ECLI:CZ:US:2016:3.US.1524.16.1
sp. zn. III. ÚS 1524/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Hegenbarta, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Černého 517/13, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2016 č. j. 1 As 33/2016-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Pardubického kraje, sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Magistrát města Pardubice (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 19. 1. 2015 shledal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti při řízení motorového vozidla. Krajský úřad Pardubického kraje (vedlejší účastník) rozhodnutím ze dne 12. 3. 2015 zamítl pro nepřípustnost následné odvolání, jež bylo podle něj podáno neoprávněnou osobou Klárou Zemanovou.
2. Žalobu stěžovatele podanou proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl pro nedůvodnost Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 1. 2016 č. j. 52 A 43/2015-72. Návaznou kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2016 č. j. 1 As 33/2016-36 také jako nedůvodnou. Správní soudy shodně dospěly k závěru, že Klára Zemanová nebyla obecným zmocněncem stěžovatele. Obecný zmocněnec podle nich ve správním řízení (§33 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "správní řád"), musí splňovat podmínku (plné) svéprávnosti, proto stěžovatel nemohl být v daném přestupkovém řízení zastoupen nezletilou Klárou Zemanovou, která nebyla plně svéprávná. Nejvyšší správní soud poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1041/14 (N 217/75 SbNU 431), resp. vyplývající potřebu ve vztahu k otázce dostatečné vyspělosti nezletilé osoby rozlišovat mezi (jejím) chápáním podstaty a předmětu řízení na jedné straně, a samostatným vystupováním a jednáním této nezletilé osoby v řízení na straně druhé. Oba správní soudy pak akcentovaly v této souvislosti i vyšší nároky předpokládané u zástupce (zmocněnce), jenž má v (soudním, správním) řízení hájit práva jiné osoby (účastníka) a nést za zastupování i odpovědnost. Podle správních soudů stěžovatel zmocnil (ve fázi řízení před magistrátem) k zastupování nezletilou osobu, přičemž nedostatek vzniku takového zastoupení nemohl zhojit ani fakt, že nezletilá později nabyla zletilosti. Řádné zmocnění plně svéprávné osoby nebylo ve správním řízení doloženo; odvolání podala osoba odlišná od stěžovatele. Kasační soud nad rámec doplnil, že stěžovatel byl magistrátem v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2015 dostatečně informován a seznámen s tím, že zmocnění nebylo akceptováno a z jakých důvodů; nebylo proto třeba ani stěžovatele znovu vyzývat na odstranění vady zastoupení.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to z důvodu porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jeho práva zvolit si obhájce dle svého výběru a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž z důvodu porušení jeho "legitimního očekávání", že jeho zastoupení ve správním řízení je uznáno, jakož i z důvodu porušení práva podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel současně požádal Ústavní soud o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti.
4. Stěžovatel namítl, že výše poukazovaný nález nelze na jeho věc použít, neboť se týká soudního řízení, ve kterém jsou, oproti řízení správnímu, kladeny vyšší nároky na účastníky i jejich zástupce. Ve věci stěžovatele šlo o řízení o přestupku spáchaném v dopravě (nikoliv např. o složité stavební řízení) a zmocněnkyně podala odvolání - podání dle jeho obsahu jednoduché povahy, jež navíc k efektivní obhajobě stěžovatele (dle jeho názoru) postačovalo. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele také opomenul použít z uvedeného nálezu některé závěry vyznívající ve prospěch stěžovatele. Podle tohoto nálezu musí být děti od jisté věkové hranice zapojeny do řízení a soudy nemohou komunikovat jen s jejich zákonným zástupcem nebo opatrovníkem; ve stěžovatelově věci však správní orgány obecnou zmocněnkyni do řízení nezapojily, neinformovaly ji, že jí předložená plná moc byla shledána jako vadná, nebylo jí umožněno se vyjádřit k otázce řádnosti plné moci, ačkoliv "se jí tato záležitost týkala".
5. Stěžovatel dále tvrdí, že jej magistrát včas nevyrozuměl o neuznání zmocnění. Nestačí, že mu vadu zmocnění sdělil v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2015, které mu bylo doručeno; stěžovatel si přečetl jen výrok rozhodnutí a nikoliv jeho odůvodnění, neboť "legitimně očekával", že jeho zastoupení v řízení správní orgány uznaly a budou rozhodnutí doručovat též zmocněnkyni. Takové vyrozumění až v rozhodnutí o přestupku považuje za opožděné. Správní orgány měly stěžovatele a zejména danou zmocněnkyni vyzvat na odstranění vad zmocnění (poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu).
6. Stěžovatel nesouhlasí také se závěrem, podle kterého požadavek plné svéprávnosti obecného zmocněnce nutno dovodit analogicky z §27 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatele, pokud správní řád výslovně nestanoví takový požadavek, je ve správním řízení zmocnění nezletilého dovoleno. Nejvyšší správní soud si při výkladu správního řádu atrahoval působnost moci zákonodárné.
7. Stěžovatel je dále přesvědčen, že platnost smlouvy o právním zastoupení, která byla podkladem udělení plné moci dané obecné zmocněnkyni, je oprávněn posoudit jen občanskoprávní soud, přičemž je třeba dát přednost smluvní autonomii.
8. Podle stěžovatele dále Nejvyšší správní soud dostatečně neuvážil aplikaci §31 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"); nezletilé zbýval pouhý týden do nabytí zletilosti a byla tak plně způsobilá přijmout zmocnění, "jestliže podle představy stěžovatele a představy zmocněnkyně mělo její právní zastoupení spočívat v sepsání jednoduchého návrhu správnímu orgánu prvního stupně na provedení svědeckých výpovědí a v sepsání odvolání v rozsahu několika vět". Občanský zákoník vychází z presumpce, že nezletilý svéprávnost odpovídající rozumové a volní vyspělosti přiměřené jeho věku má. Věc měla být posuzována individuálně ve vztahu k osobě jeho zmocněnkyně. Z podání této osoby nelze dovodit, že by hájila stěžovatele vadně, ani "není důkaz pro závěr, že by nemohla stěžovatele zastoupit". Měla být respektována i "dobrá víra" stěžovatele o existenci jeho zastoupení. Stěžovatel byl navíc (údajně) s ohledem na nezletilost dané zmocněnkyně "srozuměn" s tím, že by v případě vadného zastupování nepožadoval po ní náhradu škody (újmy).
9. Stěžovatel také argumentoval tím, že plnou mocí, která byla datována ještě v době nezletilosti dané osoby, nabídl této osobě uzavření smlouvy o zastoupení, tedy v dané době ještě smlouva o zastoupení nebyla uzavřena. Zmocněnkyně akceptovala tuto nabídku až po nabytí zletilosti, a sice učiněním podání správnímu orgánu - odvolání (faktickým zapojením se do správního řízení), tedy konkludentně. Stěžovatel poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu s tím, že podle nich "daňový řád podle §27 odst. 2 spojuje jednoznačně vznik zastoupení s doručením plné moci do dispozice příslušného správce daně". Pokud správní orgány požadovaly, aby jim byla doložena obdobná plná moc, avšak odlišně datovaná, jde o "přepjatý formalismus".
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je proto přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje své námitky z předchozích řízení (zčásti argumentaci k těmto námitkám nově rozhojňuje) a dílem uvádí i námitky nové. Ústavní soud k námitkám konstatuje následující.
13. Námitkou stěžovatele, že jím udělená plná moc v době nezletilosti Kláry Zemanové představovala návrh smlouvy o zastoupení, přičemž jeho akceptací ze strany Kláry Zemanové bylo (až) její podání odvolání v době její zletilosti, se oba správní soudy již zabývaly a své závěry dostatečně vyložily v odůvodnění rozsudků; nelze jim vytknout libovůli, nelogičnost ani rozpor závěrů s právní teorií či ustálenou judikaturní praxí. Zastoupení vzniká na základě dohody o zastoupení, přičemž plná moc je (až následným) jednostranným úkonem zmocnitele vypovídajícím o rozsahu zmocnění a prokazujícím existenci zastoupení (dohody o zastoupení) vůči třetím osobám. Pokud stěžovatel nově poukazuje na závěry v rozsudcích Nejvyššího správního soudu, podle kterých je "vznik zastoupení spojován s doručením plné moci" správnímu orgánu, je zřejmé, že stěžovatel zaměňuje vlastní vznik právního vztahu zastoupení s účinky takového (již existujícího) právního vztahu zastoupení ve správním řízení (tj. ve vztahu ke správnímu orgánu).
14. Rovněž na námitky o nevhodnosti použití analogie, resp. o nutnosti individuálního přihlížení k míře rozumové a volní vyspělosti té které osoby zmocněnce, dostatečně reagovaly již správní soudy. Podstatou těchto námitek je interpretace zákonných ustanovení, jež je doménou správních soudů, nikoliv Ústavního soudu. Závěry správních soudů přitom Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani za vybočující z mezí moci soudní. Samotný opačný názor stěžovatele (vyplývající i z kasační stížnosti), který ve své podstatě spočívá v tom, že ve správním řízení je obecně možné zastupování osobami nezletilými, ještě nenasvědčuje protiústavnímu postupu správních soudů. Poukaz Nejvyššího správního soudu na konkrétní pasáž výše uvedeného nálezu považuje Ústavní soud v dané věci za přiléhavý a následně i dostatečně stěžovateli v napadeném rozsudku argumentačně vyložený.
15. Ani závěr Nejvyššího správního soudu o dostatečném (písemném) vyrozumění stěžovatele o vadě plné moci a tedy i dalšího zastoupení pro řízení, nejeví se rozporný s průběhem řízení, jak vyplývá z rozsudků správních soudů i tvrzení stěžovatele. Stěžovatel ostatně nezpochybňuje, že mu bylo rozhodnutí magistrátu doručeno, ani že obsahovalo upozornění o neuznání zastoupení. Takovou písemnou informaci však stěžovatel považuje za nedostatečnou s tím, že měl být upozorněn ještě jednou. Podstatou námitky je však jen jeho tvrzení, že si jemu doručené rozhodnutí magistrátu nepřečetl celé. Taková skutečnost však naznačuje spíše pasivitu stěžovatele, nikoliv nedostatečně aktivní postup správních orgánů.
16. Zbývající námitky stěžovatele jsou nové, neuplatněné před správními soudy, proto k nim nemohl Ústavní soud přihlížet.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V rozsahu námitek nově uplatněných ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
18. V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti nebyl zde důvod přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu