rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných věcech (zde otázka posouzení termínu, ve kterém je třeba předložit souhlas věřitelů s řešením úpadku oddlužením, pokud má úpadce závazky z podnikání), není z pohledu právní jistoty účastníků řízení a předvídatelnosti rozhodování soudů šťastná. Nejde-li však o otázku ústavně zaručených práv, nemusí samotný rozdílný výklad podústavního práva v situaci, kdy není soudní praxe a právní teorie sjednocená, vést k porušení práva na spravedlivý proces. To, že senát Vrchního soudu v Olomouci věc posoudil jinak, než např. judikují senáty Vrchního soudu v Praze, tedy v daném případě způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, neznačí nutně, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl nesprávně (hodnotit to však Ústavnímu soudu nepřísluší), nebo dokonce protiústavně. Nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli jakési „náhradní“ instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit. Samozřejmě by bylo vhodné soudní praxi sjednotit, ale jak již bylo řečeno výše, toto není úlohou Ústavního soudu. Nadto se Ústavní soud i domnívá, že otázka, zda je třeba předkládat souhlas věřitelů s oddlužením již v okamžiku podání návrhu na řešení úpadku oddlužením, či zda postačuje jeho doložení dodatečně např. na schůzi věřitelů, ústavněprávní roviny vůbec nedosahuje. Z pohledu ochrany práv dlužníka jako navrhovatele řešení úpadku oddlužením je totiž v zásadě jedno, zda si opatří souhlas věřitelů ještě před podáním návrhu (resp. s tímto souhlasem bude disponovat při jeho podání), či zda mu bude věřiteli poskytnut dodatečně např. na věřitelské schůzi, a to třeba i konkludentně. Z pohledu rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení se ale naopak jako vhodnější jeví potřeba předložit souhlas věřitelů v co nejranějším stádiu insolvenčního řízení, tedy již při podání návrhu, aby v případě jeho neposkytnutí nebyly zbytečně činěny procesní kroky směřující k oddlužení, které by se nakonec (z důvodu absence souhlasu věřitelů podnikatelských závazků) nerealizovalo.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze a výroku II. Krajského soudu v Brně podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu