ECLI:CZ:US:2016:2.US.893.16.1
sp. zn. II. ÚS 893/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Konvalinky, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jeremenkova 88, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 2. 2016 č. j. 23 EXE 1344/2015-71 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem Mgr. Alanem Havlicem, Exekutorský úřad Jeseník, ze dne 4. 2. 2016 č. j. 197 EX 6265/15-28 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel brojil proti postupu soudního exekutora, který si měl nárokovat odměnu za provedenou exekuci v plné výši i přesto, že povinný zaplatil exekučně vymáhanou částku včetně tzv. snížené odměny a nákladů soudního exekutora včas (před jejím vynuceným provedením a bez jeho přímé účasti). Námitkami stěžovatele se nezabýval ani soud, na který se posléze obrátil. Soudní exekutor podle stěžovatele nezohlednil rychlé a dobrovolné plnění povinného a náklady exekuce proto vyčíslil nesprávně. Rozhodnutí soudu je podle stěžovatele poznamenáno libovůlí, kdy soud si měl sám vybrat, kterými námitkami se bude zabývat a kterými nikoliv. Svévoli v rozhodnutí soudu stěžovatel spatřuje v tom, že obecný soud si vyhradil privilegium naznat, zda bude či nebude brát v potaz nálezy Ústavního soudu.
2. Soudní exekutor rozhodl příkazem k úhradě nákladů tak, že náklady exekuce se určují částkou ve výši 15 112,90 Kč a náklady oprávněného částkou 484 Kč. Okresní soud v Příbrami námitky stěžovatele proti výroku I. příkazu k úhradě nákladů exekuce zamítl. Konstatoval, že ze spisu soudního exekutora bylo prokázáno, že stěžovateli byla doručena výzva ke splnění vymáhané povinnosti s vyčíslením nákladů exekuce ve snížené výši. Částka byla stěžovatelem uhrazena až po dvou měsících od doručení výzvy, nikoliv do 30 dnů. Exekutor tak s faktickým prováděním exekuce započal, tudíž mu vznikl nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů v nesnížené výši.
3. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu a příkazu soudního exekutora dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
6. Ústavní soud dále upozorňuje, že na hodnocení závažnosti zásahu do základních práv má vliv též závěr, zda ústavně nekonformní aplikace právní normy v konkrétní věci je pouze excesem při rozhodování soudů, nebo zda je důsledkem ustáleného výkladu v množství případů, při němž stěžovatel neměl od počátku řízení efektivní možnost domoci se jeho přehodnocení. Zatímco v prvním případě by bylo možné obvykle v bagatelní věci meritorně projednat ústavní stížnost jen za předpokladu mimořádně závažného pochybení orgánu veřejné moci, ve druhém případě tak bude třeba učinit s ohledem na uvedený přesah. Lze tedy uzavřít, že opakované kasační zásahy Ústavního soudu nejsou při jím již vyjasněné interpretaci žádoucí (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013; podrobněji k téže problematice nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). Nejinak je tomu v nyní posuzované věci. Přestože stěžovatel argumentuje judikaturou Ústavního soudu týkající se výše odměny advokáta, není možné odhlédnout od skutečnosti - kterou uvádí též sám stěžovatel -, že svou povinnost nesplnil ve lhůtě k tomu soudním exekutorem stanovené. Přestože tedy stěžovatel věděl, jakou částku a do kdy má uhradit (a sám dokonce úhradu částky avizoval již předem), neučinil tak.
7. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu