ECLI:CZ:US:2016:2.US.945.16.1
sp. zn. II. ÚS 945/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Pavel Fialek, zastoupený JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 4. 2014, č. j. 27 C 88/2008-162, proti rozsudku Městského soudu Praha ze dne 14. 1. 2015, č. j. 39 Co 341/2014-202, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 30 Cdo 2717/2015-234, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo uloženo žalovanému (Ministerstvo spravedlnosti) zaplatit stěžovatelovi částku 120.000 Kč jako náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
2. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 2.000.000 Kč, neboť byl v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí dne 27. 7. 1956 zadržen a dne 28. 7. 1956 vzat do vazby a zde byl nezákonně zadržován až do 30. 8. 1956, načež byl proti své vůli převezen do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích, kde byl dále zadržován do 10. 9. 1956 a znovu od 11. 9. 1956 do 13. 12. 1956. Co do zaplacení zbylé částky však soudy žalobu stěžovatele zamítly.
3. Obvodní soud v nyní napadeném rozsudku k nároku stěžovatele uvedl, že jelikož pravomocnými soudními rozhodnutími byla vyslovena účast stěžovatele na rehabilitaci, přísluší mu s ohledem na datum vydání rehabilitačního rozhodnutí přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nezákonným zbavením osobní svobody, a to podle právní úpravy účinné v době vydání rehabilitačních rozhodnutí. Zároveň dodal, že není možno poskytnout zadostiučinění jinou formou než v penězích. Při stanovení částky přiměřeného zadostiučinění soud primárně vyšel z toho, že s ohledem na dobu, která od zbavení osobní svobody do současnosti uplynula, by bylo do značné míry otázkou náhody, které konkrétní skutečnosti týkající se postupu státních orgánů, chování žalobce či následků v životě žalobce (jak jinak vyžaduje současná judikatura při odškodňováni nezákonného zbavení osobní svobody) budou prokázány či nikoliv, a tudíž není v rozporu s principem spravedlnosti, pokud výše odškodnění bude stanovena určitým paušalizujícím způsobem s přihlédnutím k tomu, jak dlouho byl stěžovatel zbaven osobní svobody (celkem 218 dnů). Zde pak obvodní soud přihlédl k tomu, že zpravidla bývá přiznáváno odškodnění odpovídající cca částce 500-1.500 Kč za den, dále k tomu, jaké přiměřené zadostiučinění bylo přiznáno v jiných případech soudní rehabilitace a konečně k tomu, jaké částky jsou vypláceny státem poškozeným státní mocí na osobní svobodě v jiných případech na základě zvláštního předpisu. Na tomto základě se jako přiměřené zadostiučinění jevila soudu částka 120.000 Kč, která v zásadě odpovídá všem shora uvedeným kritériím.
4. K odvolání stěžovatele městský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, kdy se také přiklonil k názoru, že je třeba stěžovateli poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích. Pokud jde o jeho výši, souhlasil odvolací soud s obvodním soudem, že částka 120.000 Kč, tj. přibližně 550 Kč denně, je přiměřená zjištěným okolnostem případu. Doplnil přitom, že nárok na náhradu škody na zdraví (stěžovatel totiž poukazoval i na poškození svého zdraví) je nárokem jiným (ustanovení §23 odst. I písm. b) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů).
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť shledal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení a je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které není důvod se odchýlit, a dovolatelem nastíněná otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž vyplývá, že ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění se Nejvyšší soud výslednou částkou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy řečeno, dovolací soud posuzuje v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Dovolací soud však shledal, že soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování ohledně všech právně významných kritérií dle judikatury, a odvolací soud převzal skutkové a z nich vyvozené právní závěry soudu I. stupně a shodně s ním správně stanovil i přiměřenou výši peněžitého zadostiučinění.
6. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zasáhla též do jeho práva na lidskou důstojnost zaručeného čl. 10 odst. 1 Listiny.
7. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve výši přiznaného zadostiučinění. Přiznaná částka je prý totiž u samé dolní hranice rozpětí naznačeného ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Rc 52/12 (500 Kč až 1.500 Kč za den), aniž by však reálně existovaly důvody k takovému posouzení nároku. Stěžovatel zdůrazňuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že byl podroben bití, mučení, elektrickým šokům a jeho věznění zanechalo na jeho zdraví trvalé psychické následky. Zároveň stěžovatel uvádí, že rozhodnutí, na která odkazoval soud I. stupně, nejsou v jeho věci použitelná, neboť jde o nesrovnatelné kauzy, jelikož zde k žádným násilnostem vůči poškozeným nedocházelo a poškození neměli ani žádné trvalé následky. Navíc stěžovatel odmítá závěr dovolacího soudu, že je dotčená věc již vyřešená a judikovaná, neboť žádný z uváděných rozsudků se nezabývá tím, když poškozený byl bit, potupován, mučen a má trvalé psychické následky.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Posuzovaná věc spadá do skupiny soudních řízení řešících odškodnění nemateriální újmy za porušení práv minulým režimem. V dané věci stěžovatel žádal náhradu nemateriální újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného omezení osobní svobody, přičemž v ústavní stížnosti napadá výši přiznaného zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud však v minulosti opakovaně zdůraznil, že s ohledem na jeho postavení v systému soudní moci mu přísluší "toliko" posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 59/15, I. ÚS 573/15, I. ÚS 805/15; dostupné z: http://nalus.usoud.cz). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak teprve by totiž mohl být postup soudu shledán jako rozporný s čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
11. Uvedené platí obzvláště ve věcech, v nichž soudy projednávaly nároky žalobců, kteří byli vystaveni perzekuci předchozího nedemokratického režimu, a kteří byli nezákonnými rozhodnutími omezeni nebo zbaveni na osobní svobodě. Jak ostatně ve své judikatuře zdůraznil Ústavní soud, při snaze zmírnit následky křivd způsobené nedemokratickým režimem se má tam, kde to je možné, v rozhodování o rehabilitacích osob pronásledovaných tímto režimem uplatňovat princip favoris rehabilitationis, podobně jako se při rozhodování ve věcech restitucí uplatňuje princip favoris restitutionis, tedy povinnost výkladu zákona ve prospěch osob restituujících, akceptovaný Ústavním soudem například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (177/2013 Sb.). Obsahem principu favoris rehabilitationis sice nemůže být odškodnění všech křivd, ale má jím být jednak úmysl rozhodnout v pochybnostech ve prospěch rehabilitace, a nikoli v její neprospěch; a jednak vědomí toho, že demokratický režim by neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další [viz nález sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015].
12. Přesto však musí Ústavní soud konstatovat, že po prostudování případu stěžovatele dospěl k závěru, že uvedené zásady soudy v dotčeném řízení neporušily. Především je nutno odmítnout tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy jeho nárokem dostatečně nezabývaly, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy soudy posuzovaly z hlediska příslušné zákonné úpravy - zákona č. 82/1998 Sb., kdy se také dostatečně věnovaly částce, kterou lze stěžovateli (s ohledem na okolnosti případu i dobu, která od nezákonného omezení osobní svobody uplynula) přiznat. Zároveň uvedly, že takto přihlédly k tomu, že zpravidla bývá přiznáváno odškodnění odpovídající cca částce 500 - 1.500 Kč za den a dále též k tomu, jaké přiměřené zadostiučinění bylo přiznáno v jiných případech soudní rehabilitace a konečně, jaké částky jsou vypláceny státem poškozeným státní mocí na osobní svobodě v jiných případech na základě zvláštního předpisu. Z uvedeného vyplývá, že se ve svých úvahách nedopustily libovůle, nýbrž se adekvátně zabývaly tvrzeným nárokem stěžovatele. Jestliže přitom stěžovatel s výší přiznaného zadostiučinění nesouhlasí, musí Ústavní soud konstatovat, že i s ohledem na shora řečené tyto jeho námitky nedosahují ústavněprávní relevance, neboť stanovení konkrétní výše zadostiučinění v zákonném rámci je věcí úvahy soudu. Uvedené se dotýká též stěžovatelem tvrzené chybné komparace s jinými obdobnými kauzami, neboť jak již uvedl soud I. stupně při jednání dne 27. 3. 2014 (a poté uvedené zopakoval i v napadeném rozsudku), tak s ohledem na dobu, která od zbavení osobní svobody do současnosti uplynula, bylo by do značné míry otázkou náhody, které konkrétní skutečnosti týkající se postupu státních orgánů, chování žalobce či následků v jeho životě by byly prokazatelné a relevantní. S tímto se Ústavní soud plně ztotožňuje, kdy také souhlasí s obvodním soudem, že není zřejmě nespravedlivé, pokud soud přistoupí k odškodnění celkové délky nezákonného zbavení osobní svobody do jisté míry paušalizujícím způsobem.
13. Stěžovateli tedy byla přiznána částečná náhrada jím požadované nemateriální újmy a v takovém případě právní závěry napadených rozhodnutí podle názoru Ústavního soudu z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele obstojí, neboť pokud přiznaná částka není "extrémně" nízká, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy, není dán prostor pro ingerenci Ústavního soudu.
14. Závěrem Ústavní soud uvádí, že jakkoliv vyjadřuje plné pochopení a soucit pro situaci, které byl stěžovatel vystaven v souvislosti se svým postihem, nelze odhlížet od skutečnosti, že po obnově státního režimu respektujícího lidská práva mohlo být přistoupeno k nápravě jen některých škod, které vznikly v době nesvobody. Není totiž v hospodářských možnostech státu, vzhledem k délce nedemokratického období a rozsahu porušování lidských práv, napravit, resp. odškodnit v nynější době v plné výši veškerá protiprávní jednání, kterých se stát tehdy na svých občanech dopustil. Proto byla zvolena cesta náhrad jen za určitá poškození, u nichž výraznou roli hrála symbolická dimenze tohoto aktu (viz zákony č. 119/1990 Sb. a č. 198/1993 Sb.). Ze snahy zákonodárce zakotvit v právním řádu prostředek, kterým by alespoň částečně přispěl ke zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, nelze ovšem vyvozovat, že by byl dán právní nárok na náhradu křivdy jako takové (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2957/14 ze dne 20. 10. 2015).
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu