ECLI:CZ:US:2016:3.US.1001.15.1
sp. zn. III. ÚS 1001/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: 1. jihočeská zemědělská, a. s., se sídlem Svébohy 49, 374 01 Svébohy, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 29 Cdo 4913/2014-1192, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, č. j. 7 Cmo 480/2006-712, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti druhému výroku v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2005, č. j. F 5615/2003/B 831-481, tak, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2003, č. j. F 5615/2003/B 831/7-212 v části, týkající se zápisu Ing. Zdeňka Zajíčka coby člena představenstva společnosti 1. jihočeská zemědělská a. s. (stěžovatel) se dnem vzniku funkce 9. 4. 2003 do obchodního rejstříku, se nezrušuje a řízení o návrhu na změnu zápisu do obchodního rejstříku, podaném dne 23. 4. 2003, se nezastavuje.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dovolává správnosti závěrů obsažených v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2005, č. j. F 5615/2003/B 831-481, které bylo napadeným usnesením Vrchního soudu změněno. V citovaném usnesení dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelovo zpětvzetí návrhu na zápis Ing. Zdeňka Zajíčka je účinné a své předchozí usnesení ze dne 28. 11. 2003, č. j. F 5615/2003/B 831/7-212, kterým bylo rozhodnuto o zápisu Ing. Zdeňka Zajíčka coby člena stežovatelova představenstva do obchodního rejstříku, tento soud proto zrušil.
Stěžovatel namítá, že v záhlaví uvedené soudy napadenými rozhodnutími porušily princip autonomie vůle, který v tomto případě představuje možnost disponovat se zápisem osob jakožto členů statutárního orgánu stěžovatele v podobě zpětvzetí svého návrhu. Soudy podle stěžovatele nevzaly v potaz jeho argumentaci, že (byť historický) zápis v obchodním rejstříku stále obsahuje Ing. Zdeňka Zajíčka jakožto člena představenstva, což ovlivňuje do dnešního dne vztahy společnosti s třetími osobami a vnáší do vztahů společnosti právní nejistotu a poškozuje tak dobrou víru i třetích osob ve správnost zápisu.
V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že předmětný zápis je v rozporu se zákonem, neboť byl proveden na základě usnesení valné hromady, která nebyla usnášeníschopná a ve své ústavní stížnosti otázku platnosti předmětné valné hromady ze dne 9. 4. 2003 podrobněji rozvádí. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud měly posoudit otázku platnosti valné hromady ze dne 9. 4. 2003 ve smyslu ustanovení §131 odst. 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění, a vypořádat se s ní v napadených rozhodnutích, k čemuž však nedošlo, neboť se oba soudy pouze formalistickým způsobem zabývaly údajnou nepřípustností zpětvzetí, a nikoliv věcnou správností zápisu v obchodním rejstříku.
II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na závěru, podle něhož zpětvzetí návrhu na zápis Ing. Zdeňka Zajíčka coby člena představenstva stěžovatele, se dnem vzniku funkce 9. 4. 2003, do obchodního rejstříku, učiněné stěžovatelem dne 10. 6. 2004, nebylo (nemohlo být) účinné, neboť výrok o povolení uvedeného zápisu Ing. Zdeňka Zajíčka nabyl právní moci již 24. 12. 2003 (strana 5-6 napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze). Jestliže Vrchní soud v Praze na základě uvedeného závěru dále již otázku platnosti předmětného usnesení valné hromady pro posouzení účinnosti zpětvzetí návrhu v projednávané věci nezkoumal, nespatřuje na tom Ústavní soud nic protiústavního.
Rovněž napadené usnesení Nejvyššího soudu, pokud jím bylo dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodu, že se dovolací argumentace stěžovatele upíná toliko ke zpochybnění platnosti usnesení jeho valné hromady konané dne 9. 4. 2003, kterou se Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí (z důvodu uvedeného v předchozím odstavci) nezabýval, přičemž naopak závěry o právní moci předmětného výroku o povolení zápisu Ing. Zdeňka Zajíčka, na kterých je napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze postaveno, stěžovatel ve svém dovolání nenapadá, nepředstavuje podle Ústavního soudu protiústavní zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Stěžovatel ústavní stížnost pojal jako prostředek pro pokračování své polemiky se závěry obecných soudů. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, obecné soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily.
Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.
Ústavní soud nad rámec uvedeného dodává, že nemohl přehlédnout prodlevu několika let, která mezi vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a vydáním v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu nastala (1. 11. 2007 - 28. 1. 2015). V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se k tomu uvádí, že proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel podáním datovaným 22. 2. 2008 a téhož dne předaným k poštovní přepravě (obálka na č. l. 947 spisu) dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo 19. 11. 2014, tedy po více jak šesti letech. Ústavní soud však poznamenává, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí; své uplatnění by pak mohla taková námitka průtahů v řízení nalézt v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž zakládá právo na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, za který se považují i průtahy v řízení. Nicméně sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti průtahy v řízení ani nenamítá.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu