ECLI:CZ:US:2016:3.US.1566.16.1
sp. zn. III. ÚS 1566/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Jany Vrňatové, ml., zastoupené Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem, sídlem Pivovarská 170, Beroun, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 21 Cdo 806/2015-139, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014 č. j. 4 Co 229/2013-86 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2013 č. j. 36 C 193/2012-50, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Josefa Vrňaty a Jany Vrňatové, st., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka podala u příslušného katastrálního úřadu návrh na povolení vkladu vlastnického práva k individualizované rozestavěné budově a ke dvěma pozemkům v kat. úz. Bzová, a to podle darovací smlouvy uzavřené mezi ní, jako obdarovanou, a vedlejšími účastníky, jako dárci. Katastrální úřad návrh na vklad zamítl po zjištění, že mu je na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí. Součástí darovací smlouvy byl geometrický plán pro vyznačení budovy a rozdělení pozemku, přičemž v katastru nemovitostí je evidován nerozdělený pozemek ve spoluvlastnictví vedlejších účastníků a další fyzické osoby, a návrh na vklad dohody o zrušení a vypořádání tohoto spoluvlastnictví nebyl podán; rovněž dosud nebylo požádáno o zápis rozestavěné stavby.
2. Dne 16. 10. 2012 podala stěžovatelka u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") žalobu, jíž se domáhala zrušení zamítavého rozhodnutí katastrálního úřadu, posléze ji změnila tak, že žádala povolení vkladu k předmětným nemovitostem. Namítala, že katastrální úřad pouze formálně a mechanicky aplikoval příslušné zákonné ustanovení, aniž by ve věci provedl dokazování a zejména zkoumal, z jakého důvodu nebyly tyto nemovitosti zapsány do katastru nemovitostí. Vedlejší účastníci žádali, aby soud žalobu "zrušil", neboť původně měli úmysl nemovitosti darovat, za současné situace neuvažují o darování nemovitostí stěžovatelce a ani o zrušení podílového spoluvlastnictví. Katastrální úřad, v pozici osoby zúčastněné na řízení, ve vyjádření k žalobě zopakoval důvody zamítnutí návrhu na vklad a zdůraznil, že pokud dárci dosud nejsou v katastru zapsáni jako výhradní vlastníci darovaných pozemků, je jeho zjištění, že stav zápisů v katastru je na překážku povolení vkladu, správné a nemá žádný smysl vyzývat dárce, aby předložili doklady k zápisu rozestavěné budovy. Krajský soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2013 č. j. 36 C 193/2012-50 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že katastrální úřad posoudil věc správně, když zjistil "nezhojitelné nedostatky" právního úkonu, jímž je skutečnost, že smlouva pojednává o nemovitostech (pozemcích), které zatím nebyly vytvořeny; k tomu nestačí samotný geometrický plán, nýbrž je třeba provést vkladové řízení k tomuto rozdělení na základě jiné smlouvy.
3. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") klasifikoval jako nedůvodné a rozsudkem ze dne 10. 4. 2014 č. j. 4 Co 229/2013-86 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když se ztotožnil s jeho závěry. Nedůvodnou též shledal stěžovatelčinu námitku o absenci poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když není zřejmé, jaké důkazy by chtěla předložit ke zrušení spoluvlastnictví.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud vyhodnotil jako přípustné, avšak neopodstatněné, proto ho rozsudkem ze dne 25. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 806/2015-139 zamítl. Přípustnost byla založena na vyřešení otázky hmotného práva, kdy je navrhovanému vkladu na překážku stav zápisů v katastru, která dosud v jeho rozhodování nebyla vyřešena. Na str. 5 a 6 rozsudku podrobně zdůvodnil řešení této problematiky a zdůraznil, že do dne podání návrhu na vklad nebyly odstraněny rozpory mezi darovací smlouvou a stavem zápisů v katastru nemovitostí, tudíž je závěr soudů, že navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru, v souladu se zákonem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka podanou ústavní stížností požadovala zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků, protože jimi došlo k zásahu do práva vlastnického podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
6. Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že se jí ze strany soudu prvého stupně při ústním jednání konaném dne 5. 8. 2013 nedostalo řádné poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., neboť dospěl-li soud prvého stupně v průběhu dokazování, resp. po provedení navržených důkazů k závěru, že stěžovatelkou tvrzené rozdělení pozemků, zakreslené v geometrickém plánu, nebylo nikdy realizováno a dále, že není patrno, že by další ideální spoluvlastník nemovitostí s rozdělením souhlasil, a navíc měl soud prvého stupně pochybnosti i o samotné vůli dalších účastníků k darování a že originál darovací smlouvy nebyl nikdy předložen, měl v tomto směru žalobkyni ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. poučit a vyzvat k doplnění tvrzení a důkazů prokazujících tato tvrzení. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturní závěry Nejvyššího soudu. S ohledem na absenci poučení uplatnila stěžovatelka nové skutečnosti a důkazy v odvolání, vrchní soud je vůbec neprovedl, takže nezkonvalidoval procesní pochybení soudu prvého stupně, ale naopak sám zatížil řízení před odvolacím soudem téměř totožnou procesní chybou, když v odvolání navržené důkazy neprovedl a rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Vzhledem ke skutečnosti, že soudy obou stupňů nerespektovaly ustálenou rozhodovací praxi, konstatuje stěžovatelka, že neprovedení celé řady navržených důkazů má za následek nesprávné právní posouzení věci, neboť řízení před soudy obou stupňů je zatíženo významnými procesními vadami, přičemž v konečném důsledku znamenají tato pochybení soudů porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na soudní ochranu. V důsledku uvedených procesních pochybení soudů a porušení práva na spravedlivý proces pak rovněž došlo k zásahu do práva vlastnického podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť nedošlo k zapsání vlastnického práva stěžovatelky do katastru nemovitostí, a tedy bylo významně zasaženo do majetkové sféry stěžovatelky.
7. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla i zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2014 č. j. 30 Co 459/2014-72 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 9. 2014 č. j. 15 EXE 1981/2010-43, což je její zřejmý omyl, neboť tato usnesení napadla v ústavní stížností vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1076/16.
8. Stěžovatelka též v ústavní stížnosti požádala, aby Ústavní soud rozhodl o tom, že náklady na její právní zastoupení zaplatí zcela stát, neboť sama nemá dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního ("podústavního") práva. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního" práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
11. Ústavní soud vyhodnotil obsah ústavní stížnosti, napadené rozsudky i spis krajského soudu sp. zn. 36 C 193/2012 a dospěl k závěru, že stěžovatelčin návrh je prima facie zjevně neopodstatněný. Stěžovatelčiny námitky se koncentrují do kritiky postupu obecných soudů (a též katastrálního úřadu) při posuzování podmínek pro povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem na základě uzavřené darovací smlouvy, přičemž postupem času získala mezi nimi stěžejní místo námitka o absenci jejího poučení podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud shledává, že tato námitka je zcela nepřípadná, neboť potřeba postupu podle tohoto ustanovení v řízení před soudy nevyvstala. Stěžovatelka totiž zarputile setrvává na svých představách o existenci důkazů, že ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva podle darovací smlouvy byly splněny podmínky pro povolení vkladu a pro provedení vkladu do katastru nemovitostí. Nerespektuje přitom povahu katastru nemovitostí, jako veřejného seznamu, a význam konstitutivních účinků vkladu, jakož i určení okamžiku, k němuž tyto účinky nastávají. Z narativní části (bod 1. až 4.) vyplývá, že provedení vkladu bránil (objektivně) stav zápisů v katastru nemovitostí. Katastrální úřad i obecné soudy z tohoto stavu byly povinny vycházet, a proto návrh na vklad i následná žaloba na povolení vkladu byly zcela důvodně zamítnuty. Samotná žaloba na povolení vkladu (původně dokonce podaná podle právní úpravy přezkumu rozhodnutí katastrálních úřadů již deset let neúčinné) a pokračování v řízení, včetně podávání opravných prostředků, představovaly nadbytečné zatížení soudní soustavy. Tento závěr platí mutatis mutandis i pro ústavní stížnost.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení stěžovatelčiných základních práv garantovaných Listinou, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Návrhu stěžovatelky, aby náklady na její právní zastoupení zaplatil zcela stát (bod 8.), nebylo možno vyhovět, a to vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti (§83 zákona o Ústavním soudu)
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu