ECLI:CZ:US:2016:3.US.1115.15.1
sp. zn. III. ÚS 1115/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Evy Lafkové, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem Štefánikova 18/25, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2015 č. j. 21 Cdo 3769/2014-233, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2013 č. j. 29 Co 397/2012-179, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2014 č. j. 29 Co 397/2012-197 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. února 2012 č. j. 4 C 355/2007-128, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 17. září 2012 č. j. 4 C 355/2007-145, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2015, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví a její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení stěžovatelka uvádí, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení aplikovaly ustanovení §142 odst. 1, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aniž prý takové ustanovení mohlo být v řízení o určovací žalobě v dědickém řízení vůbec použito, neboť stěžovatelka v předmětném řízení vystupovala jako účastník řízení jen z titulu svého účastenství v dědickém řízení, nikoli proto, že by jakkoli zasahovala do právní sféry žalobkyně.
Stěžovatelka je proto toho názoru, že soudy měly v otázce nákladů řízení postupovat podle ustanovení §143 o. s. ř. a přiznat stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že projednávanou ústavní stížností napadá "všechny výroky jí uvedených rozsudků, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení".
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 ve věci žalobkyně PhDr. Drahomíry Kodetové proti žalovaným: 1) Evě Lafkové, 2) Mgr. Aleně Markové a 3) Igoru Karpišovi ve věci určení dědice rozhodl tak, že určil dědičkou po zůstaviteli Ing. V. Lafkovi a zůstavitelce D. Lafkové žalobkyni (výrok I) a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 59 960,- Kč (výrok II). O nákladech řízení soud rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve sporu úspěch.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, přičemž v souladu s §142 odst. 1 rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že všem žalovaným uložil zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 19 239,- Kč.
Dovolací soud usnesením ze dne 28. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 3769/2014-233 dovolání žalovaných ad 1) a ad 2) odmítl a současně jim uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 900,50 Kč.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka po rekapitulaci průběhu a výsledku sporného řízení o určení dědice po zůstavitelích Ing. Václavu Lafkovi a Drahomíře Lafkové (svých rodičích), kteří listinou sepsanou dne 31. 3. 2006 vydědili svoji dceru PhDr. Drahomíru Kodetovou a na její místo jako dědice ustanovili jejího syna - Igora Karpiše, namítá, že v případě rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení byly jejich právní závěry v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními a tím byla porušena její práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.
Podle názoru stěžovatelky v případě podané určovací žaloby vystupovala jako účastnice tohoto řízení jen z titulu svého účastenství v dědickém řízení, nikoliv proto, že by zasahovala do právní sféry žalobkyně. Jestliže zůstavitelé v listině o vydědění povolali jako dědice na místo své dcery PhDr. Drahomíry Kodetové jejího syna - Igora Karpiše, nemohla mít stěžovatelka na výsledku žaloby na určení dědice relevantní zájem, neboť pro ni neznamenal žádný prospěch. Na základě této argumentace dospívá k názoru, že jestliže "stěžovatelka nemohla mít úspěch ve věci, nebyla ani účastníkem řízení, aplikace ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. tak prý není možná". Jestliže prý tedy stěžovatelka do právní sféry žalobkyně nijak aktivně nezasahovala, nemělo být ani žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
IV.
Na žádost Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který ve svém přípise uvedl, že navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti, neboť dovolání stěžovatelky a druhé žalované - Mgr. Aleny Markové bylo odmítnuto a PhDr. Drahomíře Kodetové v souvislosti se zastoupením advokátem vznikly náklady řízení. Nejvyšší soud uvedl, že o nákladech řízení rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření jen ve stručnosti odkázal na obsah napadeného rozhodnutí.
Soud prvního stupně se k návrhu nevyjádřil.
Ústavní soud s ohledem na obsah vyjádření účastníků řízení, která ve věci nepřinesla žádné nové skutečnosti, nezasílal tato vyjádření stěžovatelce k replice.
V.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení staví rezervovaně. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2002 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, str. 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 - nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, str. 177 a násl.) Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal v rozhodnutí obecných soudů žádný protiústavní exces.
V předmětné věci obecné soudy rozhodly o nákladech řízení podle ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., tedy podle zásady úspěchu ve věci, kterážto zásada je základní zásadou rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, které při své procesní činnosti účelně vynaložil proti účastníku, resp. účastníkům, který (kteří) do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (zasahovali). Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinak řečeno k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení, kteří ve sporu úspěšní nebyli.
Stěžovatelka tvrdí, že soudy měly v nákladových výrocích rozhodovat podle ustanovení §143 o. s. ř. Ústavní soud tento názor stěžovatelky nesdílí, neboť v projednávané věci nebyly naplněny podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení. Obecné soudy rovněž nedospěly k závěru o nutnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř.
Jak bylo zjištěno z obsahu napadených rozhodnutí, mezi dědici po obou zůstavitelích (tj. mezi dcerami obou zůstavitelů, Evou Lafkovou a Mgr. Alenou Markovou a vnukem zůstavitelů Igorem Karpišem na straně jedné a PhDr. Drahomírou Kodetovou na straně druhé) byl spor o výklad obsahu právního úkonu - obsahu závěti, v níž byla žalobkyně oběma svými rodiči vyděděna. Tento spor vycházel z rozdílných tvrzení o skutkových okolnostech rozhodných pro posouzení dědického práva účastníků řízení.
Pozůstalé dcery - žalované, popíraly dědické právo své sestry - žalobkyně a tvrdily, že k jejímu vydědění došlo po právu, neboť prý jednání žalobkyně vůči jejich rodičům trvale překračovalo zásady společenské slušnosti (neposkytla jim prý potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří a neprojevovala o ně zájem, jaký by potomek projevovat vzhledem ke všem okolnostem měl a mohl). Stěžovatelka, stejně jako druhá žalovaná, jak v odvolacím, tak v dovolacím řízení trvaly na svém názoru, že důvody vydědění žalobkyně byly dány a zpochybňovaly skutková zjištění obou obecných soudů, které dospěly k odlišnému závěru. Spor byl veden před Obvodním soudem pro Prahu 6 od roku 2007, přičemž nalézací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše až poté, co jeho rozsudky dvakrát zrušil odvolací soud (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1167/15). Z tohoto důvodu náklady řízení před nalézacím soudem dosáhly poměrně značné částky.
Ze všech těchto skutečností a dalších skutkových okolností projednávané věci podrobně rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutích obecných soudů nelze dospět k závěru o pravdivosti tvrzení stěžovatelky, že v předmětném řízení vystupovala "jen z titulu svého účastenství v dědickém řízení, nikoli proto, že by jakkoli zasahovala do právní sféry žalobkyně". Naopak je z průběhu sporu zjevné, že stěžovatelka jako žalovaná vystupovala ve sporu velmi aktivně, oponovala žalobkyni a její nárok popírala. V důsledku aktivní procesní obrany žalovaných, resp. stěžovatelky projednávání a rozhodování předmětné věci trvalo šest let, přičemž žalovaní nebyli v tomto sporu úspěšní. Nebyl proto důvod k tomu, aby úspěšné žalobkyni, která se dovolala svého dědického práva proti neúspěšným žalovaným, neměly být přiznány účelně vynaložené náklady řízení.
Procesně neúspěšní žalovaní, kteří měli v tomto sporu procesní postavení nerozlučných společníků (ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř.), byli proto v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. zavázáni společně a nerozdílně uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení, které jí v důsledku tohoto sporu vznikly.
Ústavní soud závěrem poznamenává, že v řízení o určení dědice musí vystupovat jako žalovaní všichni v úvahu přicházející dědicové (tj. jak ze závěti, tak i ze zákona), i kdyby se v dědickém řízení jeden či více z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě. Takové "pasivní" účastenství v řízení o určení dědice však v předmětné věci ze strany stěžovatelky nebylo zjištěno. Nelze tedy soudům vytýkat, že rozhodly o povinnosti žalovaných nést společně a nerozdílně stanovené náklady řízení před soudy obou stupňů a dále náklady dovolacího řízení.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu