ECLI:CZ:US:2016:2.US.892.16.1
sp. zn. II. ÚS 892/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Romana Hyska, t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, P. O. BOX 5/A2C, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem, se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, proti sdělení Městského soudu v Praze sp. zn. St 6,7/2016 ze dne 19. ledna 2016 a sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 61 St 42/2015 ze dne 14. prosince 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2016 a doplněnou advokátem dne 18. 5. 2016 stěžovatel napadá v záhlaví uvedená sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 6 odst. 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že dne 4. 12. 2015 adresoval stěžovatel předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 5 stížnost na JUDr. Věru Trojanovou, předsedkyni senátu Obvodního soudu pro Prahu 5, přičemž tvrdil, že u hlavního líčení ve věci sp. zn. 29 T 61/2013 mu nebyly předloženy k nahlédnutí listinné důkazy, že nemohl navrhnout přečtení listinných důkazů a nemohl se k nim ani vyjádřit, což označil za nevhodné chování této předsedkyně senátu a narušování důstojnosti trestního řízení. Protože nebyl spokojen s vyřízením této stížnosti, přípisem ze dne 28. 12. 2015 žádal Městský soud v Praze o přešetření a současně podal stížnost na jednání JUDr. Lofellmannové ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 61 To 368/2013 s tím, že rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 368/2013 ze dne 19. 11. 2013 obsahuje nepravdivá tvrzení, čímž byla narušena důstojnost odvolacího trestního řízení. Uvedený rozsudek stěžovatel označil za neplatný i proto, že jmenovaná předsedkyně senátu byla podjatá. Na podání stěžovatele reagoval místopředseda Městského soudu v Praze napadeným přípisem, v němž uvedl, že se plně ztotožňuje s vyřízením stížnosti JUDr. Frankičem, odkázal na ustanovení §164 odst. 1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a uzavřel, že se nejedná ani o jeden z případů, který může být řešen v režimu stížnostního řízení podle citovaného zákona.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které by umožnily její následné věcné projednání, a to včetně podmínky dané jeho ustanovením §75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se projevuje po formální stránce v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem.
Z obsahu stížností stěžovatele na postup předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 a předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, které stěžovatel připojil k ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatel v nich nebrojil proti průtahům v řízení či nevhodnému chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem, tak, jak předpokládá ustanovení §164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, ale ve skutečnosti se domáhal přezkoumání postupů soudu prvního stupně při projednání jeho trestní kauzy a odvolacího soudu při vyřízení odvolání, přičemž vznesl námitku podjatosti předsedkyně senátu Městského soudu v Praze. Ani jedna z jeho námitek však nemůže být řešena v režimu stížnostního řízení podle zákona o soudech a soudcích, neboť přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti se touto cestou domáhat nelze (srov. ustanovení §164 odst. 2 zákona o soudech a soudcích).
Za uvedené situace nemůže stěžovatel napadat vyřízení jeho stížností adresovaných předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 5 a předsedovi Městského soudu v Praze, protože tyto stížnosti neměly účinky podání, se kterými zákon o soudech v soudcích v ustanovení §164 odst. 1 počítá. Nešlo o nevhodné chování jmenovaných soudních osob, či o narušování důstojnosti řízení před soudy, byť je stěžovatel za takové označuje, ale o postupy soudů při výkonu jejich nezávislé rozhodovací činnosti. K přezkoumání jejich případných důsledků však měl stěžovatel k dispozici jiné právní prostředky dle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k uvedenému postupoval soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj