ECLI:CZ:US:2016:3.US.1599.16.1
sp. zn. III. ÚS 1599/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Stanislava Vosyky, zastoupeného Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou sídlem třída Míru 450, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 21 Cdo 8/2016-230, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a UNIPAP, a. s., sídlem Jungmannova 750/34, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 17. 5. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
3. Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 8/2016-230 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 6. 2015 č. j. 22 Co 108/2015-207.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s odůvodněním, že dovolání jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.; podle ustálené judikatury dovolacího soudu způsobilým vymezením není pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn; k tomu srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 29 NS ČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014), jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (vznáší-li dovolatel výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů a proti jejich hodnocení důkazů), a v dovolacím řízení nelze pro uvedené nedostatky pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele podle ustanovení §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.
II.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud při svém rozhodování nezvolil postup, který by byl v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu upravujícími průběh řízení, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že se nezabýval věcně podaným dovoláním a toto odmítl, neboť posoudil splnění, resp. nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání v rozporu s příslušnou procesní úpravou, případně příliš formálně.
6. Dle stěžovatele podané dovolání splňuje všechny zákonné předpoklady jeho přípustnosti a výklad výše citovaných ustanovení dovolacího soudu je protiústavní, protože nepřípustně postihuje základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli, pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, resp. je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, resp. je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Stěžovatel je toho názoru, že v jeho dovolání byly uvedeny všechny podstatné náležitosti ve smyslu ust. §241a odst. 2 o. s. ř., včetně konkrétního tvrzení, v čem spatřuje slnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř.
7. Stěžovatel tak má za to, že dovolací soud posuzoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání příliš formalisticky a z hlediska aplikace konkrétní právní normy, tj. ustanovení §237 o. s. ř., se dopustil nepřijatelné interpretační libovůle v rozporu se smyslem a účelem tohoto zákonného ustanovení. V důsledku svévolné aplikace zákona tak došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž porušení tohoto základního práva vedlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III.
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad tzv. podústavního práva, neboť ve smyslu ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
11. Přestože Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že plně respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ohledně toho, ve kterých případech je podání tohoto mimořádného opravného prostředku přípustné, jelikož si je dobře vědom skutečnosti, že z ústavního pořádku České republiky a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku, tím méně pak na jeho meritorní přezkum, nelze z uvedených závěrů v žádném případě dovodit, že se rozhodování o nich může ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13; nález ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 948/15 či nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14].
12. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy).
13. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.; přičemž způsobilým vymezením není pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn.
14. Po přezkoumání přiloženého dovolání i napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
15. Z právní úpravy dovolání de lege lata vyplývá, že je třeba rozlišovat jeho přípustnost a důvodnost, přičemž prověření přípustnosti je prvotním předpokladem věcného projednání dovolacích námitek.
16. Ze stěžovatelova dovolání jakož i z obsahu jeho ústavní stížnosti plyne zřetelné nepochopení této právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení naznačených předpokladů přípustnosti dovolání (v jeho případě ve smyslu §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.). Obligatorní náležitostí dovolání je (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) uvedení předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Je tedy na dovolateli, aby dovolání podal řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi.
17. V posuzované věci stěžovatel tyto zákonné náležitosti evidentně nesplnil. Pouze odkázal na §237 o. s. ř., ale neformuloval žádnou právní otázku (hmotného nebo procesního práva), jež by přípustnost dovolání zakládala. Při úvaze o přípustnosti stěžovatelova dovolání bylo na něm, aby přesně vymezil spornou právní otázku.
18. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu