ECLI:CZ:US:2016:3.US.1675.16.1
sp. zn. III. ÚS 1675/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti ELLADE, a. s., sídlem Rytířská 534/13, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, sídlem Slavíčkova 827/1a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2016 č. j. 21 Cdo 5222/2015-297, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2015 č. j. 29 Co 150/2015-240 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. října 2014 č. j. 4 C 73/2012-197, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a společnosti STRABAG, a. s., sídlem Na Bělidle 198/21, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhala určení neexistence zástavního práva na specifikovaných nemovitostech v kat. úz. Radonice u Prahy. Zástavním právem měla být zajištěna pohledávka vedlejší účastnice vůči dlužníkovi - společnosti ALUMIL CZ, s. r. o. Namítala, že zástavní smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, zejména proto, že vedlejší účastnice podepsala smlouvu až po uplynutí přiměřené zákonné doby k přijetí návrhu smlouvy, že měla být uzavřena po předchozím souhlasu její valné hromady, neboť její statutární zástupce (správně: orgán) je manželem statutárního zástupce (správně: orgán) dlužníka. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2014 č. j. 4 C 73/2012-197 žalobu zamítl (a to podruhé, když jeho první rozsudek byl v odvolacím řízení zrušen). Na základě provedeného dokazování vyhodnotil, že uzavření zástavní smlouvy bylo v souladu s právními předpisy a zdůraznil, že zástavní smlouvu podepsali všichni (dva) akcionáři, takže předchozí souhlas valné hromady takové společnosti by byl pouhou formalitou. V závěru dodal, že to byla stěžovatelka, která se zásadami poctivého obchodního styku v jednání s vedlejší účastnicí vždy neřídila a jednala v rozporu s nimi; pokud by skutečně uzavřená zástavní smlouva byla neplatnou, tuto neplatnost způsobila sama stěžovatelka a nemohla by se účinně této neplatnosti dovolávat.
2. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, ve kterém setrvala na svém stanovisku o neplatnosti zástavní smlouvy a důvodech této neplatnosti. Toto odvolání neshledal Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") důvodným a rozsudkem ze dne 13. 5. 2015 č. j. 29 Co 150/2015-240 potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění (po obsáhlé deskripci stanovisek účastníků a závěrů soudu) shrnul, že skutkové závěry soudu prvního stupně považuje za správné a v celém rozsahu na ně odkázal.
3. Následné stěžovatelčino dovolání posoudil Nejvyšší soud jako nepřípustné, proto ho usnesením ze dne 10. 3. 2016 č. j. 21 Cdo 5222/2015-297 odmítl. V odůvodnění konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu je (v závěru, že k uzavření předmětné zástavní smlouvy nebylo třeba předchozího souhlasu valné hromady stěžovatelky) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce neplatnosti smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu valné hromady akciové společnosti ve smyslu ustanovení §196a odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), účinného do 31. 12. 2013, za situace, kdy smlouvu podepsaly osoby, které byly jedinými akcionáři akciové společnosti, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1780/2008] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. U dalších námitek stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, tudíž Nejvyšší soud dovolání v této části považoval za vadné.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka podanou ústavní stížností požadovala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily ústavně garantovaný zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny i ústavně garantovanou vázanost soudu zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost podává poté, co jí Nejvyšší soud neposkytl ochranu a nenapravil chybu soudů nižších instancí spočívající především v nesprávném právním posouzení namítané neexistence platného titulu, tj. návrhu smlouvy ve smyslu obecné úpravy tehdy platného občanského zákoníku (sc. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"), nesprávném posouzení právní otázky doby trvání návrhu smlouvy, porušení postupu při uzavírání smlouvy dle tehdy platné úpravy ust. §196a obchodního zákoníku a v dalších nesprávnostech. V navazujících částech ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozvedla svoje výhrady proti postupu obecných soudů právě v těchto záležitostech.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace "podústavního" práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tento nález, jakož i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)].
7. Ústavní soud z tohoto hlediska posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Podstata ústavní stížnosti je založena na námitce absolutní neplatnosti zástavní smlouvy, přičemž důvody této neplatnosti jsou údajně založeny na nerespektování procesu vzniku smlouvy upraveném v občanském zákoníku a požadavku pro tvorbu vůle právnické osoby zakotveného v §196a bývalého obchodního zákoníku. Jde tedy jednoznačně o interpretaci a aplikaci norem "podústavního" práva, přičemž stěžovatelka je vedena snahou o klasifikaci údajných pochybení obecných soudů jako důvodů porušení jejích základních práv. Ústavní soud však nemá, co by obecným soudům při posuzování této otázky z hlediska ústavnosti mohl vytknout. Obecné soudy se nedopustily žádné "libovůle", pečlivě zjišťovaly skutkový stav v průběhu uzavírání zástavní smlouvy a aplikovaly na něj správně vyložená příslušná ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku. Ústavní soud zde zdůrazňuje obecnými soudy aplikovanou maximu nemo turpitudinem suam allegare potest při hodnocení toho, jak stěžovatelka přistoupila k zajištění závazku obligačního dlužníka a na její snahu zbavit se omezení vlastnického práva poté, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož ani jiných základních práv, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu