ECLI:CZ:US:2016:2.US.877.16.1
sp. zn. II. ÚS 877/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Zbořila, zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Nádražní 9, Mohelnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 9. 2. 2016, č. j. 69 Co 335/2015-49, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 15. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ní tvrdí, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) porušil jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhá jeho zrušení.
2. Předmětem řízení, předcházejícího podání nyní projednávané ústavní stížnosti, byla žaloba stěžovatele podaná u Okresního soudu v Šumperku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí a za nesprávný úřední postup, vůči žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené vynaložením nákladů na právní zastoupení při úkonech policejního orgánu při prověřování (a následně soudu v trestním řízení), když obžaloby byl stěžovatel definitivně zproštěn až krajským soudem v odvolacím řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že mu nebylo vyhověno v té části nároku, který se týkal náhrady škody za náklady vynaložené na právní zastoupení při úkonech policejního orgánu v rámci prověřování (při podání vysvětlení). Názor krajského soudu přitom stěžovatel považuje za absurdní, neboť by prý ve svých důsledcích znamenal, že úkony policejního orgánu nemohou nikdy způsobit prověřovanému škodu, jelikož nejsou v příčinné souvislosti s rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a nejsou ani samostatným úředním postupem.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně konstatuje, že ratio decidendi napadeného rozsudku krajského soudu spočívá v konstatování, že se u úkonů advokáta učiněných před zahájením trestního stíhání nemůže jednat o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a nejedná se ani o nesprávný úřední postup, neboť policejní orgány postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. O nevině stěžovatele bylo ostatně rozhodnuto až v odvolacím řízení, takže nelze vytýkat policejnímu orgánu, že již před fází prověřování nezjistil, že se nejedná o trestný čin.
7. K tomu Ústavní soud uvádí, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy, a tudíž mu zásadně nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a ani sjednocovat jejich judikaturu. Ústavní soud tedy není oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů srovnatelným způsobem, jako je tomu při podání řádných, resp. mimořádných opravných prostředků, nýbrž pouze tehdy, byly-li jejich postupem porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody. V nyní projednávaném případě však z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu plyne, že je dostatečně odůvodněn, a to způsobem, který nikterak nevybočuje z ustálené judikatury zdejšího soudu.
8. Jak totiž Ústavní soud uvedl ve věci domovní prohlídky (usnesení sp. zn. II. ÚS 1149/14 ze dne 19. 8. 2014, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http:/nalus.usoud.cz), povinností orgánů činných v trestním řízení je v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a to tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž základě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele (§158 odst. 1 trestního řádu). „Z uvedeného vyplývá, že soud rozhodující o náhradě škody nemůže o náhradě škody rozhodnout pouze na základě tvrzení stěžovatele, že zásahy do jeho práv v souvislosti s vyšetřováním byly dle jeho názoru nedůvodné, měly povahu zjevného excesu, jejich intenzita přesahovala potřeby přípravného řízení a zcela jednoznačně neodpovídala okolnostem. Stejně tak nemůže soud o náhradě škody rozhodnout ani jen na základě toho, že v průběhu domovní prohlídky a navazujícího vyšetřování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření z jakéhokoliv trestného činu a stěžovatel tak musel strpět jistá omezení, přestože mu následně nebylo sděleno obvinění.“
9. V nyní projednávané věci se ostatně stěžovatel mýlí, pokud uvádí, že krajský soud vyjádřil de facto názor, že úkony policejního orgánu v rámci prověřování nepodléhají nároku na náhradu škody. Ve skutečnosti totiž krajský soud pouze uvedl, že se o nesprávný úřední postup nemůže jednat tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení postupovaly plně v souladu se zákonem, což je však závěr, který s ohledem na shora uvedené obstojí i z ústavněprávního hlediska. Jak navíc správně konstatoval krajský soud, v daném případě byla nevina stěžovatele konstatována až odvolacím soudem, takže je za těchto okolností logické, že již ve fázi prověřování policejnímu orgánu nebylo zřejmé, že se nejedná o trestný čin, a policejní orgán se tak nedopustil zjevného excesu, který teprve by mohl založit odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
10. Ústavní soud proto neshledal, že by namítaným rozsudkem krajského soudu v dané věci došlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu