ECLI:CZ:US:2016:3.US.1402.16.1
sp. zn. III. ÚS 1402/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Čechala, zastoupeného JUDr. Josefem Šlampou, advokátem, sídlem tř. Komenského 617, Kyjov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2016 č. j. 38 Co 31/2016-138, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jiřího Čechala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se žalobou domáhal proti vedlejšímu účastníku, jeho zletilému synu, vrácení části zaplaceného výživného, a to za dobu od 13. 2. 2013 do 31. 8. 2013 v celkové výši 22 400 Kč s příslušenstvím (výživné bylo stanoveno ve výši 3 200 Kč měsíčně). Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 8. 2015 č. j. 7 C 42/2014-98, žalobě ohledně částky 14 400 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 8 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a uložil vedlejšímu účastníku povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení 2 640 Kč (dle poměru úspěchu ve věci, výrok III.).
2. K odvoláním stěžovatele a vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2016 č. j. 38 Co 31/2016-138 tak, že svým výrokem I. potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu, svým výrokem II. změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že žalobu (i) ohledně částky 14 400 Kč s příslušenstvím zamítl, a svým výrokem III. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníku na nákladech řízení obou stupňů částku 10 336 Kč. Krajský soud shodně s okresním soudem uzavřel, že vyživovací povinnost stěžovatele vůči vedlejšímu účastníku v době od února do června 2013 existovala, neboť vedlejší účastník nebyl schopen sám se živit a studium učňovské bylo řádnou přípravou na budoucí povolání; vedlejší účastník po složení závěrečné zkoušky získal brzo v důsledku daného ukončeného nového studia zaměstnání. Podle soudů dále shodně, byť vedlejší účastník studoval na téže škole typu středního vzdělávání, šlo o blízké, nikoliv zcela shodné obory, přičemž později studovaný obor učňovský byl rozšířením kvalifikace a díky předchozímu maturitnímu studiu mohl vedlejší účastník následně studovaný obor učňovský absolvovat ve zkráceném období (byly mu uznány předchozí úspěšně složené zkoušky). Podle krajského soudu pak nebylo možno žalobě vyhovět ani ohledně částky 8 000 Kč s příslušenstvím, neboť okresní soud svůj výrok II. odůvodnil tím, že vedlejší účastník mohl během studia od ledna do června 2013 alespoň příležitostně pracovat na brigádách, avšak takový závěr nemá podle krajského soudu oporu v žalobních tvrzeních stěžovatele, ani nebylo v tomto směru provedeno žádné dokazování. Ohledně částky 6 400 Kč za měsíce červenec a srpen 2013 krajský soud (oproti soudu okresnímu) žalobu zamítl z důvodu nové skutečnosti, kterou bylo prokázané vrácení zaplaceného výživného stěžovateli vedlejším účastníkem (stěžovatel v tomto rozsahu nevzal žalobu zpět, proto krajský soud v této části žalobu zamítl pro nedůvodnost).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, a to z důvodu porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel namítl, že jeho vyživovací povinnost v období učňovského studia vedlejšího účastníka již netrvala, neboť zanikla 13. 2. 2013. Vedlejší účastník totiž studoval na střední škole a učilišti maturitní obor - autotronik, ukončený maturitou dne 28. 5. 2012. Následně byl přijat na vysokou školu, kde zahájil studium (akademický rok 2012/2013) a kde mu poté bylo povoleno přerušení studia od 13. 2. 2013 do 31. 12. 2013; ve studiu však poté již nepokračoval. Vedlejší účastník místo toho zahájil studium na téže střední škole a učilišti, a to v učňovském oboru - mechanik, opravář motorových vozidel, automechanik, který ukončil závěrečnou zkouškou dne 18. 6. 2013. Podle stěžovatele studium na uvedeném učňovském oboru bez maturity nebylo již "společensky odůvodněno", nenavazovalo na studium předchozí (maturitní), bylo obsahově téměř shodné s předchozím maturitním oborem (velká část předchozích zkoušek byla vedlejšímu účastníku v novém oboru uznána), a nešlo o zvyšování kvalifikace, tedy nešlo ani o řádnou přípravu na budoucí povolání. Řádnou přípravu vedlejší účastník ukončil dne 13. 2. 2013, neprojevil snahu vysokou školu dostudovat. Za řádnou přípravu na budoucí povolání nelze považovat opakované studium školy stejného (pozn. zde středního) stupně. Stěžovatel poukázal na jemu určený dopis vedlejšího účastníka ze dne 9. 7. 2013, ze kterého vyplývá, že důvodem studia učňovského oboru nebylo z jeho strany zvýšení kvalifikace, nýbrž "využití volného času" po neúspěšném studiu na vysoké škole s tím, že vedlejší účastník poté zamýšlel studovat na jazykové škole či policejní akademii. Stěžovatel uvedl, že daný učňovský obor navíc vedlejší účastník již jednou neúspěšně studoval od 1. 9. 2012 do 2. 10. 2012. Podle stěžovatele nebyla na trhu práce nepříznivá situace pro uplatnění vedlejšího účastníka již s jeho maturitním vzděláním v oboru autotronik. Vedlejší účastník sice před soudy tvrdil, že v maturitním oboru nemohl na trhu práce získat uplatnění, avšak dané tvrzení nijak nedoložil (ač byl okresním soudem při jednání dne 12. 3. 2015 vyzván k doložení). Podle stěžovatele nelze ani tvrdit, že další studium skýtá automaticky větší šance na trhu práce, a to ani v případě, že vedlejší účastník poté získal hned v daném oboru zaměstnání. Podle stěžovatele je cílem vedlejšího účastníka studovat co nejdéle, i nenavazující obory, přičemž tímto způsobem by pak mohl neustále po stěžovateli žádat placení výživného; postup vedlejšího účastníka je nemorální. Podle stěžovatele si vedlejší účastník mohl během studia přivydělat finanční prostředky brigádami, což je u studentů běžné, a v jeho věku dvaceti let lze očekávat přiměřené úsilí, a nikoliv jen spoléhání se na výživné od stěžovatele.
5. Stěžovatel uzavřel, že krajský soud se nezabýval tím, že vyživovací povinnost stěžovatele před rozhodným obdobím již zanikla, ani tím, zda se vedlejší účastník skutečně nemohl uplatnit na trhu práce již se svým maturitním vzděláním, a jaké byly časové možnosti vedlejšího účastníka si částečně vydělávat během učňovského studia na brigádách. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591) a na usnesení ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1805/11 a ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé).
8. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Úvodem nutno uvést, že stěžovatel sice brojí proti celému rozsudku krajského soudu, avšak pokud jde o meritum věci, předmětem ústavněprávního přezkumu, a to podle skutečností vyplývajících z odůvodnění rozsudku krajského soudu, může být pouze otázka povinnosti vedlejšího účastníka vrátit stěžovateli vyplacené výživné za dobu od 13. 2. 2013 do 30. 6. 2013. V odvolacím řízení bylo totiž prokázáno, že vedlejší účastník stěžovateli zaplacené výživné za červenec a srpen 2013 ve výši 6 400 Kč již vrátil, opak stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá a uvedená skutková zjištění krajského soudu nevyvrací. Celkem tedy ve věci jde o vrácení výživného ve výši 16 000 Kč s příslušenstvím.
10. Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel dovolává, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda krajským soudem podaný výklad rozhodných zákonných norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem v rámci spravedlivého procesu též je řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
11. V dané věci sice stěžovatel namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces, avšak dle obsahu ústavní stížnosti se fakticky dovolává toho, aby Ústavní soud dovodil ze skutkových zjištění odlišné právní závěry oproti soudu krajskému. Ústavní soud však není další instancí soustavy soudů a není povolán k přezkumu "věcné správnosti" napadeného rozhodnutí. V této věci přitom Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud se námitkami stěžovatele dostatečně zabýval, vycházel z relevantních zákonných ustanovení, a následně své závěry také přehledně, logicky a přiléhavě odůvodnil v napadeném rozsudku. Stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti tytéž námitky.
12. Nutno souhlasit se stěžovatelem v tom, že institut vyživovací povinnosti mezi předky a potomky není určen k tomu, aby si potomci prostřednictvím studia libovolně "prodlužovali mládí", resp. oddalovali záměrně své zařazení do pracovního procesu a tím i vlastní odpovědnost uspokojovat sami své životní potřeby (prací). Je třeba rovněž přitakat stěžovateli v tvrzení, že je důležité v případě výživného na potomky hodnotit jako jedno z kritérií rovněž věk oprávněného (potomka), neboť u zletilých potomků lze již většinou očekávat jasnější představu o budoucím pracovním zaměření oproti potomkům nezletilým (srov. stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. II. ÚS 2121/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V dané věci však podle Ústavního soudu oba soudy přiléhavě dospěly k závěru, že po dobu od 13. 2. 2013 do 30. 6. 2013 zde vyživovací povinnost stěžovatele vůči vedlejšímu účastníku existovala, neboť vedlejší účastník řádně studoval a studium dokončil, zvýšil si kvalifikaci a poté se díky zvýšení kvalifikace brzy začlenil do pracovního procesu (od 9. 10. 2013). Je sice skutečností, že jeho učňovské studium, jehož byl účasten od 8. 1. 2013 do 18. 6. 2013, nenavazovalo oborově na studium vysokoškolské (obor logistika), avšak jak krajský soud přiléhavě uvedl, navazovalo, resp. úzce souviselo, s předchozím středoškolským vzděláním maturitním, přičemž nešlo o obory zcela shodné (jak namítá stěžovatel). Sám stěžovatel zmínil, že vedlejšímu účastníku bylo při studiu učňovského oboru uznáno absolvování řady zkoušek z oboru maturitního. Ve věci je zjevné, že vedlejší účastník při učňovském studiu absolvoval příslušná oborová praktická cvičení a speciální odborné zkoušky daného oboru, přitom nezačal studovat zcela jiný obor (avšak i takovou situaci lze ve specifických případech aprobovat), nebo naopak zcela shodný obor téhož středního vzdělávání, a to při využití plného časového (několikaletého) rozložení studia, které je v rámci daného učňovského oboru umožněno. Naopak se přihlásil na blízký obor tomu předchozímu již vystudovanému, zvýšil si kvalifikaci v rámci příslušných (dalších) několika odborných předmětů, přičemž své studium tomu odpovídajícím způsobem zkrátil na necelých 6 měsíců. Oba "příbuzné" obory (v oblasti automobilové výroby, údržby a oprav, diagnostikování ad.) přitom řádně ukončil. Ani podle Ústavního soudu tedy nelze ze zjištěných okolností věci dovodit, že by u učňovského oboru šlo o "studium pro studium", že by vedlejší účastník nejevil o studium zájem, nebo že by nebylo zřejmé, jaké lze očekávat jeho pracovní směřování. Námitka stěžovatele, dle které vedlejší účastník již daný učňovský obor v roce 2012 studoval, je novou a soudy neměly možnost se k ní vyjádřit. Navíc z ústavní stížnosti plyne, že dané studium trvalo jen měsíc a bylo souběžné se studiem na vysoké škole (z důvodu studia na vysoké škole je vedlejší účastník předčasně ukončil). Na základě uvedené námitky tedy nelze dovodit protiústavnost závěru krajského soudu; spíše lze dospět k závěru, že vedlejší účastník měl o učňovský obor již dříve zájem, avšak pokusil se o studium na vysoké škole, vysokoškolské studium po neúspěchu nadbytečně neprodlužoval a "vrátil" se k zaměření (oboru), které byl schopen a reálně usiloval úspěšně dokončit a prohloubit.
13. Výše uvedené svědčí i o skutkové odlišnosti nyní řešené věci oproti dřívějším kauzám stěžovatelem poukazovaným. Ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1247/13 a III. ÚS 1805/11 se příslušný potomek vždy pokoušel o tři odlišné obory středního vzdělávání, přičemž studia neodůvodněně předčasně ukončil. Ve věci sp. zn. II. ÚS 2121/14 se soudy vůbec nezabývaly námitkami vznesenými povinným z výživného, a tedy okolnostmi, jež byly způsobilé ovlivnit výsledek rozhodnutí ve věci (věk oprávněného potomka 23 let, otázka návaznosti studia dvou zcela odlišných oborů středního vzdělávání, otázka opravdového zájmu o studium v souvislosti s námitkou o vysoké míře absence potomka při studiu).
14. Lze lidsky rozumět, a to i obecně, obavám stěžovatele jako rodiče, aby se jeho syn, vedlejší účastník, případně v budoucnu neuchýlil k nepřiměřenému "těžení" z institutu vyživovací povinnosti předků vůči potomkům. Avšak taková situace není předmětem nyní řešené věci a k posouzení takové situace by následně byly povolány soudy, které by musely vždy (znovu) hodnotit konkrétní aktuální okolnosti věci ve světle příslušné zákonné úpravy, a přihlížet přitom i k ústavněprávním limitům naznačeným v judikatuře Ústavního soudu.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal vybočení krajského soudu z ústavních mezí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu