ECLI:CZ:US:2016:3.US.1093.16.1
sp. zn. III. ÚS 1093/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti GRATO spol. s r.o., sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 2097/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016 č. j. 30 Cdo 3238/2015-99, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015 č. j. 21 Co 96/2015-85 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. prosince 2014 č. j. 31 C 222/2014-53, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 8 401 328,30 Kč z titulu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
3. Nesprávný úřední postup spatřovala stěžovatelka jednak v existenci "dichotomie" vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů (v jejím důsledku jí údajně měla vzniknout škoda v těch řízeních, ve kterých soud rozhodoval o výši náhrady nákladů řízení podle tzv. přísudkové vyhlášky, a to proto, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši, ve které jí vzniklo legitimní očekávání), jednak ve skutečnosti, že Ústavní soud nezrušil jí napadenou vyhlášku již nálezem ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), nýbrž až o několik měsíců později nálezem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.).
4. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelkou uváděné skutečnosti nelze podřadit pod "nesprávný úřední postup" a navíc konstatoval, že mezi vytýkaným postupem vedlejšího účastníka, resp. Ústavního soudu a tvrzenou škodou není příčinná souvislost.
5. Městský soud v Praze se s uvedenými závěry nalézacího soudu ztotožnil, přičemž v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že vyhláška č. 484/2000 Sb. nebyla v řízeních, ve kterých měla stěžovatelce vzniknout škoda, vůbec aplikována.
6. Nejvyšší soud potom odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť jej neshledal přípustným. Odkázal přitom mj. na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 179/13 (N 166/70 SbNU 545), dle kterého nemohou obecné soudy přezkoumávat rozhodnutí Ústavního soudu; současně připomněl, že dle závěrů přijatých v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2064/2005 není vydání normativního právního aktu vládou úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.
II. Námitky stěžovatelky
7. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka primárně v tom, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné, přičemž tento svůj postup pouze stroze odůvodnil tvrzením, že se odvolací soud neodchýlil od stávající judikatury, a to i přes to, že stěžovatelka v dovolání výslovně uvedla, že "předmětná právní otázka dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, resp. by měla být vyřešena jinak".
8. Stěžovatelka nadto v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na legitimní očekávání a současně byl porušen princip právní jistoty a zásada rovnosti, jelikož soudy v obdobných právních věcech posuzovaly otázku náhrady nákladů řízení odlišně.
9. Ve zbývající části stěžovatelka odkázala na námitky, které vznesla již v předchozím řízení, tedy v prvé řadě poukázala na skutečnost, že Ústavní soud odmítl nálezem sp. zn. I. ÚS 988/12 její návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 bodů 1. až 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., přestože o několik měsíců později nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 předmětnou vyhlášku Ministerstva spravedlnosti jako protiústavní zrušil.
III. Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem
10. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
12. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá k posouzení - s výjimkou námitky směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu - pouze námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.
14. Skutečnost, že se stěžovatelka s odůvodněním obsaženým v ústavní stížností napadených rozhodnutích neztotožňuje, přitom nemůže bez dalšího založit důvodnost jejího podání.
15. Postačí tak zdůraznit, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení - byť i stručně - řádně odůvodnil, proč není stěžovatelčino dovolání přípustné, resp. proč stěžovatelkou předkládané argumenty nemohou založit přípustnost jejího mimořádného opravného prostředku (Nejvyšší soud navíc velmi případně odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 179/13; v této souvislosti je vhodné poukázat zvláště na body 12. a 13. jeho odůvodnění). Namítá-li přitom stěžovatelka, že ve svém dovolání uvedla, že "předmětná právní otázka dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, resp. by měla být vyřešena jinak", omezí se Ústavní soud na konstatování, že ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jaká konkrétní právní otázka nebyla dosud vyřešena, resp. jak "jinak" měla být vyřešena. Odmítl-li proto Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, nelze jeho právnímu názoru z ústavněprávních pozic jakkoli oponovat.
16. Pokud jde o samotné meritum věci, sluší se - toliko nad rozhodný rámec ústavněprávního přezkumu - uvést následující.
17. V návaznosti na závěry nalézacího soudu (srov. str. 4 jeho rozsudku) je namístě zdůraznit, že ani z ústavní stížnosti není zřejmá příčinná souvislost mezi nárokovanou náhradou škody a "nezrušením" vyhlášky č. 484/2000 Sb. již nálezem sp. zn. I. ÚS 988/12 (a to i při abstrahování od skutečnosti, že vytýkaný postup není nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.). Ve shodě s odvolacím soudem (viz str. 6 rozsudku městského soudu) je pakt třeba rovněž akcentovat fakt, že otázka existence (platnosti) vyhlášky č. 484/2000 Sb. je v posuzované věci zcela irelevantní, neboť "škoda", jež měla postupem obecných soudů stěžovatelce vzniknout, jí nemohla vzniknout na základě aplikace předmětné vyhlášky. Nepřiznání (plné) náhrady nákladů řízení totiž soudy odůvodňovaly nikoliv s poukazem na (posléze zrušenou) vyhlášku č. 484/2000 Sb., nýbrž toliko s poukazem na zjištění, že stěžovatelčino zastoupení advokátem není v daném kontextu možné považovat za "účelné" a "potřebné" ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Veškerá stěžovatelčina argumentace, odvíjející se od poukazu na protiústavnost předmětné vyhlášky, je proto zcela nepřípadná.
18. Pouze na okraj, a stěžovatelce případně na vysvětlenou, je možné dodat, že důvodnou není ani opakovaná akcentace (údajného) rozporu mezi nálezy sp. zn. I. ÚS 988/12 a Pl. ÚS 25/12. Zatímco v prvním případě byl stěžovatelčin návrh odmítnut v rámci tzv. konkrétní kontroly ústavnosti, v druhém případě Ústavní soud - v rámci tzv. abstraktní kontroly ústavnosti - vyhlášku č. 484/2000 Sb. zrušil. V tomto postupu však žádný (nepřípustný) rozpor spatřovat nelze. Předpokladem postoupení návrhu na zrušení právního předpisu nebo jeho části plénu Ústavního soudu, a tedy předpokladem ústavněprávního přezkumu v rámci tzv. konkrétní kontroly ústavnosti, je totiž závěr ve věci posuzujícího senátu, že v dané věci byla aplikována potenciálně protiústavní právní norma (právní předpis), přičemž v důsledku této aplikace bylo porušeno některé základní právo navrhovatele. Pokud proto daný senát porušení základních práv stěžovatelky neshledal, nelze mu důvodně vytýkat, že nepředložil plénu návrh na zrušení předmětné vyhlášky (její části), jež byla posléze - k návrhu skupiny senátorů Senátu - v rámci tzv. abstraktní kontroly ústavnosti zrušena jako protiústavní.
19. Namítá-li konečně stěžovatelka, že obecné soudy posuzovaly otázku náhrady nákladů řízení v obdobných případech odlišně, postačí konstatovat, že stěžovatelka toto své tvrzení nikterak nekonkretizuje, tedy neuvádí, ve kterých obdobných právních věcech přiznávaly soudy úspěšné procesní straně náhradu - neúčelně vynaložených - nákladů řízení.
20. Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu