ECLI:CZ:US:2016:3.US.1009.16.1
sp. zn. III. ÚS 1009/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Miroslava Kondra, zastoupeného JUDr. Janem Hejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. ledna 2016 č. j. 1 KZN 404/2015-14, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 25. srpna 2015 č. j. 1 ZN 74/2015-10 a vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Most, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 9. června 2015 č. j. KRPU-76315-10/TČ-2015-040881-DJ a jejímu postupu spočívajícímu v neprojednání stěžovatelem podaného trestního oznámení a nezahájení trestního stíhání při splnění zákonných podmínek, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. března 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného vyrozumění z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), případně aby byl Policii České republiky uložen zákaz pokračovat v porušování jeho práv a svobod a současně aby jí bylo přikázáno projednat jím podané trestní oznámení a při splnění zákonných podmínek rovněž zahájit trestní stíhání.
2. Vyrozuměním Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Most, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 9. června 2015 č. j. KRPU-76315-10/TČ-2015-040881-DJ bylo stěžovateli sděleno, že kvalifikovaným posouzením obsahu jeho trestního oznámení ze dne 3. dubna 2015 a provedeným šetřením podle §158 odst. 1 trestního řádu a podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu. Trestní oznámení směřovalo proti jednání někdejší zástupkyně stěžovatele v daňových řízeních, která měla při své činnosti zanedbat některé povinnosti a znemožnit stěžovateli uplatnění opravných prostředků. Protože policejní orgán neshledal, že by její jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku či trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku podle §221 trestního zákoníku, rozhodl o uložení podání bez dalšího opatření. Stěžovatel byl zároveň upozorněn na možnost domáhat se svých nároků v občanskoprávním řízení.
3. S uvedeným postupem policejního orgánu se k opakovanému podnětu stěžovatele ztotožnilo Okresní státní zastupitelství v Mostě, jež ve svém vyrozumění ze dne 25. srpna 2015 č. j. 1 ZN 74/2015-10 zdůraznilo zásadu subsidiarity trestního řízení, jakož i skutečnost, že předmětná záležitost je primárně řešitelná prostředky jiného odvětví práva. Ve věci nejde o podezření ze spáchání jakéhokoliv trestného činu. Věc proto nebyla postoupena k prověření a podle §16a odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění, státní zástupce podnět založil.
4. Následný podnět stěžovatele k dohledu podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství odložilo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem jako nedůvodný, o čemž jej informovalo vyrozuměním ze dne 25. ledna 2016 č. j. 1 KZN 404/2015-14. Konstatovalo v něm, že ze strany státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě nedošlo při posouzení věci k pochybení.
5. Stěžovatel spatřuje ve způsobu prověření jeho trestního oznámení a jeho výsledcích porušení svého práva domáhat se u orgánu veřejné moci ochrany svých práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti shrnuje, že jeho bývalá zástupkyně měla při jeho zastupování v daňovém řízení zanedbat své povinnosti a dopustit se tak úmyslné trestné činnosti. Jakkoliv si je vědom toho, že se může v občanskoprávním řízení domáhat náhrady škody či nemajetkové újmy (v rozsahu příslušenství daně), bez rozhodnutí o spáchání úmyslného trestného činu nemá šanci pokusit se uplatnit procesní ochranu v daňových řízeních, např. za pomoci institutu obnovy řízení nebo prominutí zmeškání lhůt.
II.
Vlastní posouzení
6. Přestože ústavní stížnost stěžovatele směřuje výslovně jen proti postupu a vyrozumění policejního orgánu, Ústavní soud má za to, že z jejího obsahu vyplývají námitky rovněž ve vztahu k vyrozuměním (resp. jím přecházejícímu postupu) Okresního státního zastupitelství v Mostě a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a tímto způsobem - aniž by vyzýval stěžovatele k upřesnění petitu - posoudil, čeho se svým návrhem domáhá.
7. Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), když nejprve brojil proti postupu policejního orgánu u Okresního státního zastupitelství v Mostě a následně žádal po Krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem, aby v rámci dohledu přehodnotilo postup prvně uvedeného státního zastupitelství (k otázce přípustnosti ústavní stížnosti srov. zejména nález ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, body 26 až 32). Ústavní stížnost byla zároveň podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené náležitosti. Bylo tedy možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
8. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Stěžovatel se domáhá ochrany svého práva na spravedlivý proces, toto jeho právo však v té části řízení, proti které brojí ústavní stížností a v jejímž rámci nebylo zahájeno trestní stíhání žádné osoby, nemohlo být nijak dotčeno. Přesněji řečeno v tzv. fázi prověřování podle §158 až 159b trestního řádu nelze ve vztahu k osobám, jež se v ní považují za poškozené, vůbec uvažovat o zárukách spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. usnesení ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, body 9 a 10; srov. též rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. října 2006 ve věci stížnosti č. 29858/03 Duchoňová proti České republice). Námitky formulované stěžovatelem by tak mohly být relevantní jen do té míry, do které právo na účinnou trestněprávní ochranu, včetně účinného vyšetřování, může vyplývat přímo z dotčených substantivních práv. V jeho případě přitom mohlo být dotčeno pouze jeho vlastnické právo.
10. Ústavní soud připomíná, že stát realizuje svou povinnost poskytnout majetkovým právům ochranu dvojím způsobem. Předně musí zajistit adekvátní právní rámec jejich ochrany, kterého může jednotlivec využít a domáhat se svých práv, bylo-li do nich zasaženo třetími osobami. Pokud je zásah do vlastnického práva trestněprávní intenzity, nastupuje povinnost státu vést účinné vyšetřování. Tato povinnost se však vztahuje pouze na způsob, jakým je vyšetřování vedeno, nikoliv na jeho výsledek. Její podstatou není dosáhnout za každou cenu odsouzení pachatele, ale pouze procesní povinnost tzv. náležité péče. Ostatně mnohé trestné činy zůstávají nevyřešeny či nepotrestány i přes náležité úsilí vyvinuté příslušnými orgány (srov. usnesení ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20). V tomto ohledu je nutné brát ohledy na praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování zpravidla čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. V těchto případech stát nedostojí své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze tehdy, jestliže jsou v příslušném trestním řízení shledány vady či pochybení extrémní povahy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. října 2008 ve věci stížnosti č. 70930/01 Blumberga proti Lotyšsku, body 67 a 68, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 2014 sp. zn. I. ÚS 3888/13, body 17 a násl.). Zbývá dodat, že nezávisle na tom, zda měl zásah do vlastnického práva trestněprávní rozměr či nikoli a zda je ohledně zásahu vedeno trestní řízení, poskytuje stát jednotlivci možnost domáhat se svých majetkových práv rovněž soukromoprávními prostředky před obecnými soudy.
11. Z vyrozumění policejního orgánu, jakož i státních zastupitelství Ústavní soud zjistil, že se tyto orgány podněty stěžovatele řádně zabývaly a že mu v nich náležitě a srozumitelně vysvětlily důvody, pro které nezahájily trestní stíhání. Na rozdíl od vyšetřování takových činů, které zasahují do práva na život, či práva nebýt mučen a vystaven ponižujícímu zacházení či podroben otroctví a nuceným pracím, nepřistupuje Ústavní soud (ani Evropský soud pro lidská práva) k podrobnějšímu hodnocení efektivity provedeného vyšetřování a zabývá se pouze extrémními vadami či pochybeními při vyšetřování majetkové trestné činnosti. V dané věci přitom žádné takovéto vady shledat nelze a v podstatě je (vyjma nesouhlasu se samotným hodnocením jeho podnětů) netvrdí ani stěžovatel, jenž sám vymezuje jako stěžejní důvod své ústavní stížnosti, že teprve případné uznání jím označené osoby vinnou trestným činem by mu otevřelo prostor k obnově řízení před daňovými orgány.
12. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu