ECLI:CZ:US:2016:3.US.1550.16.1
sp. zn. III. ÚS 1550/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: ALFABETON s. r. o., se sídlem Šmilovského 9/1268, Praha 2, zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, č. j. 23 Cdo 495/2015-926, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 4 Cmo 180/2013-901, ve kterém vrchní soud, jako soud odvolací, dospěl k závěru, že stěžovatel porušil povinnost dodat společnosti TEKTON CZ, s. r. o. (dále jen "kupující"), zboží v jakosti a provedení podle ústní smlouvy, tj. betonovou směs třídy B-30, neboť směs, která byla čerpána z domíchávacího vozu do betonpumpy se odlišovala od směsi ve smlouvě dohodnuté. Za okamžik dodání a převzetí směsi kupujícím a tím za okamžik přechodu nebezpečí škody na zboží ze stěžovatele, který byl do té doby jejím nositelem, na kupujícího, považoval vrchní soud dobu, kdy betonová směs započala být čerpána z domíchávacího vozu do betonpumpy a tímto zařízením do domu. V uvedené době ale již betonová směs nevykazovala dohodnuté vlastnosti, protože do ní bylo předtím stěžovatelem, který odpovídal za náležitý stav zboží, zasahováno ředěním vodou, byť na pokyn kupujícího. Vrchní soud pochybení shledal i na straně kupujícího, neboť i on byl v dané věci odborníkem znalým toho, jak se bude chovat betonová směs, bude-li naředěna vodou. Kupující neměl vyčkávat, až na něj důsledky porušení povinnosti stěžovatelem dopadnou, ale jeho prevenční povinností bylo tomuto porušení aktivně čelit. Proto vrchní soud v uvedeném rozsudku nepřiznal kupujícímu nárok na náhradu škody z 1/2 způsobené škody.
Stěžovatel rozsudek vrchního soudu napadl dovoláním, ve kterém namítal, že vrchní soud nesprávně vyložil §412 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož splní prodávající povinnost dodat zboží tím, že umožní kupujícímu nakládat se zbožím. Stěžovatel ve svém dovolání namítal, že pokud dal kupující prodávajícímu pokyn, aby došlo k naředění směsi, pak se zbožím kupující již nakládal, a již tím okamžikem splnil stěžovatel povinnost dodat zboží. Důsledky nakládání se směsí kupujícím nelze tedy podle stěžovatele přičítat k jeho tíži. Stěžovatel ve svém dovolání dále uvedl, že uvedený výklad §412 odst. 3 obchodního zákoníku je v souladu s §2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který se měl v dané věci aplikovat ve smyslu přechodného ustanovení §3030 citovaného zákona.
Nejvyšší soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že rozhodující okamžik přechodu nebezpečí škody na zboží upravuje §455 obchodního zákoníku, podle kterého je rozhodující okamžik převzetí zboží kupujícím od prodávajícího, ke kterému došlo v posuzovaném případě až poté, co byla směs naředěna.
Stěžovatel je přesvědčen, že v průběhu řízení před Nejvyšším soudem bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá, že výrok Nejvyššího soudu o zamítnutí jeho dovolání je zcela v rozporu se skutkovými závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že stěžovatel na stavbu domu betonovou směs ve sjednané kvalitě v domíchávači betonu dovezl a na žádost kupujícího bylo vypuštěno z domíchávače zkušební množství směsi. V posledním odstavci napadeného rozsudku Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že za okamžik dodání a převzetí betonové směsi kupujícím, a tím přechodu nebezpečí škody na zboží ze stěžovatele na kupujícího, byl tímto okamžikem moment, kdy betonová směs započala být čerpána z domíchávacího vozu na místo určené ve smlouvě, tj. na stavbu rodinného domu. Z uvedených závěrů Nejvyššího soudu stěžovatel dovozuje, že okamžikem dodání a převzetí betonové směsi byl tedy ten okamžik, kdy betonová směs poprvé opustila domíchávač. Jako zcela nelogický proto stěžovatel hodnotí další závěr Nejvyššího soudu, podle kterého kupující převzal zboží až následně poté, co s ním bylo stěžovatelem, jakožto prodávajícím, manipulováno. Stěžovatel tak s ohledem na uvedené namítá, že Nejvyšší soud učinil ohledně okamžiku převzetí zboží a tím i přechodu nebezpečí škody v posuzovaném případě dva zcela odlišné závěry.
Stěžovatel v této souvislosti dále namítá, že Nejvyšší soud aplikoval §455 obchodního zákoníku v rozporu s §2 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatel konkrétně uvádí, že výklad §455 obchodního zákoníku, podle kterého kupující převzal zboží až následně poté, co s ním bylo stěžovatelem manipulováno, je v rozporu se smyslem citovaného ustanovení.
Ve své ústavní stížnosti konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nevzal při rozhodování o jeho dovolání v potaz jednu ze základních zásad soukromého práva, podle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Kupující je totiž v posuzovaném případě tím subjektem, který svým pokynem po přechodu vlastnictví k předmětné betonové směsi vyvolal protiprávní stav, který je mu nyní ku prospěchu, jelikož mu byla pravomocně přiznána náhrada škody.
II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem dovolacího soudu ohledně otázky stanovení okamžiku dodání zboží, a tedy okamžiku, kdy přešlo nebezpečí škody na zboží (betonové směsi) ze stěžovatele (prodávajícího) na kupujícího. Nejvyšší soud vyšel ze skutkového stavu, podle kterého 1) stěžovatel na stavbu domu betonovou směs ve sjednané kvalitě v domíchávači betonu dovezl, 2) na žádost kupujícího bylo vypuštěno z domíchávače zkušební množství směsi, 3) po kontrole hustoty betonu byla na žádost kupujícího betonová směs zředěna vodou a 4) tato zředěná směs, která se odlišovala od směsi ve smlouvě dohodnuté, byla čerpána z domíchávacího vozu na stavbu rodinného domu.
Napadené rozhodnutí dovolacího soudu přitom spočívá na právním závěru, že okamžik dodání a převzetí betonové směsi kupujícím a tím přechodu nebezpečí škody na zboží ze stěžovatele na kupujícího, byl ten okamžik, kdy betonová směs započala být čerpána z domíchávacího vozu na stavbu rodinného domu, když z odůvodnění napadeného rozsudku jako celku vyplývá, že je tím myšleno čerpání směsi, které následovalo až po jejím zředění vodou. V této souvislosti je v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedeno: "Žalobkyně, jako kupující, převzala zboží až následně poté, co s ním bylo žalovanou, jakožto prodávající, manipulováno, tedy zboží zásahem žalované znehodnocené" (strana 5 odůvodnění napadeného rozsudku).
Námitka stěžovatele, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a nesrozumitelný, neboť v něm dovolací soud dospívá ke dvěma diametrálně odlišným závěrům, je založena na názoru stěžovatele, že stanovil-li dovolací soud převzetí zboží kupujícím jako okamžik, kdy betonová směs započala být čerpána z domíchávacího vozu, může tím být myšlen pouze okamžik, kdy směs poprvé opustila domíchávač, tedy v rámci čerpání zkušebního množství směsi před jejím zředěním. Ze shora uvedeného však vyplývá, že z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku jako celku je dostatečně zřejmé, jaký okamžik považoval Nejvyšší soud za rozhodný pro posouzení přechodu nebezpečí škody na zboží.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že dovolacím soudem provedený výklad ust. §455 obchodního zákoníku, podle kterého nebezpečí škody na zboží přechází na kupujícího v době, kdy převezme zboží od prodávajícího, je v rozporu s §2 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce. Citované ustanovení obsahuje pravidlo, podle něhož mají být interpretována ustanovení soukromoprávních předpisů, tedy včetně §455 obchodního zákoníku. Ústavní soud opakuje, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního je dovolacím soudem podaný výklad - podle kterého došlo v posuzovaném případě k předání zboží až okamžikem čerpání vadné (zředěné) směsi, nikoliv již okamžikem čerpání zkušebního množství směsi smluvené kvality - ústavně konformní, resp. není zatížen libovůlí. Ústavní soud tak ani v souvislosti s touto námitkou stěžovatele důvod pro svůj zásah neshledává.
Konečně pokud jde o námitku stěžovatele, podle které je závěr Nejvyššího soudu v rozporu se základní zásadou soukromého práva, podle které nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§6 odst. 2 občanského zákoníku), odkazuje Ústavní soud na tu část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, ve které je uvedeno, že: "Za situace, kdy žalovaná dovezla v domíchávači betonu žalobkyni směs betonu ve sjednané kvalitě, měla žalovaná trvat na převzetí tohoto zboží a neměla při své odbornosti přistoupit na nesprávný pokyn kupující žalobkyně betonovou směs zředit vodou, neboť si musela být vědoma, že takto znehodnocené zboží, které opustí domíchávač, může způsobit následnou škodu v majetkové sféře kupující (žalobkyně)." Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v posuzované věci bylo pochybení na straně kupujícího zohledněno, a to tak, že mu nebyl přiznán nárok na náhradu škody ve výši poloviny ze způsobené škody.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu