ECLI:CZ:US:2016:3.US.1292.16.1
sp. zn. III. ÚS 1292/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Karla, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Cdo 3717/2015-322, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015 č. j. 12 Cmo 219/2014-239, ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2015 č. j. 12 Cmo 219/2014-247, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014 č. j. 11 Cm 34/2012-185, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti ZETOR TRACTORS, a. s., sídlem Trnkova 3060/111, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. K žalobě vedlejší účastnice rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 3. 2014 č. j. 11 Cm 34/2012-185 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 99 594 EUR s úrokem z prodlení, představující náhradu škody vzniklé ztrátou přepravované zásilky tří traktorů. Současně městský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení a rovněž povinnost nahradit náklady řízení České republice (svědečné).
2. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 12 Cmo 219/2014-239, ve spojení s opravným usnesením, tak, že rozsudek městského soudu potvrdil (změnu provedl pouze ohledně výše náhrady nákladů řízení), a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení.
3. Soudy dospěly shodně k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla uzavřena zasílatelská smlouva podle §601 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), dle které měl stěžovatel (zasílatel) zajistit pro vedlejší účastnici (příkazce) přepravu tří traktorů do Maďarské republiky ke kupujícímu (s tím měla vedlejší účastnice, jako prodávající, uzavřenou kupní smlouvu k daným třem traktorům), přičemž stěžovatel splnění závazku zajišťoval prostřednictvím třetí osoby - dopravce. Přestože zásilka byla vedlejší účastnicí v dohodnutý den naložena na dopravní prostředek přistavený k nakládce (tahač s návěsem) a dopravní prostředek poté odjel ze závodu vedlejší účastnice, ke kupujícímu zásilka nedorazila (v řízení nebylo přitom zjištěno, kde se traktory nacházejí). Podle soudů stěžovatel porušil své povinnosti zakotvené v §603 obchodního zákoníku (nejednal s odbornou péčí) a §584 odst. 1 obchodního zákoníku (nepodal po zařízení záležitosti vedlejší účastnici o výsledku zprávu a vyúčtování), je u něj dána odpovědnost za škodu a vedlejší účastnice se mohla po něm náhrady škody domáhat (§757 a §373 obchodního zákoníku).
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 2. 2016 č. j. 23 Cdo 3717/2015-322 pro nepřípustnost. Uvedl, že vrchní soud se neodchýlil od stěžovatelem poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 32 Odo 272/2006, podle kterého je podstatnou náležitostí zasílatelské smlouvy (i) vymezení věci přepravované; vrchní soud totiž dospěl ke skutkovému závěru, že předmět přepravy (zásilka) byl mezi stranami dostatečně sjednán a tato smluvní náležitost tak neabsentovala. Ve vztahu k dovolací námitce, dle které se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe výkladu ustanovení o odpovědnosti zasílatele za škodu na převzaté zásilce (stěžovatel v dovolání uváděl, že tato odpovědnost není neomezená a poukazoval na tři dokumenty, které si o osobě dopravce před přepravou zajistil), Nejvyšší soud konstatoval nedostatek obligatorních náležitostí dovolání; stěžovatel podle něj v této části dovolání neformuloval právní otázku, o kterou má konkrétně jít, a neuvedl, s jakou údajnou judikaturou má být v tomto směru rozsudek vrchního soudu v rozporu. Dále Nejvyšší soud uvedl, že polemika stěžovatele s hodnocením důkazů (zejména ohledně provedení přepravy) nenaplňuje žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, a námitky o konkrétních vadách řízení nemohou založit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížností ze dne 25. 4. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených tří rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatel namítl, že mezi ním a vedlejší účastnicí nebyla uzavřena zasílatelská smlouva, neboť zde chyběla jedna z podstatných náležitostí, a sice specifikace zásilky. Závěr soudů o existenci specifikace předmětu přepravy nemá podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování a obsahu spisu.
7. Podle stěžovatele dále soudy bagatelizovaly pochybení vedlejší účastnice, která naložila zásilku na jiný dopravní prostředek než ten, který byl dopředu avizován stěžovatelem vedlejší účastnici. Nesprávná nakládka byla přitom bezprostřední a nejvýznamnější okolností vedoucí ke ztrátě zásilky. Soudy tím porušily i rovnost účastníků řízení, neboť zatímco u vedlejší účastnice její závažné pochybení zlehčily, na stěžovatele "naložily" přísnou prověřovací a kontrolní povinnost ve vztahu k dopravci.
8. Stěžovatel také namítl, že zásilku ani nepřevzal a nedostala se do jeho dispozice; vedlejší účastnice naložila zásilku na dopravní prostředek dopravce bez účasti stěžovatele. Odpovědnost zasílatele (stěžovatele) za škodu je však striktně vázána na způsobení škody na zásilce v době, kdy ji má zasílatel u sebe, aby ji předal přepravci. Jestliže soudy dospěly k závěru, že přeprava již započala, je tím současně vyloučena odpovědnost stěžovatele jako zasílatele. Soudy rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a porušily §603 odst. 2 obchodního zákoníku.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel brojil proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání; žádné konkrétní výtky však k postupu dovolacího soudu nepředestřel. Ústavní soud, navzdory absenci konkrétních námitek, v této části konstatuje, že s ohledem na závěry vrchního soudu vyplývající z jeho rozsudku a s ohledem na obsah stěžovatelova dovolání, jenž je patrný z vyžádaného soudního spisu, lze uzavřít, že dovolací soud nepostupoval svévolně, naopak je zřejmé, že se jednotlivými dovolacími námitkami stěžovatele řádně zabýval a své úvahy i závěry ke každé z nich ve svém usnesení i dostatečně a přiléhavě vyložil a odůvodnil. V této části tedy nelze přitakat ústavní stížnosti, neboť Nejvyšší soud do ústavně garantovaných práv stěžovatele nezasáhl.
13. Pokud jde o postup vrchního soudu a městského soudu, ani zde neshledal Ústavní soud prostor pro zásah do jejich rozhodovací činnosti. Stěžovatelem předestřená argumentace v ústavní stížnosti je jen opakovanou polemikou, která již zazněla před těmito dvěma soudy; ty se však celou věcí řádně zabývaly, provedly za tím účelem potřebné dokazování, a vydaly dostatečně odůvodněná a přezkoumatelná rozhodnutí. Současně z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel měl prostor se v průběhu celého řízení vyjadřovat a navrhovat i vlastní důkazy. Ústavní soud není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval soudy již provedené hodnocení důkazů; v tomto směru může zasáhnout pouze tehdy, pokud by skutkové závěry soudů z provedených důkazů nijak nevyplývaly nebo s nimi byly v rozporu. O takový případ však v dané věci nejde. Soudy dostatečně uvedly, na základě jakých důkazů a jednání stran mají za prokázané řádné uzavření zasílatelské smlouvy, jíž nechyběla ani náležitost specifikace zásilky. Ústavní soud neshledal, že by tento závěr soudů z provedeného dokazování nevyplýval. Ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní argumenty, jimiž by tyto zcela konkrétní závěry soudů vyvracel. Rovněž namítanému pochybení vedlejší účastnice při nakládce (a tím i případnému spoluzavinění vzniklé škody) se soudy dostatečně věnovaly a jejich závěry nepředstavují protiústavní exces. Podle skutkových zjištění stěžovatel předem sdělil vedlejší účastnici registrační značku tahače a registrační značku návěsu, nakládka poté proběhla na návěs odpovídajícího označení, a označení tahače se lišilo jen v jednom písmenu, přičemž následně bylo zjištěno, že označení tahače avizované dopředu stěžovatelem vedlejší účastnici neexistuje. Městský a vrchní soud poukázaly jednak na řádné provedení nakládky na odpovídající návěs (nakládka proběhla i ve sjednaný den a na sjednaném místě), a dále zdůraznily příčinnou souvislost mezi vznikem škody a výběrem dopravce ze strany stěžovatele. Soudy se také dostatečně zabývaly otázkou porušení zákonných povinností stěžovatele, tedy zda stěžovatel vynaložil odbornou péči za účelem odvrácení případných škod vzniklých při obstarání přepravy a zda podal řádně vedlejší účastnici zprávu po zařízení požadované přepravy (tj. obstarání dopravce). Ani v této části nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli v tom, že by závěry obou soudů vybočovaly ze zákonné úpravy, neměly oporu v provedeném dokazování, nebo byly nedostatečně v rozsudcích vyloženy tak, že by v důsledku došlo k porušení základních práv stěžovatele.
14. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by soudy, ve smyslu námitek předestřených v ústavní stížnosti, zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu