ECLI:CZ:US:2016:3.US.1804.16.1
sp. zn. III. ÚS 1804/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015 č. j. 3 Tdo 981/2015-28, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2015 sp. zn. 6 To 25/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. prosince 2014 sp. zn. 3 T 31/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy v daném řízení byl uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), v jednočinném souběhu s přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a byl mu vyměřen trest v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že pomocí padělku platební karty, který získal nezjištěným způsobem, provedl tři transakce jako úhradu za fiktivně poskytnuté služby a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti Československá obchodní banka, a. s., které dané transakce nebyly zahraniční bankou vydávající originální kartu proplaceny, celkovou škodu ve výši 199 200 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se cítí být poškozen v prvé řadě tím, že v odvolacím řízení bylo provedeno obsáhlé dokazování, ačkoliv provádět dokazování ve větším rozsahu přísluší toliko soudu prvého stupně. Upozorňuje, že jestliže odvolací soud provede a vyhodnotí důkazy, které nebyly provedeny před soudem prvé instance, obžalovaný ve svém důsledku přichází o možnost opravného prostředku, neboť nemá jakkoliv možnost proti postupu odvolacího soudu brojit řádným opravným prostředkem. Tomu odpovídá také úprava v §263 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dle které odvolací soud v odvolacím řízení provede důkazy "potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně".
4. Za druhé pak stěžovatel nesouhlasí s vlastním hodnocením důkazů ve věci, když se domnívá, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Soudy se přespříliš spolehly na výpověď Václava Srnce, kterou přitom hodnotily nekriticky a pominuly rozpory v jeho výpovědích v rámci řízení přípravného a řízení před soudem.
5. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vlastní posouzení věci
7. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Co se týče otázky šíře dokazování před soudem druhého stupně, stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že - jak stanoví §263 odst. 6 trestního řádu - soud odvolací nemá provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Již z takovéhoto pravidla je však zároveň zřejmé, že obecně soud druhého stupně dokazování provádět může. V projednávané věci pak Ústavní soud má za to, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obsáhlost dokazování překročila naznačené meze. Nutno upozornit, že tento svůj názor stěžovatel ve své věci v ústavní stížnosti ani blíže nevyložil, když neuvádí žádné konkrétní důkazy prováděné toliko v odvolacím řízení, které by byly pro věc zásadní a kterými by se cítil být poškozen. Z napadených rozhodnutí pak Ústavní soud zjistil, že odvolací soud sice určité dokazování prováděl, nicméně zásadní důkazy ve věci provedl již soud prvostupňový, a to včetně výpovědi svědka Václava Srnce, kterou sám stěžovatel označuje za klíčovou. Možno zdůraznit, že odvolací soud se se skutkovými závěry soudu obvodního ztotožnil a podané odvolání zamítl. Stěžovatelova argumentace stran rozsahu dokazování se tak nejeví být důvodnou.
10. Pokud stěžovatel zpochybňuje ve věci provedené hodnocení důkazů, jeho argumentace má charakter polemiky se závěry obecných soudů nacházející se toliko v rovině práva tzv. podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných (srov. čl. 83, 90 a 91 odst. 1 Ústavy).
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu