ECLI:CZ:US:2016:3.US.1543.15.1
sp. zn. III. ÚS 1543/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R.V., zastoupeného Mgr. Janem Czapkem, advokátem, sídlem Masarykova 1325, Orlová - Lutyně, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. února 2015 č. j. 70 Co 427/2014-328 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2014 č. j. 0 P 656/2006-287, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a nezletilé K. V., zastoupené opatrovníkem Magistrátem města Olomouce, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, stanovené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že dále bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků, stanovené čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 odst. 1 občanského soudního řádu.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") bylo ve věci péče o vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") rozhodnuto, že se výživné, stanovené stěžovateli (jako otci nezletilé) naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 9. 2006 č. j. 40 Nc 53/2006-32 v částce 3 250 Kč měsíčně, zvyšuje s účinností od 16. 12. 2010 na částku 4 250 Kč (výrok I), a dále jím bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném a splatnosti výživného, které dospěje od 1. 7. 2014 do konce kalendářního měsíce, ve kterém bude rozsudek doručen stěžovateli (výroky II a III) a také o nákladech řízení (výrok IV).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl rozsudek změněn tak, že se výživné za období od 16. 12. 2010 do 31. 8. 2014 zvyšuje na částku 4 250 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2014 na částku 4 500 Kč měsíčně; současně krajský soud rozhodl o dluhu na výživném, o splatnosti výživného a o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na to, že matka nezletilé žádala o zvýšení výživného od 1. 2. 2013, soudy však vyšší výživné přiznaly s účinností od 16. 12. 2010, veškeré dokazování ve věci, zejména ohledně majetkových poměrů rodičů nezletilé, ovšem probíhalo pro období od 1. 2. 2013, takže neměl možnost se k tomuto období vyjádřit a navrhnout důkazy. Současně obecným soudům vytknul, že přihlédly pouze k tomu, že se mu v letech 2010 a 2011 zvýšil základ daně oproti roku 2008, a nikoliv k tomu, že mu vznikla nová vyživovací povinnost vůči nezletilému M., a ani k tomu, že z důvodu špatné finanční situace podal neúspěšně návrh na snížení výživného. Srovnání daných období je dle stěžovatele účelové a nespravedlivé. Soudy dále měly správně vyvodit, že v letech 2012 a 2013 základy daně v jeho případě poklesly, krajský soud však výživné od 1. 9. 2014 ještě zvýšil.
5. Pokud jde o příjmovou situaci matky, stěžovatel dle svých slov navrhl, aby byla prokázána výše příjmů z podnikání v oboru finančních činností, obecné soudy se tím nezabývaly, a nezabývaly se ani tím, že matka vlastní zemědělský pozemek, který využívá její bratr. Kromě toho okresní soud mezi matčiny výdaje zahrnul splátky úvěru, zatímco do jeho majetkové situace záměrně nezahrnul úvěr, který splácí on. Navíc soud příjem družky I. P. započetl do jeho životní úrovně, resp. jeho domácnosti, aniž by zohlednil její výdaje, tedy že má vedle nezletilého M. vyživovací povinnost ke své dceři A. a synu V., který je sice zletilý, nemá však zaměstnání a bydlí ve společné domácnosti, a tudíž nemá nárok na dávky ze strany státu. Družka naopak nemá žádnou vyživovací povinnost k němu ani jeho dceři, s čímž se prý obecné soudy neztotožnily, když z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se příjem družky na výživné jeho dcery započítává, a dokonce družku označily za manželku. Okresní soud dále nezohlednil, že nad rámec výživného hradil nezletilé stavební spoření ve výši 18 000 Kč ročně, resp. uvedl-li, že stavební spoření hradili jeho rodiče, součástí spisu jsou dokumenty prokazující platby z jeho účtu.
6. Stěžovatel dále vyslovil názor, že bylo porušeno právo jeho nezletilého syna M., stanovené v čl. 32 odst. 3 Listiny, a to tím, že obecné soudy výživné na jeho osobu "shrnuly" do částky 400 Kč za kroužek gymnastiky a 1 700 Kč coby platby stavebního spoření měsíčně. Tím však vznikl nepoměr mezi životní úrovní jeho nezletilých dětí, neboť nezletilá K. má řadu aktivit (tanec či jízda na koni), přičemž náklady na ně činí cca 52 000 Kč ročně. Upozornil, že si nemůže dovolit hradit takovéto nadstandardní aktivity svému synovi, a soudům vytkl, že přesto dospěly k závěru, že tyto může hradit nezletilé dceři, resp. že v případě, kdy je životní úroveň každého z rodičů odlišná, podle nich by si to stejné plnění měl dovolit rodič s nižší životní úrovní. Podle stěžovatele by se rodiče na výživě dítěte měli podílet dle poměru jejich životní úrovně, přičemž je třeba zohlednit životní úroveň obou rodičů, k čemuž v řízení nedošlo. Přes jeho klesající příjem obecné soudy výživné na základě odůvodněných potřeb nezletilé zvyšovaly, čímž porušily ustanovení §915 odst. 1 občanského zákoníku, navíc za odůvodněné potřeby nezletilé považovaly zjevně nadstandardní výdaje, krajský soud pak vše prý "dovedl do extrému", když výživné od 1. 9. 2014 ještě zvýšil, ač on ztratil zdroj příjmů a byl nucen se zaevidovat na Úřadu práce České republiky, přičemž aktuální výživné je vyšší než podpora v nezaměstnanosti.
7. Kromě toho stěžovatel uvedl, že všechny tyto námitky uplatnil při odvolání ve věci, krajský soud však žádný z návrhů na doplnění dokazování neuznal, nepřihlédl k zásadní změně poměrů a důvodům podjatosti, neboť tentýž senát krajského soudu v roce 2008 zamítl jeho odvolání vydané ve věci jeho návrhu na snížení výživného. Závěrem shrnul, že mu obecné soudy neumožnily tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy, když stanovily výživné za období, které nebylo předmětem dokazování, neprovedly jím navržené důkazy, ani se s těmito důkazními návrhy nevypořádaly, a důkazy hodnotily bez jakýchkoliv logických souvislostí a účelně (ve prospěch zvýšení výživného), a tedy svévolně, čímž vybočily ze zásady volného hodnocení důkazů.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatel především v ústavní stížnosti (ve stručnosti řečeno) vyjádřil nesouhlas s výší výživného, jež mu bylo obecnými soudy stanoveno, resp. zvýšeno, namítaje, že obecné soudy pochybily tím, že nedostatečně zjistily skutkový stav (konkrétně pokud jde o příjmy rodičů), současně zjištěné skutečnosti týkající se majetkových poměrů rodičů nesprávně zhodnotily (konkrétně na jeho straně nevzaly v úvahu vznik další vyživovací povinnosti k nezletilému M. i snížení příjmů v letech 2012 a 2013, že posléze ztratil zdroj příjmů a musel se zaevidovat na Úřadu práce ČR, že nezletilé platil stavební spoření, jakož i to, že musel splácet úvěr, a naopak že zohlednily příjem jeho družky, na straně matky pak že oproti tomu splácení úvěru vzaly v úvahu, a nezohlednily, že je vlastnicí zemědělského pozemku, který zapůjčila svému bratrovi. V důsledku toho vznikl nepoměr v životní úrovni nezletilé a jeho syna M.
11. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo; vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Z uvedeného plyne, že i posuzování otázky výše výživného v konkrétním případě, resp. jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených zejména v §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku (eventuálně v §85 odst. 2 a 3, §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) a v tom rámci zhodnocení zjištěných skutečností je věcí obecné justice, přičemž Ústavní soud věcnou správnost příslušných závěrů není oprávněn přezkoumávat, jinak by se ocitl v pozici oné "superrevizní" instance, jež mu, jak bylo již zmíněno, nenáleží; výjimku představují případy, kdy úvahy obecných soudů nesou známky zjevného excesu, avšak k takovému závěru v projednávané věci Ústavní soud nedospěl.
13. Z napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu všechny prokázané skutečnosti, přičemž jejich závěry nelze považovat za zcela neodůvodněné či extrémní ve smyslu zjevné nepřiměřenosti, jde-li o výši výživného, z hlediska konkrétních majetkových poměrů účastníků a odůvodněných potřeb nezletilé. To, že obecné soudy některé skutečnosti nepokládaly za relevantní, resp. jim nepřiložily takovou "váhu", jak by si stěžovatel představoval, je z hlediska ústavnosti bez významu. Možno dodat, že pokud stěžovatel namítal, že obecné soudy zjišťovaly (a zohlednily) majetkové poměry jeho družky I. P., jde o relevantní skutečnost, neboť tato skutečnost ovlivňuje i stěžovatelovy majetkové poměry, protože se jmenovanou žije ve společné domácnosti a také spolu s ním plní vyživovací povinnost ve vztahu k nezletilému synovi M. (srov. §914 občanského zákoníku). Stěžovatel také vytkl krajskému soudu, že nevzal v úvahu ztrátu zaměstnání, resp. snížení příjmu. Ovšem svůj postup krajský soud jednak zdůvodnil, jednak by bylo beztak nutno vycházet při stanovení výživného z tzv. potenciality příjmů ve smyslu §913 občanského zákoníku, a to tím spíše, že se matčiny výdaje v důsledku závažného onemocnění zvýšily, a možnosti výdělku naopak poklesly. V souvislosti s poukazem stěžovatele na "nadstandardní" mimoškolní aktivity nezletilé, a to ve srovnání s aktivitami nezletilého M., zájmy a potažmo potřeby každého dítěte (sub 6), zvláště pak rozdílného věku, je třeba uvést, že tyto se mohou lišit, což je třeba při rozhodování o výši výživného zohlednit.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítl, že obecné soudy nezjistily skutkový stav v dostatečném rozsahu, že nemohl navrhovat důkazy, resp. že se soudy s jeho důkazními návrhy nevypořádaly. Ústavní soud - po seznámení se s obsahem soudního spisu - neshledal, že by v nějakém ohledu bylo nezbytné doplňovat dokazování, protože všechny podstatné skutečnosti zjištěny (prokázány) byly, přičemž ani stěžovatel žádný konkrétní důkaz, jenž by navíc mohl mít na výsledek soudního řízení nějaký reálný vliv, v ústavní stížnosti neuvedl. Dané soudní řízení tak ve svém celku za nespravedlivé označit nelze; obecné soudy se v napadených rozhodnutích (viz str. 7 rozsudku krajského soudu, str. 7 až 8 rozsudku okresního soudu) vypořádaly s argumenty stěžovatele, resp. důkazními návrhy v odvolání (na č. l. 299 soudního spisu), a pokud se tak nestalo ve své úplnosti, stěžovatel u jednání před odvolacím soudem po poučení výslovně uvedl, že důkazní návrhy nečiní (viz protokol na č. l. 322 soudního spisu).
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítl podjatost soudců krajského soudu, a to z důvodu, že v roce 2008 zamítli jeho odvolání. Jak patrno z protokolu o jednání před odvolacím soudem, stěžovatel se po poučení vyjádřil tak, že námitku podjatosti nevznáší, z čehož plyne nepřípustnost téže námitky v řízení před Ústavním soudem ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nehledě na to, že jde o důvod, který podjatost (zásadně) založit nemůže (viz §14 odst. 4 občanského soudního řádu).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu