ECLI:CZ:US:2016:3.US.1558.16.1
sp. zn. III. ÚS 1558/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PVK s.r.o., sídlem Vrbenská 6, 370 31 České Budějovice, zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou, sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru Pardubice, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Vrchního státního zastupitelství v Praze, v trestní věci vedené na základě trestního oznámení stěžovatelky proti Petru Svatoňovi, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státní zastupitelství v Pardubicích, Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru Pardubice, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2016, stěžovatelka napadla jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru Pardubice, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Okresního státní zastupitelství v Pardubicích, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Vrchního státního zastupitelství v Praze, v trestní věci vedené na základě jejího trestního oznámení proti Petru Svatoňovi, konkrétně pak v tom, že uvedené orgány s ní nejednají jako s poškozenou v dané trestí věci.
2. Stěžovatelka má za to, že byla poškozena trestným činem podvodu. Orgány činné v trestním řízení s ní však jednají toliko jako s oznamovatelkou trestného činu. Přitom jí byla způsobena škoda ve výši bezmála 3.000.000 Kč. Tuto škodu hodlala nárokovat v trestním řízení, což však nyní nemůže. Dochází tak k poškození jejích práv, když úspěšnost případného vymáhání škody cestou občanskoprávní se jeví velmi problematická pro existující exekuce, respektive insolvenční řízení, probíhající vůči subjektům, které by musela žalovat.
3. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud předmětným orgánům zakázal v tomto porušování jejích práva pokračovat a přikázal jim, aby jí výkon práv poškozeného umožnily. Zároveň požádala, aby Ústavní soud ve věci rozhodl přednostně podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť nelze vyloučit, že trestní řízení by mohlo skončit dříve, než by došlo k obnově jejích práv.
II.
4. Ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je přitom její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné procesní prostředky, které stěžovateli zákon poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Za situace, kdy stěžovatelka se snaží dosáhnout postavení poškozeného v trestním řízení za účelem možnosti dosažení adhezního výroku v její prospěch, není dán prostor k intervenci Ústavního soudu, neboť může svá majetková práva hájit v prostoru daném normami občanskoprávními.
7. Nutno zdůraznit, že adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu. Nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko civilní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím, za splnění zákonem předepsaných podmínek, možnost domoci se uplatněného majetkového nároku. Napadaný postup orgánů činných v trestním řízení nezbavuje stěžovatelku možnosti podání žaloby v občanskoprávním řízení (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3621/12 či ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1077/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatelkou zmiňovanou potencionální problematičnost vymahatelnosti jí tvrzených nároků v těchto souvislostech nelze považovat za relevantní, neboť stěžovatelčino tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených práv nijak přímo nedokládá. Lze podotknout, že i případně vyslovený adhezní výrok v trestním řízení by mohl být při neexistenci majetku na straně dlužníka v praxi nevymahatelný.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
10. Pokud jde o stěžovatelčinu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění její ústavní stížnosti před ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj