ECLI:CZ:US:2016:3.US.1059.16.1
sp. zn. III. ÚS 1059/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Davida Berana, zastoupeného Mgr. Martou Ondačkovou, advokátkou, sídlem Klimentská 46, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015 č. j. 26 Cdo 2844/2015-400 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015 č. j. 19 Co 515/2014-341, za účasti Nejvyššího soudu, a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Světlíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a především práva vlastnit majetek a pokojně užívat majetek, a to zejména majetek, který s předmětem exekučního řízení nijak nesouvisí, které je chráněno čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. K věci uvedl, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v roce 2008 rozhodl o nařízení exekuce dle vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který uložil stěžovateli povinnost vydat individualizované akcie vedlejšímu účastníkovi oproti zaplacení částky 72 900 000 Kč s příslušenstvím. Dne 11. 2. 2014 podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce, který odůvodnil tím, že složením akcií do soudní úschovy přestaly být akcie v jeho dispoziční sféře. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 17. 9. 2014 č. j. 28 Nc 12127/2008-306 exekuci zastavil, protože dospěl k závěru, že stěžovatel svou povinnost splnil složením akcií, které jsou předmětem exekuce, do soudní úschovy, a to pro tři příjemce: vedlejšího účastníka, společnost KKCG Industry B. V. a společnost ATLANTIK finanční trhy, a. s., jelikož měl pochybnost o tom, kdo je jejich vlastníkem. K okamžiku, kdy bylo plnění převzato do soudní úschovy, zanikl závazek povinného, neboť byly splněny i hmotněprávní podmínky soluce, konkrétně existovaly důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem. Dalším důvodem pro zastavení exekuce měla být skutečnost, že právní mocí usnesení o přijetí akcií do soudní úschovy k nim stěžovatel pozbyl dispoziční oprávnění, exekuci na vydání akcií proti němu tedy nelze vést.
3. Proti usnesení okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání založené především na námitce, že nebyly dány předpoklady pro složení akcií do úschovy soudu. Krajský soud usnesením ze dne 26. 1. 2015 č. j. 19 Co 515/2014-341 usnesení okresního soudu změnil tak, že zamítl stěžovatelův návrh na zastavení exekuce (současně zamítl návrh vedlejšího účastníka na přerušení odvolacího řízení). Uvedl, že závěr okresního soudu o splnění vykonávané povinnosti složením do úschovy je předčasný. Dokud není pravomocně skončeno řízení o úschově, případně o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, nelze uzavřít, zda akcie složené do úschovy soudu budou skutečně oprávněnému vydány, a tedy nelze postavit najisto, že závazek již zanikl splněním. V projednávané věci přitom dosud pravomocně neskončilo řízení o vydání věci ze soudní úschovy, ani dovolací řízení ve věci souhlasu s vydáním předmětu úschovy. Exekuční soud musí vyčkat na výsledky těchto řízení, neboť se v nich řeší hmotněprávní a procesní aspekty nároku vedlejšího účastníka a výsledky těchto řízení bude vázán.
4. Usnesení krajského soudu ohledně zamítnutí jeho návrhu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost odůvodňoval odchýlením od rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce účinků složení předmětu do úschovy soudu a dále dosud neřešenou otázkou hmotného práva, a to zda je naplněn důvod pro zastavení exekuce, pokud povinný individuálně určenou věc, která mu má být odebrána, nemá ve své dispozici. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 16. 12. 2015 č. j. 26 Cdo 2844/2015-400 odmítl. K první stěžovatelově námitce konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu nestojí na otázce určení okamžiku splnění nároku dlužníkem při složení předmětu do soudní úschovy, neboť krajský soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o zániku vymáhané povinnosti byl učiněn předčasně, a doplnil (s odkazy na judikaturu), že soluční účinky složení věci do úschovy soudu nenastávají, pokud se zjistí, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány (např. proto, že dlužník neměl důvody pochybovat o tom, kdo je věřitelem), a že dlužník nemůže mít pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, je-li zde vykonatelný exekuční titul. Ke druhé námitce připomenul, že pokud by se nepodařilo věc odebrat, byl by tím výkon rozhodnutí (exekuce) skončen, avšak v dané věci závěr, zda stěžovatel nemůže vydat akcie, jež jsou předmětem exekuce, záleží na rozhodnutí soudu ve věci udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy a o vzájemných žalobách o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že měl odůvodněné pochybnosti o tom, kdo je skutečným vlastníkem akcií, a to s ohledem na existenci vykonatelného rozhodčího nálezu, který mu ukládal povinnost vydat akcie vedlejšímu účastníkovi, a předběžného opatření vydaného Vrchním soudem v Praze, jímž bylo stěžovateli uloženo zdržet se jakéhokoliv nakládání s akciemi. Z tohoto důvodu se rozhodl složit akcie do soudní úschovy, okresní soud je do úschovy přijal, z čehož stěžovatel dovozuje, že takto splnil dluh vůči svému věřiteli. Tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv (bod 1.) podporuje argumenty, že obecné soudy v řízení nerozpoznaly kolizi základních práv účastníků řízení, že napadená rozhodnutí vykazují znaky interpretační svévole, že Nejvyšší soud nerespektoval pravomocné a platné rozhodnutí soudu o přijetí akcií do úschovy; zásah do práva na pokojné užívání majetku spočívá v důsledku přetrvávajícího generálního inhibitoria způsobujícího omezení v možnosti disponovat s věcmi, které stěžovatel vlastní, aniž pro to existují ústavně přijatelné důvody, přičemž je dále rozvádí a podkládá odkazy na judikaturní závěry. Posléze uvedený zásah stěžovatel poměřuje testem proporcionality a dospívá k závěru, že neprochází ani jedním ze tří kroků tohoto testu.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního ("podústavního") práva. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud po seznámení se s ústavní stížností a s předloženými usneseními obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že základem stěžovatelových námitek je polemika se závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu o právních účincích složení akcií do soudní úschovy, a plyne z ní snaha o posouzení důsledků probíhající exekuce z ústavněprávního pohledu. Ústavní soud z předložených podkladů zjistil, že stěžovatel setrvává na svém právním názoru o účincích úschovy akcií u soudu, který je ovšem právně vadný. Oba soudy výstižně stěžovateli objasnily právní povahu této úschovy a především zdůraznily, že není tzv. soluční úschovou (viz např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Budiž připomenuty i závěry Nejvyššího soudu formulované v usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 379/2005: "Podle ustálené judikatury soudů se soud při rozhodování o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí do úschovy nezabývá pravdivostí tvrzení složitele, které ve smyslu §185a odst. 2 o. s. ř. a §568, věty první, obč. zák. uvedl o důvodu úschovy a o věcné legitimaci dlužníka a věřitele." Není proto relevantní stěžovatelova námitka (bod 5.), že Nejvyšší soud nerespektoval pravomocné a platné rozhodnutí soudu o přijetí akcií do úschovy. Jestliže složení akcií do soudní úschovy nezpůsobilo splnění stěžovatelova závazku a nevedlo ani ke skončení exekuce pro nemožnost jejich odebrání, nemohly soudy vyhovět stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce; jejich rozhodnutí jsou v souladu s právní úpravou, a tudíž nemohlo jimi dojít k tvrzenému porušení Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu