ECLI:CZ:US:2016:3.US.1485.16.1
sp. zn. III. ÚS 1485/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Štýbra, zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem, sídlem Senovážné náměstí 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016 č. j. 30 Cdo 3560/2015-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015 č. j. 20 Co 515/2014-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. září 2014 č. j. 22 C 44/2012-58, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i další ústavní práva vyplývající z čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Současně požádal o přednostní projednání věci.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 8 000 000 Kč, jež má představovat náhradu majetkové a nemajetkové újmy způsobené stěžovateli v souvislosti s nezákonnou exekucí jím vlastněné nemovitosti. Tuto žalobu obvodní soud zamítl napadeným rozsudkem, neboť shledal, že stěžovatelovy námitky směřovaly proti rozhodnutím, jimiž byla exekuce provedena. Tato rozhodnutí však nebyla nikdy zrušena, jsou nadále v právní moci a soudu rozhodujícímu v kompenzačním řízení nepřísluší o jejich zákonnosti rozhodovat. Stěžovatelovu námitku, že v exekučním řízení bylo vydáno rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byla exekuce pro nezákonnost pravomocně zastavena, shledal obvodní soud nedůvodnou. Po prostudování spisového materiálu z exekučního řízení se soudu zdálo krajně nepravděpodobné, že by takové rozhodnutí bylo vydáno, neboť něčemu takovému nenapovídá nic z obsahu spisu.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu obvodního. Plně se ztotožnil s jeho závěrem o neexistenci odpovědnostního titulu. Nemohl pak přisvědčit stěžovateli, že by byla daná exekuce zastavena rozhodnutím městského soudu, které dle stěžovatele ze spisu zmizelo. Dle informací městského soudu se rozhodnutí, kterým mělo dle stěžovatele k tomuto zastavení dojít, týká zcela jiného exekučního řízení a bylo jím odmítnuto stěžovatelovo odvolání pro opožděnost.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným senátním usnesením odmítl, neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele došlo k formalistickému a selektivnímu hodnocení procesního postupu a přehlížení neoprávněného zásahu do soudního spisu, se kterým bylo manipulováno tak, že z něj byly odstraněny zásadní listiny ve prospěch stěžovatele. Schází v něm vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatele. V podobných případech rozhodují přitom zahraniční soudy i domácí soudy odlišně. Nezohlednění tohoto faktu je dle stěžovatele rovněž porušením jeho práva na spravedlivý proces. Stěžejní je skutečnost, že soudy rozhodovaly v kompenzačním řízení na základě neúplného exekučního spisu, z nějž bylo odstraněno rozhodnutí městského soudu, dle nějž nebyl exekuční titul řádně doručen a není tedy vykonatelný. Důkazní návrhy a rekonstrukci spisu pak obecné soudy odmítly provést. Tím v daném řízení vznikla vada tzv. opomenutých důkazů, které jsou dle judikatury Ústavního soudu porušením práva na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby jeho ústavní stížnost projednal mimo pořadí nápadu.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění předpokladů pro řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Předně je třeba poukázat na výsledek řízení před Nejvyšším soudem, který neshledal dovolání stěžovatele přípustným a Ústavní soud v tomto směru žádný zásah do stěžovatelových práv neshledal, přičemž je stěžovatel ani v konkrétnostech neuvádí.
9. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení o neúplném exekučním spisu, který původně obsahoval rozhodnutí potvrzující nezákonnost provedení exekuce, jež je nyní titulem pro vznik odpovědnosti státu za škodu, která byla stěžovateli touto exekucí způsobena. Tomuto tvrzení však Ústavní soud nemůže přisvědčit, neboť i po proběhnutí řízení před několika soudy zůstává zcela důkazně nepodložené. Kromě obecného požadavku "rekapitulace spisu", či jeho rekonstrukce, stěžovatel za celé řízení nepředložil, ani nenavrhl jediný důkaz k prokázání uvedeného tvrzení o zmizení klíčového rozhodnutí z exekučního spisu. Soudy soudní spis z hlediska tohoto tvrzení prověřily a shledaly, že z žádného jeho místa není patrná jakákoliv manipulace, např. vyjímáním listin ze spisu. Stěžovatel pouze v odvolání své tvrzení doplnil o uvedení konkrétní spisové značky údajného rozhodnutí. Toto rozhodnutí si však městský soud vyžádal a zjistil, že jeho obsah vůbec neodpovídá stěžovatelovým tvrzením, neboť se týkalo jiného řízení a navíc jím bylo stěžovatelovo odvolání odmítnuto. Vedení soudního (či obdobného) spisu je bezpochyby odpovědností státních orgánů a důkazní břemeno v otázce jeho úplnosti leží na nich. Unesení tohoto břemene však bude odvislé od intenzity zpochybnění řádného vedení spisu. V případech pouhého obecného a dalšími nepřímými důkazy nepodloženého tvrzení o neúplném spisu postačí dle Ústavního soudu k jeho vyvrácení řádné, veřejné prostudování tohoto spisu, a provádění dalších důkazů (např. výslechy v exekučním řízení jednajících osob) nejsou nezbytné. Zvláště vyvrátí-li soudy další související tvrzení účastníka domáhajícího se prošetření úplnosti spisu. Stěžovatelovým právům tedy byla v napadeném řízení poskytnuta dostatečná právní ochrana.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O přednostním projednání stěžovatelova návrhu Ústavní soud zvláště nerozhodoval, neboť mu přijetím tohoto usnesení fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu