ECLI:CZ:US:2016:3.US.1757.16.1
sp. zn. III. ÚS 1757/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Libora Šáchy, Ph.D., zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem, sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2016 č. j. 7 As 303/2015-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Městský úřad Otrokovice (dále jen "městský úřad") rozhodnutím ze dne 19. 5. 2014 uznal stěžovatele vinným ze spáchání několika přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích, uložil mu povinnost zaplatit pokutu 30 000 Kč a dále sankci zákazu řízení motorových vozidel na 12 měsíců. Odvolání stěžovatele zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 7. 7. 2014.
2. Stěžovatel podal žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 10. 2015 č. j. 41 A 67/2014-65. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2016 č. j. 7 As 303/2015-26. Správní soudy neshledaly důvodnými námitky stěžovatele, dle kterých mu správní orgány upřely jeho procesní práva tím, že provedly ústní jednání dne 6. 11. 2013 v 13.00 hod. v jeho nepřítomnosti, neuznaly řádnost jeho omluvy z jednání a nenařídily v důsledku toho náhradní termín ústního jednání, ve kterém by mohl stěžovatel plně uplatnit svá procesní práva. Správní soudy shodně dospěly k závěru, že provedení nařízeného ústního jednání bez přítomnosti stěžovatele bylo v souladu se zákonem a nebyla zde povinnost městského úřadu nařídit jednání v náhradním termínu, neboť stěžovatel sice zaslal městskému úřadu písemnou omluvu z jednání (doručena byla 12. 11. 2013), avšak tato nebyla včasná a nesplňovala proto zákonná kritéria "náležité omluvy". Správní soudy uvedly, že stěžovateli bylo řádně doručeno oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k němu, a to včetně informace o předvolání šesti konkrétních svědků k výslechu, a dále poučení o jeho procesních právech i poučení o náležitostech případné omluvy z nařízeného jednání. Dále správní soudy uzavřely, že stěžovatel do doby konání jednání svou nepřítomnost na něm nijak neomluvil, jím tvrzená omluva formou e-mailu, zaslaná údajně téhož dne odpoledne, není založena ve správním spise, není důvod pochybovat o tom, že se tento údajný e-mail do dispozice městského úřadu nedostal, doručení daného e-mailu nebylo prokázáno, a stěžovatel se o existenci takového e-mailu nezmínil ani ve své písemné omluvě ze dne 11. 11. 2013, nýbrž až v rámci svého odvolání proti rozhodnutí městského úřadu. Podle správních soudů písemná omluva doručená městskému úřadu poštou až dne 12. 11. 2013 nebyla náležitá, neboť nebyla včasná vzhledem k současným technickým možnostem.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Podle stěžovatele závěry Nejvyššího správního soudu nejsou přiléhavé. Stěžovatel uvedl, že se jednání dne 6. 11. 2013 nemohl zúčastnit z důvodu závady na motorovém vozidle při cestě na dané jednání (pozn. závada byla dle potvrzení autoservisu nahlášena v 11.00 hod.); správní soudy důvodnost takové absence na jednání ani nezpochybnily. Týž den, tedy bezodkladně, zaslal městskému úřadu omluvný e-mail, ve kterém popsal jeho situaci a přislíbil zaslat písemnou omluvu poštou s doložením potvrzení od autoservisu. Není chybou stěžovatele, že městský úřad tento e-mail neeviduje; stěžovatel text e-mailu přiložil ke svému odvolání. Nebyl důvod předkládat daný e-mail správním orgánům dříve, neboť stěžovatel byl v dobré víře, že městský úřad vzal e-mail na vědomí a ve věci bude nařízen další termín ústního jednání. Stěžovatel má za to, že jeho písemná omluva odeslaná poštou dne 11. 11. 2013 a doručená městskému úřadu dne 12. 11. 2013 byla včasná. Namítá nepodloženost závěru Nejvyššího správního soudu, že mohl potvrzení autoservisu získat pro účely omluvy z jednání i dříve. Uvedl, že potvrzení mu mohl vystavit jen jednatel příslušné firmy a ten se v provozovně autoservisu nacházel až 11. 11. 2013. Podle stěžovatele je třeba přihlédnout dále k tomu, že od ústního jednání do doručení písemné omluvy městskému úřadu uběhlo šest dnů, avšak včetně víkendu, kdy se poštovní zásilky nedoručují. Podle stěžovatele naopak městský úřad byl šest měsíců nečinný a poté se na úkor stěžovatelových práv snažil ve věci rychle rozhodnout, aby nedošlo k zániku odpovědnosti stěžovatele za přestupky. Zatímco tedy městský úřad byl po značnou dobu v řízení nečinný, na stěžovatele jsou kladeny neadekvátní požadavky ohledně včasnosti omluvy z jednání.
5. Stěžovatel konstatoval, že se snažil opakovaně Nejvyšší správní soud upozornit na to, že předmětem řízení není otázka jeho viny u specifikovaných přestupků, ale problematika zachování jeho procesních práv v přestupkovém řízení. S ohledem na obsah napadeného rozsudku však tato jeho snaha nebyla úspěšná.
6. Stěžovatel dále brojil proti úvahám správních orgánů, jakým způsobem mohl bezodkladně omluvit svou neúčast při jednání. Za nepřípadné stěžovatel označil jejich závěry o vyčkávací taktice stěžovatele, který po dobu přestupkového řízení měl k dispozici řidičský průkaz, neměl důvod brojit proti délce přestupkového řízení v jeho průběhu a vyčkával uplynutí lhůty pro zánik přestupkové odpovědnosti. Dané úvahy podle stěžovatele vyvrací právě omluvný e-mail zaslaný městskému úřadu dne 6. 11. 2013 po ústním jednání. Stěžovatel stručně zrekapituloval i průběh předchozího řízení u správních orgánů a krajského soudu, a uvedl, že nebyla v přechozích řízeních ani vyslyšena jeho námitka o nedostatečném poučení městským úřadem podle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), a §73 odst. 2 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon o přestupcích").
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje svou argumentaci předestřenou již před správními soudy, které se však všem těmto námitkám řádně věnovaly a své úvahy a závěry ke každé z nich přehledně vyložily v odůvodnění svých rozsudků. Podstatou stěžejní námitky je nesouhlas stěžovatele se soudním hodnocením skutkového stavu věci, resp. aplikací zákonných ustanovení na konkrétně zjištěný skutkový stav. Uvedené úzce souvisí i s interpretací příslušných zákonných ustanovení, kterou však nepovažuje Ústavní soud ze strany správních soudů v dané věci za excesivní, resp. libovolnou či překvapivou a rozpornou s déle již zastávanou soudní praxí. Nejvyšší správní soud se problematikou "náležité omluvy" z ústního jednání v přestupkových věcech opakovaně ve své judikatuře již zabýval a stanovil přehledná kritéria, z pohledu kterých je třeba hodnotit i ten který konkrétní případ. Proti těmto kritériím stěžovatel ničeho nenamítá. Dále, závěry správních soudů o skutkovém stavu nejsou zjevně v rozporu s obsahem správního spisu a průběhem přestupkového a následného soudního řízení. Stěžovatel sice znovu v ústavní stížnosti poukazuje na existenci e-mailové omluvy a její doručení městskému úřadu bezprostředně dne 6. 11. 2013 po ústním jednání, avšak nijak konkrétně nevyvrací logické a přiléhavé závěry Nejvyššího správního soudu svědčící o opaku. Následné vyhodnocení, zda konkrétně stěžovatelova omluva doručená městskému úřadu dne 12. 11. 2013 splňovala zákonné kritérium včasnosti, a to s ohledem na konkrétní okolnosti věci i na zastávanou judikaturní praxi, náleží právě Nejvyššímu správnímu soudu (soudům správním), jehož učiněné závěry přitom lze rozumně zastávat. Ústavní soud není povolán k tomu, aby zde zasahoval v podobě svého vlastního hodnocení z pozice další soudní instance soustavy (běžných) soudů.
11. K věci se v této souvislosti sluší doplnit, že podstatou celého soudního řízení bylo tvrzení stěžovatele, dle kterého mu nebyl poskytnut prostor se k přestupkové věci vyjádřit, vyslovit se k provedeným důkazům a k podkladům rozhodnutí, jakož i navrhovat důkazy vlastní. K takové situaci však v dané věci zjevně nedošlo, naopak stěžovatel byl o svých procesních právech v přestupkovém řízení již na počátku řízení poučen (jedenkrát využil např. i institut nahlížení do spisu) a měl v řízení dostatek časového prostoru se ke všem skutečnostem a podkladům rozhodnutí vyjádřit či navrhnout vlastní důkazy na svoji obhajobu. Z celé kauzy je však patrno, že stěžovatel své maximální úsilí věnoval pouze zpochybňování řádnosti provedení ústního jednání v jeho nepřítomnosti, a naopak k věci samé, resp. k otázce své (ne)viny u specifikovaných přestupků, nic konkrétního před daným ústním jednáním ani po něm nenamítl, a v tomto směru neučinil ničeho ani před správními soudy. Za takové situace pak nelze přitakat stěžovatelovu názoru, že neměl příležitost se hájit a vyvrátit přestupkovou vinu na něj ve správním řízení kladenou. Přestože stěžovatel před oběma správními soudy brojil pouze proti jedné tvrzené procesní vadě, krajský soud se přesto na rámec žalobních bodů i krátce zmínil souhlasně k otázce naplnění zásad dle §3 a §50 odst. 3 správního řádu.
12. Námitku stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nevyslyšel jeho argumentaci o tom, že nemá být před soudy řešeno samotné spáchání přestupků, nýbrž jen jím tvrzená procesní vada přestupkového řízení, považuje Ústavní soud za nesrozumitelnou, neboť Nejvyšší správní soud se věnoval právě dané stěžovatelově procesní výtce.
13. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se porušení poučovací povinnosti správních orgánů podle §36 odst. 3 správního řádu a §73 odst. 2 zákona o přestupcích, je třeba uvést, že takovou námitku stěžovatel neuplatnil v kasační stížnosti, proto Nejvyšší správní soud, jehož rozhodnutí je předmětem ústavněprávního přezkumu, neměl příležitost se k této problematice vyjádřit. Daná námitka je tedy nyní před Ústavním soudem nepřípustná. Nad rámec lze stručně poukázat na to, že podle zjištění ze správního spisu, popsaných správními soudy v jejich rozsudcích, byl stěžovatel poučen o svých procesních právech (již) v oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání na ústní jednání.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal vybočení Nejvyššího správního soudu z ústavních mezí. V rozsahu nově uplatněné nepřípustné námitky postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu