ECLI:CZ:US:2016:3.US.1278.16.1
sp. zn. III. ÚS 1278/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem, sídlem Politických vězňů 1511/5, Praha 1, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Krajského soudu v Ostravě spočívajícímu v odmítnutí podání informací o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v řízení jím vedeném pod sp. zn. 47 T 1/2008, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a podstata stěžovatelem dovozovaného zásahu
1. V ústavní stížnosti, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že postupem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který mu coby "oprávněné osobě" odmítl podat informaci o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal krajskému soudu pokračovat v porušování uvedených základních práv a svobod.
2. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 47 T 1/2008 stěžovatele uznal vinným v bodě 1) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 pism. a) tr. zákoníku, a odsoudil jej podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej s poukazem na §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 1 To 53/2014 odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podal dovolání, které je evidované pod sp. zn. 7 Tdo 755/2016; dovolací řízení prozatím není skončeno.
5. Stěžovatel byl uznán vinným ze shora označených trestných činů zejména na základě informací získaných v rámci trestního řízení vedeného proti němu z odposlechů, které považuje za nezákonné a zpochybňuje jejich využití jako důkazních prostředků. Stěžovatel opakovaně žádal krajský soud o sdělení informací podle §88 odst. 8 tr. řádu.
6. Krajský soud s poukazem na ustanovení §88 odst. 9 tr. řádu a jeho autentické znění konstatoval, že stěžovateli požadované informace ve smyslu §88 odst. 8 tr. řádu nelze poskytnout, a to "mimo jiné" sdělením ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 47 T 1/2008.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že podmínku uvedenou v ustanovení §88 odst. 9 tr řádu, pro níž nelze informace podle ustanovení §88 odst. 8 tr. řádu odsouzenému poskytnout, spočívající v tom, že se musí jednat o řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, je podle názoru stěžovatele třeba chápat a vykládat jako podmínku kumulativní, což je zřejmé z výkladu předmětného ustanovení z hlediska teleologického i jazykového.
8. Stěžovatel v tomto směru odkazuje na názor vyslovený v komentáři k trestnímu řádu: Šámal, P. a kol.: Trestní řád I., Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1216, podle kterého "K nepodání informací však nepostačuje, že v předmětném řízení šlo o takový zločin, ale uvedený zločin musí být spáchán organizovanou skupinou, kterou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotnými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost." Shodný názor je pak formulován i učebnicí trestního práva procesního: Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol.: Trestní právo procesní, 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 317 - 318.
9. Unie obhájců České republiky, připomíná dále stěžovatel, považuje tuto právní praxi za neústavní, neboť osobám, do jejichž práva bylo odposlechem zasaženo, zakládá nerovné postavení před zákonem a dává jim rozdílnou možnost přezkumu zákonnosti příkazu k odposlechu. Někteří ji mají, jiní nikoliv, aniž jsou pro to legitimní důvody; o tom, zda bude zákonnost příkazu k odposlechu přezkoumávána Nejvyšším soudem, rozhoduje vůle toho, kdo informaci o odposlechu poskytne nebo spíše (byť možná neoprávněně) neposkytne. Trestní řád ani jiný právní předpis neurčuje orgán, který by mohl přezkoumat oprávněnost neposkytnutí informace o provedeném odposlechu podle §88 odst. 9 tr. řádu, případné sjednotit praxi v této oblasti.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány předpoklady jejího projednání stanovené týmž právním předpisem. V předmětném případě k takovému závěru nedospěl.
11. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu platí, že pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
12. Stěžovatel, jelikož zákon k ochraně jeho práv neposkytuje žádný procesní prostředek (žádost odsouzeného ani jeho obhájce o poskytnutí informací podle §88 odst. 8 tr. řádu, ani sdělení soudu k těmto žádostem nelze ve smyslu zákona o Ústavním soudu za procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele považovat), odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu ode dne právní moci odsuzujícího rozsudku (tj. 23. 4. 2015), který lze považovat za první den, kdy k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně garantovaných práv a svobod došlo, a podává svou ústavní stížnost "v zákonné lhůtě jednoho roku".
13. Z kopie doručenky vyplývá, že rozsudek vrchního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 1 To 53/2014, stěžovatel obdržel dne 10. 11. 2015. Jelikož tedy tzv. subjektivní lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem 11. 11. 2015, skončil její běh v pondělí 11. 1. 2016; byla-li ústavní stížnost podána až dne 21. 4. 2016, stalo se tak po jejím uplynutí. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.
14. Z obdobných důvodů závěr o opožděnosti podání ústavní stížnosti není zpochybnitelný ani s eventuálním poukazem na skutečnost, že sdělení krajského soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 47 T 1/2008 stěžovatel obdržel dne 13. 1. 2016. Nadto jde o opakované negativní vyřízení žádosti o sdělení podle §88 odst. 8 tr. řádu (srov. procesní spis, č. l. 5547).
15. Nelze akceptovat ani úvahu, že údajně protiústavní zásah v době podání ústavní stížnosti stále ještě trval, a že tudíž lhůta k podání ústavní stížnosti ještě nezačala běžet. Taková představa je nesprávná. Samotná skutečnost, že orgány činné v trestním řízení stěžovateli neposkytly určitou informaci [obdobně jako případ, kdy mají ve své dispozici předměty (listiny) zajištěné při prohlídce jiných prostor a (možná) je hodlají použít jako důkazy v probíhajícím trestním řízení; srov. usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1934/11], nemůže být posuzována jako trvající protiústavní zásah, vyvolávající nepřetržité stavení lhůty k podání ústavní stížnosti. Již s ohledem na princip právní jistoty a na zásadu vigilantibus iura scripta sunt je třeba trvat na požadavku, aby ten, kdo se cítí být poškozován údajným protiprávním zásahem, dbal o vznesení svých námitek co nejdříve; právě k tomu slouží zákonné lhůty k uplatnění opravných prostředků a jiných nápravných postupů.
16. V důsledku toho nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj