ECLI:CZ:US:2016:3.US.1424.16.1
sp. zn. III. ÚS 1424/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou, AK se sídlem Záběhlická 3262/88A, 106 00 Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2016 č. j. 69 Co 32/2016-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 15 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 9 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v exekučním řízení.
Z usnesení Městského soudu v Praze, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že proti stěžovateli byla vedena exekuce pro vymožení pohledávky oprávněného Společenství vlastníků jednotek X ve výši 38 318 Kč s příslušenstvím. V červnu 2014 stěžovatel uhradil jistinu a náklady nalézacího řízení a podal návrh na zastavení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 7 jeho návrh zamítl, neboť bylo třeba ještě vymoci úroky z prodlení, náklady oprávněného a náklady exekuce. V odvolacím řízení Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu a dosavadních výsledků exekučního řízení uvedl, že společenství vlastníků jednotek, jehož je členem, uzavřelo i přes jeho nesouhlas smlouvu o úvěru a stěžovatel je nyní povinen podílet se na plnění závazků z této smlouvy v poměru, který odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Přijetí nebo poskytnutí úvěru, při němž jsou požadovány a spláceny úroky, však odporuje zásadám islámu, které jsou pro stěžovatele závaznými pravidly jednání odpovídajícími jeho náboženskému vyznání. K důvodům, které vedly Městský soud v Praze k potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně, stěžovatel uvedl, že v nalézacím řízení neměl možnost hájit svá práva, neboť exekuční titul - rozsudek pro uznání - byl vydán bez nařízení ústního jednání. Stěžovatel nepředpokládal, že soud nároky žalobce uzná a uloží mu povinnost k jejich plnění, neboť podle jeho názoru nebyl po zahájení nalézacího řízení znám právní důvod vznesených nároků a ustanovení §174 odst. 2 o. s. ř. představovalo nepřekročitelnou překážku pro vytvoření fikce uznání nároku. Odepření nalézacího řízení ke zjištění právního důvodu vznesených nároků, vydání rozsudku pro uznání a následně nařízenou exekuci stěžovatel vnímá jako porušení principu ochrany legitimního očekávání, ukládání plnění závazků proti vůli stěžovatele a jejich vymáhání považuje též za zasahování do svobody jeho náboženského vyznání a osobní svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předesílá, že se shoduje s Městským soudem v Praze v závěru, že v exekučním řízení soudu nepřísluší zabývat se věcí samou, neboť exekuční řízení je určeno pro faktický výkon rozhodnutí, a nikoliv pro jeho přezkum či autoritativní nalézání práva. Při obraně proti nařízení exekuce skutečně nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, mimo jiné i to, zda vykonávané soudní rozhodnutí je způsobilým exekučním titulem.
V projednávané věci představoval exekuční titul rozsudek pro uznání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 7 dne 7. 11. 2011 č. j. 29 EC 86/2011-29 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2014 č. j. 53 Co 505/2012-78, jemuž podle tvrzení stěžovatele nepředcházelo řádné nalézací řízení, ve kterém by mohl uplatnit všechny svoje námitky.
Ústavní soud z vlastní databáze ústavních stížností zjistil, že rozhodnutí vydaná v nalézacím řízení stěžovatel napadl ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1568/14, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2014 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Z odůvodnění usnesení Ústavního soudu (a též z rozsudku odvolacího soudu připojeného k předmětné ústavní stížnosti) vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, nicméně odvolání stěžovatele, zastoupeného právním zástupcem, Městský soud v Praze projednal a rozhodl o něm ve veřejném jednání. Postup a rozhodnutí obecných soudů v nalézacím řízení Ústavní soud verifikoval s tím, že pro stěžovatele nepříznivý výsledek řízení "nehodnotí jako protiústavní zásah do jeho ústavně zaručených práv, nýbrž jako důsledek jeho nedostatečné procesní opatrnosti při střežení práv"; stěžovatel totiž v nalézacím řízení řádně nereagoval na kvalifikovanou výzvu soudu podle §114b o. s. ř., v důsledku čehož došlo k fikci uznání nároku žalobce (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1568/14 ze dne 18. 6. 2014, bod 10). Nepřehlédnutelnou je též skutečnost, že v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1568/14 stěžovatel nevznesl žádnou výhradu svobody svědomí a náboženského vyznání ve vztahu k opodstatněnosti placení úroků z prodlení z nároku přiznaného žalobci a uplatnění takové výhrady v odvolacím řízení nevyplývá ani z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2014 č. j. 53 Co 505/2012-78.
Závěr Ústavního soudu o ústavně konformním postupu a rozhodnutí soudů obou stupňů v nalézacím řízení je významný i v projednávané věci potud, pokud stěžovatel opakovaně zpochybňuje exekuční titul poukazem na vady nalézacího řízení, aniž by jakkoliv reflektoval výsledek jeho ústavněprávního přezkumu v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1568/14.
K námitce porušení ústavně zaručeného práva na svobodu svědomí a náboženského vyznání Městský soud v Praze uvedl, že tato nemůže být v exekučním řízení relevantní, neboť nebyla uplatněna v nalézacím řízení při rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku. Stěžovatel je však toho názoru, že "požadavek na ochranu svobody vyznání lze uplatnit neomezeně, vždy a kdekoli, jestliže ten, o jehož právo na svobodu vyznání se jedná, se rozhodne ho dovolávat".
Článek 15 odst. 1 Listiny (obdobně jako čl. 9 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, včetně práva každého změnit své náboženství nebo víru, popřípadě být bez náboženského vyznání. Ústavní soud již dříve vyložil, že tyto svobody představují oblast vnitřní názorové autonomie jednotlivce, která je absolutně nedotknutelná, tj. nepodléhá žádným zákonným omezením a veřejné moci není umožněno z žádného důvodu do ní zasáhnout jakýmkoliv nátlakem nebo ovlivňováním. Současně však též upozornil, že většina těchto práv nabývá reálné hodnoty jen tehdy, jestliže je možné tato práva projevit i veřejně, tj. navenek identifikovatelným způsobem, přičemž veřejné projevy myšlení, přesvědčení, náboženského vyznání nebo víry však již nepožívají privilegia absolutní volnosti projevu jejich nositelů a lze je za jistých podmínek omezit (srov. čl. 16 odst. 4 Listiny a čl. 9 odst. 2 Úmluvy; srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 18/98 ze dne 2. 6. 1999, N 82/14 SbNU 181; 151/1999 Sb., nález sp. zn. I. ÚS 671/01 ze dne 11. 3. 2003, N 36/29 SbNU 309).
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že v nalézacím řízení se stěžovatel o hodnotách, které plynou z jeho náboženského přesvědčení a které mu brání plnit jistou část právních povinností, k nimž byl jako člen společenství vlastníků jednotek zavázán, vůbec nezmínil. Netvrdil ani, že by soudní moc zasahovala do jeho vnitřní názorové autonomie v tom smyslu, že by mu ve svobodném projevu osobního (náboženského) přesvědčení jakkoliv bránila. Takové zjištění ovšem ve svém důsledku znamená, že stěžovatel na ochranu svých svobod víceméně rezignoval, neboť neumožnil nejen obecným soudům, ale ani soudu Ústavnímu, posoudit, zda mu v tomto směru soudní ochranu vůbec lze poskytnout. Pokud stěžovatel projevil své náboženské přesvědčení až v závěru exekučního řízení, jde o obranu, která již nemůže být efektivní, neboť zde existuje pravomocný a vykonatelný titul, jehož vydání se stěžovatel ne(u)bránil.
Argumentací stěžovatele stran jeho procesní strategie a taktiky v nalézacím řízení a kritikou postupu obecných soudů se Ústavní soud nezabýval, neboť všechny jeho námitky byly plně vypořádány v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1568/14. V této souvislosti lze poukázat na čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého je nezbytné domáhat se práva na soudní ochranu stanoveným postupem. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance, tj. v nalézacím řízení postup v souladu s občanským soudním řádem a v exekučním řízení postup v souladu s exekučním řádem, zavazuje nejen orgán veřejné moci, ale i účastníka řízení. Pro úplnost lze jen dodat, že právní úpravu rozsudku pro uznání (§114b odst. 5 o. s. ř.) Ústavní soud neshledal rozpornou s kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny a v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (č. 211/2016 Sb.) se vyjádřil k možnostem jejího ústavně konformního výkladu.
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodnutím napadeným ústavní stížností Ústavní soud uvádí, že neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Městský soud v Praze se zabýval stěžovatelovým odvoláním, vyložil, že exekuční titul je materiálně vykonatelný i ve vztahu k úrokům z prodlení, jejichž výše je objektivně zjistitelná, a přiměřeným způsobem se vypořádal i s ostatními námitkami stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu