ECLI:CZ:US:2016:2.US.962.16.1
sp. zn. II. ÚS 962/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Zastupitelstvo hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem, i. s. JUDr. Romanem Buzkem, advokátem, se sídlem Jakubská 121/1, Brno, adresa pro doručování Karoliny Světlé 25, Praha 1, proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 621396/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2016 stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že jím došlo k nezákonnému zásahu státu - konkrétně Pozemkového úřadu, jakožto orgánu veřejné moci, do ústavně zaručeného práva územního samosprávného celku hlavního města Prahy na samosprávu, kterou hlavní město Praha vykonává v rámci své samostatné působnosti v rozsahu stanoveném zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nebyl účastníkem správního řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, neboť mu toto oprávnění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), nepřiznává, byť je výsledkem správního řízení, pokud jde o výkon samosprávy, citelně dotčen, a to zejména při rozhodování o rozvoji spravovaného území patřícím mezi základní práva územní samosprávy. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s podmínkami pro vydání nemovitostí stanovenými zákonem č. 428/2012 Sb., neboť Pozemkový úřad nepostupoval podle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel v této souvislosti zejména upozorňuje, že k majetkové křivdě došlo v dané věci před počátkem zákonem vymezeného rozhodného období, nebylo prokázáno, že došlo k odnětí věcí bez náhrady, v pozemkových knihách je jako původní vlastník požadovaných pozemků v řadě případů uveden Konvent kněží rytířského řádu maltézského nikoli Suverénní řád Maltézských rytířů, a správní orgán se také nevypořádal dostatečně s otázkou možné konfiskace, která je zásadní pro případné nevydání věci.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem Ústavním soudu.
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
5. Dle §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněno podat zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu. V projednávané věci spatřuje stěžovatel nezákonný zásah v rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 621396/2015.
6. Výše uvedené je významné potud, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 621396/2015 není projednávaná právní věc dosud ukončena, neboť, jak stěžovatel uvádí ve svém podání ze dne 24. 5. 2016, Státní pozemkový úřad citované rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení ve smyslu §97 odst. 3 a §98 správního řádu zrušil, přičemž toto rozhodnutí dosud není pravomocné, neboť proti němu podal Suverénní řád Maltézských rytířů odvolání. Toto své tvrzení doložil stěžovatel sdělením Státního pozemkového úřadu ze dne 4. 5. 2016, zn. POU 229458/2016, 145-2016-INF.
7. Z uvedeného je zřejmé, že ve věci probíhající správní řízení dosud pokračuje a ústavní stížnost je tedy podána předčasně. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť neshledal důvod k postupu dle ustanovení §75 odst. 2 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. června 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj