ECLI:CZ:US:2016:3.US.1374.16.1
sp. zn. III. ÚS 1374/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem Přátelství 1960, Písek, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 13 Co 10/2016-166, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. K návrhu stěžovatelky na úpravu poměrů k nezletilému synovi stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2015 č. j. 9 P 171/2013-108 tak, že nezletilého svěřil pro dobu před a po rozvodu rodičů do péče stěžovatelky, a vedlejšímu účastníku uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 10 000 Kč měsíčně od 1. 6. 2013. Současně obvodní soud vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit dlužné výživné do dvou let od právní moci rozsudku a nákladovým výrokem rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. Proti rozsudku obvodního soudu podal odvolání vedlejší účastník; stěžovatelka podala odvolání proti nákladovému výroku. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 10. 2. 2016 č. j. 13 Co 10/2016-166 tak, že výrokem I. změnil rozhodnutí obvodního soudu ohledně běžného výživného na nezletilého tak, že je uložil za dobu od 1. 6. 2013 do 30. 9. 2015 ve výši 5 000 Kč měsíčně a od 1. 10. 2015 ve výši 4 000 Kč měsíčně. Dále městský soud výrokem II. uložil vedlejšímu účastníku zaplatit vyčíslené dlužné výživné do 31. 12. 2016 a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před obvodním a městským soudem.
3. Z vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 9 P 171/2013 (č. l. 147) a rozsudků obvodního soudu a městského soudu ve věci nezletilého Ústavní soud zjistil, že souběžně s opatrovnickým řízením bylo vedeno rovněž občanskoprávní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 221/2014 o návrhu stěžovatelky na stanovení jí výživného jako manželky vůči vedlejšímu účastníku. Předběžným opatřením byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost přispívat na výživné stěžovatelky částkou 4 000 Kč měsíčně. Dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že dané řízení bylo v červenci 2016 přerušeno do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti ve věci nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Ústavní stížností ze dne 28. 1. 2016 (doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2016) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku, a to z důvodu porušení práv jejích i práv nezletilého, přičemž poukázala na čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 3, čl. 32 odst. 1, 3 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rovněž čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatelka namítla, že rozsudek městského soudu je překvapivý a nepřezkoumatelný, městský soud nevypořádal argumentaci stěžovatelky, přičemž závěry městského soudu o skutkových zjištěních jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu, resp. dokazováním. Rozhodnutí městského soudu neodpovídá podle stěžovatelky potřebám nezletilého ani majetkovým poměrům vedlejšího účastníka, jeho schopnostem, možnostem a životní úrovni; městský soud podle stěžovatelky vůbec neaplikoval §913 odst. 2, §914 a §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
6. Uvedla, že obvodní soud správně vycházel z tzv. fiktivních příjmů vedlejšího účastníka podle §916 občanského zákoníku, neboť vedlejší účastník zastíral svůj majetek a další skutečnosti rozhodné pro zjištění jeho poměrů; zatajil koupi nemovitosti, na což přišla až stěžovatelka, která musela vyvinout značnou aktivitu ke zjištění poměrů vedlejšího účastníka a stanovení soudem odpovídajícího výživného pro nezletilého. Obvodní soud rovněž správně přihlížel ke zdravotnímu postižení nezletilého vyžadujícímu vyšší náklady na zdravotní pomůcky, a současně k nemožnosti stěžovatelky si při celodenní péči o nezletilého přivydělávat. Naproti tomu městský soud nesprávně vycházel z toho, že vedlejší účastník tvrdil a prokazoval své příjmy. Podle stěžovatelky však není zřejmé, na základě čeho městský soud dovozuje měsíční příjmy vedlejšího účastníka ve výši 35 000 Kč, když z daňových přiznání vedlejšího účastníka taková částka nevyplývá. Vedlejším účastníkem předložené faktury vypovídají o příjmech za jeho lektorskou činnost a nelze je směšovat s příjmy za jeho činnost realitní; městský soud měl tedy přihlížet jak k průměrným výdělkům realitního makléře, tak k fakturovaným příjmům vedlejšího účastníka z jeho vzdělávací činnosti. Městský soud dále některé důkazy zcela pominul. Nijak nehodnotil odmítnutí výpovědi ze strany předvolané svědkyně, které vedlejší účastník daroval během opatrovnického řízení jím koupenou nemovitost za částku přes 4 mil. Kč, a poté byla nemovitost teprve převedena zpět na něj; podle stěžovatelky tak činil za účelem zatajení tohoto majetku před opatrovnickým soudem, přičemž až stěžovatelka tento majetek zjistila a upozornila na něj soud. Městský soud nehodnotil ani "pohyb" velkých peněžních částek v řádech statisíců korun na účtech vedlejšího účastníka (jejich připsání a následný převod či výběr); vedlejší účastník účel těchto transakcí nijak neprokázal a jde tedy o jeho příjmy. Městský soud v řízení nezopakoval obvodním soudem provedené důkazy a nijak je nehodnotil; přesto rozsudek obvodního soudu překvapivě pro stěžovatelku změnil. Podle stěžovatelky závěr městského soudu, dle kterého osobní automobil vedlejšího účastníka (Škoda Octavia) není luxusnější verzí daného vozidla, odporuje důkazu ve spise - zprávě prodejce automobilů; městský soud nesprávně vycházel jen z pořizovací ceny daného automobilu (240 000 Kč). Městský soud ani nijak neověřoval tvrzení vedlejšího účastníka o jeho zadlužení. Z rozsudku městského soudu není zřejmé, jak hodnotí zdravotní stav nezletilého a jeho zvýšené potřeby; nezletilý právě nyní v nižším věku potřebuje zvýšenou péči a prostředky na to, aby se mohl zapojit do společnosti zdravých lidí. V řízení bylo dle stěžovatelky prokázáno, že vedlejší účastník "má řadu poboček a sídel", což svědčí i o jeho "vyšší" činnosti, schopnostech a možnostech. Městský soud nepřihlédl k tomu, že celková výchova i péče o nezletilého spočívá jen na stěžovatelce, neboť vedlejší účastník o nezletilého nijak nepečuje.
7. Podle stěžovatelky městský soud rovněž nespravedlivě při stanovení výživného od 1. 10. 2016 přihlédl k nové vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka. Stěžovatelka má za to, že pokud si vedlejší účastník při stávající vyživovací povinnosti k nezletilému "pořídil další dítě", jednal nezodpovědně a musel tak činit s vědomím, že bude schopen uživit obě své děti. Nelze proto z důvodu narození druhého dítěte snižovat výživné na nezletilého. Jedná-li vedlejší účastník nezodpovědně, nelze to klást k tíži nezletilého, ale vedlejší účastník musí vyvinout vyšší úsilí k zajištění potřeb nezletilého (resp. obou dětí). Stěžovatelka namítla, že touto její argumentací v odvolání se městský soud nijak nezabýval.
8. Dále stěžovatelka namítla, že městský soud nijak nehodnotil majetkové poměry družky vedlejšího účastníka, která s ním žije ve společné domácnosti. Stěžovatelka uvedené namítla v doplnění svého odvolání, resp. ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka, avšak městský soud její argumentaci nevěnoval pozornost.
9. Podle stěžovatelky se městský soud také nijak nevypořádal s její odvolací argumentací týkající se nákladových výroků. Je přesvědčena, že v dané věci jsou dány výjimečné okolnosti, aby jí byla přiznána náhrada nákladů obou soudních řízení. Stěžovatelka celodenně pečuje o nezletilého a není v dobré majetkové situaci (příjem má jen ze sociálních dávek na nezletilého a z výživného, jež má na nezletilého a stěžovatelku platit vedlejší účastník).
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), ústavní stížnost je tedy přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Vlastní vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je tedy v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná; vyhodnotil přitom obsah ústavní stížnosti a příloh k ní připojených, obsah rozsudků obvodního a městského soudu v dané věci a rovněž obsah vyžádaného opatrovnického spisu.
13. Stěžovatelka namítla, že městský soud vedlejšímu účastníku stanovil nižší výživné, než jaké nezletilému podle zákona náleží, přičemž především tvrdila, že městský soud měl, obdobně jako soud obvodní, postupovat podle §916 občanského zákoníku. K tomu Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení míří na případy, kdy rodič jako osoba povinná výživným, se soudem odmítá spolupracovat. Podle městského soudu, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, však vedlejší účastník se soudy spolupracoval. Z vyžádaného opatrovnického spisu Ústavní soud zjistil, že rodiče nezletilého ukončili společnou domácnost 1. 6. 2013 (po roce a třech měsících soužití) a vedlejší účastník předložil soudům svá daňová přiznání za roky 2013 a 2014, dále faktury jím vystavené od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013 za poskytování služeb jiným subjektům (prvního půl roku 2013 měl ještě zaměstnanecký poměr a poté začal podnikat), na výzvu obvodního soudu z 3. 4. 2014 předložil na jednání dne 29. 5. 2014 "doklady mapující podnikatelskou činnost" vedlejšího účastníka, vedlejší účastník se dostavoval k jednání a ve věci i vypovídal a reagoval na položené otázky ze strany soudů i zástupce stěžovatelky. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu neaplikovat §916 občanského zákoníku ve vztahu k příjmům vedlejšího účastníka není projevem svévole a není ani v extrémním rozporu s obsahem spisu, resp. průběhem opatrovnického řízení.
14. Stěžovatelka následně brojila proti výši výživného přiznaného nezletilému a předestřela řadu výtek k dokazování a hodnocení důkazů. Podstatou jejího nesouhlasu, jak vyplývá i z vyžádaného opatrovnického spisu, je její přesvědčení o tom, že vedlejší účastník užívá životního nadstandardu a má vysoké příjmy, přičemž současně nezletilý je vážně zdravotně postižen. Ústavní soud k tomu z hlediska ústavněprávního charakteru svého přezkumu uvádí, že soudy v dané věci prováděly dokazování jak k příjmům vedlejšího účastníka, tak k jeho celkovým majetkovým poměrům a životní úrovni. Neopomenuly ani zjistit poměry jeho družky (se kterou měl vedlejší účastník "proměnlivý" vztah a nevedli po celou dobu vztahu společnou domácnost, v podstatě znovu začali vést společnou domácnost až v souvislosti s narozením jejich dítěte v říjnu 2015), včetně jejích příjmů (příjmy byly zjištěny za dobu před porodem jejího dítěte v říjnu 2015 a podávají se i za dobu po porodu). Dle městského soudu zjevně prozatím příjem družky (za situace, kdy jí v říjnu 2015 vznikla vyživovací povinnost k jejímu narozenému dítěti) nijak výrazně nezvyšuje životní úroveň vedlejšího účastníka tak, že by zde právě z daného důvodu bylo možno stanovit vyšší výživné na nezletilého. Podle Ústavního soudu městským soudem uložená vyživovací povinnost vedlejšího účastníka na nezletilého, jenž je nyní ve věku 3 let, není v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Je zřejmé, z jakých důkazů městský soud vycházel při posuzování výše příjmů vedlejšího účastníka i jeho celkové životní úrovně (majetek, dluhy). Dostatečně byly zjišťovány i okolnosti ohledně užívání automobilu (ojetý automobil, užívaný k podnikání vedlejšího účastníka v širším regionu, pořízený na úvěr s tím, že ve fázi odvolacího řízení již vedlejší účastník musel automobil vrátit z důvodu porušení splátkového kalendáře), i ohledně hodnoty nemovitosti, ve které vedlejší účastník uspokojuje potřebu bydlení svou a "nové" rodiny (na nemovitosti vázne zástavní právo, neboť nemovitost byla financována z úvěru). Městský soud při rozhodování přihlížel nejen k poměrům obou rodičů nezletilého (neopomenul ani skutečnost, že stěžovatelka musí více pečovat o nezletilého a nemůže zatím získávat další finanční prostředky prací mimo domov), ale i k odůvodněným potřebám nezletilého s hledem na jeho věk a zdravotní stav. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti, obdobně jako v opatrovnickém řízení, poukazuje na potřebu vysokých finančních výdajů na zdravotní pomůcky nezletilého, avšak není zřejmé, že by v tomto směru vznesla zcela konkrétní důkazní návrhy či přehled takových výdajů; její tvrzení byla ohledně této finanční stránky spíše obecného charakteru. Nelze ani opomenout, že městský soud při svém rozhodování zohlednil i skutečnost, že souběžně je vedeno řízení o povinnosti vedlejšího účastníka přispívat na výživu stěžovatelky, přičemž již nyní dle předběžného opatření je výživné na stěžovatelku v určité částce uloženo; i v tomto případě jde o výdaj, který se každý měsíc projeví v poměrech vedlejšího účastníka.
15. Současně má Ústavní soud za to, že městský soud dostál i povinnosti vyložit, jaká případná změna poměrů může být (mimo jiné) do budoucna podstatná pro nové (další) rozhodování o výši výživného vedlejšího účastníka vůči nezletilému a je tedy patrno, že nyní stanovené výživné nezletilému není dále neměnné (potřeby nezletilého porostou s jeho věkem; na výši výživného pro nezletilého může mít zjevně vliv i změna u výživného placeného vedlejším účastníkem na stěžovatelku jako jeho dosavadní manželku; do budoucna nelze zcela vyloučit ani větší vliv příjmů družky vedlejšího účastníka na jeho životní úroveň; rovněž příjmy a majetkové poměry samotného vedlejšího účastníka nemusí být stále stejné).
16. Ústavní soud nemá ani za to, že by rozhodnutí městského soudu bylo pro stěžovatelku překvapivé. Od počátku opatrovnického řízení bylo prováděno dokazování ke zjištění příjmových a majetkových poměrů obou rodičů, a v tomto směru měla i stěžovatelka možnost se seznámit se všemi důkazy ve spise, vyjadřovat se k věci i provedeným důkazům a navrhovat důkazy vlastní; v ústavní stížnosti ostatně stěžovatelka vznáší k věci obdobné námitky, jako v průběhu řízení před soudy. Samotná skutečnost, že městský soud, na rozdíl od soudu obvodního, neaplikoval §916 občanského zákoníku, pak nepředstavuje zásah do stěžovatelčiných ústavních práv; jak Ústavní soud již výše uvedl, tento postup není z hlediska průběhu řízení excesivní a byl rovněž dostatečně odůvodněn.
17. Pokud městský soud při stanovení vedlejšímu účastníku výživného na nezletilého od 1. 10. 2015 přihlédl rovněž k nové vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka, takový postup nelze označit za svévolný, zjevně rozporný se zákonem (dle zákona má naopak otec vůči svému dítěti či dětem vyživovací povinnost) nebo vymykající se ustálené soudní praxi. Nelze odmítnout tvrzení stěžovatelky, která považuje a pociťuje jednání vedlejšího účastníka (za jeho situace) jako neodpovědné či nemorální, avšak Ústavní soud neshledal v dané věci extrémní nespravedlnost, tedy že by zejména při zohlednění nové vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka bylo nezletilému přiznáno zcela neadekvátní a nedostatečné výživné s ohledem na jeho odůvodněné potřeby a poměry jeho rodičů.
18. Stěžovatelka rovněž namítla, že jí městský soud nesprávně nepřiznal náhradu nákladů řízení před obvodním a městským soudem podle §23 věta druhá zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Poukazovala na výjimečné okolnosti dané věci; v ústavní stížnosti zmínila svou špatnou finanční situaci a v odvolacím řízení (v doplnění odvolání na č. l. 151) též okolnost, že se vedlejší účastník v opatrovnickém řízení snažil utajit koupi nemovitosti. Ústavní soud pokládá za potřebné připomenout, že dle své ustálené judikatury postupuje při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení velmi zdrženlivě. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadá princip spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i nákladový výrok, avšak pouze z toho pohledu, zda není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavuje závažný exces. Takovou povahu však napadený nákladový výrok městského soudu nemá. Pro dané opatrovnické řízení platí základní pravidlo, dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, resp. neuplatní se princip úspěšnosti stran. Opatrovnické řízení může být zahájeno i bez návrhu a platí pro ně zásada vyhledávací (soud je i bez návrhů účastníků povinen zjistit okolnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci nezletilého). Pouze v případech výjimečných, s ohledem na "okolnosti případu", lze rozhodnout o náhradě nákladů řízení odlišně. Zákonodárce zde tedy užil neurčitého právního pojmu a dal soudům prostor pro úvahu v každém jednotlivém případě. Byť si lze zajisté představit rozsáhlejší vypořádání stěžovatelčiny odvolací námitky vůči nákladovému výroku obvodního soudu a současně jejího návrhu (žádání) v odvolacím řízení na podobu nákladového výroku městského soudu, a v tomto směru lze na městský soud i apelovat, je zřejmé, že městský soud se argumentací stěžovatelky zabýval, avšak v jejích dvou argumentech neshledal neobvyklé či zvláštní "okolnosti případu" vedoucí k odchýlení se od základního nákladového pravidla. Na tomto závěru nelze městskému soudu nic podstatného vytknout.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by městský soud zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu