ECLI:CZ:US:2016:3.US.1839.16.1
sp. zn. III. ÚS 1839/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bohumila Brychty, soudního exekutora Exekutorského úřadu Rychnov nad Kněžnou, se sídlem Nádražní 486, Týniště nad Orlicí, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. dubna 2016 č. j. 21 EXE 6074/2015-80, za účasti Okresního soudu v Nymburce, jako účastníka řízení, a společnosti TESYCO GROUP, a. s., sídlem Okružní 2162, Nymburk, a Vlastimila Hercoka, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Popsal v ní průběh řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako soudní exekutor.
2. Z ústavní stížnosti a z obsahu přiloženého usnesení vyplývá, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") dne 11. 8. 2015 pod č. j. 21 EXE 6074/2015-16 pověřil stěžovatele vedením exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné TESYCO GROUP, a. s. [dále jen "vedlejší účastnice 1)"] ve výši 5 238 228,50 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení ve výši 228 332 Kč a 108 591 Kč vůči povinnému Vlastimilu Hercokovi [dále jen "vedlejší účastník 2)"].
3. Dne 15. 1. 2016 vydal stěžovatel pod č. j. 194 EX 833/15-59 příkaz k úhradě nákladů exekuce, jehož výrokem I. stanovil své náklady ve výši 1 056 547,80 Kč, a výrokem II. náklady vedlejší účastnice ve výši 54 195,90 Kč. Dne 20. 1. 2016 vydal stěžovatel pod č. j. 194 EX 833/15-61 opravné usnesení, jehož výrokem I. bylo stanoveno, že náklady exekuce činí 1 060 722,30 Kč, a výrokem II. byl z výrokové části příkazu k úhradě nákladů exekuce vypuštěn text "Částku neplaťte, byla již povinnému uhrazena.". Výrokem III. bylo opraveno odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce.
4. Proti opravnému usnesení podal vedlejší účastník 2) odvolání. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2016 sp. zn. 22 Co 78/2016 byl výrok I. usnesení exekučního soudu změněn tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce se ve výroku o nákladech exekuce neopravuje. Výrok II. usnesení exekučního soudu byl potvrzen a odvolání proti výroku III. bylo odmítnuto.
5. Vedlejší účastník 2) poté podal proti celému příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky, které zdůvodnil zejména tím, že mu dosud nebylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce. Uvedl, že k provedení úhrady vymáhané peněžité povinnosti došlo dne 25. 8. 2015, zatímco ani ke dni 22. 9. 2015 mu příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl doručen a vůbec nevěděl, že předmětná exekuce probíhá. Vzhledem k tomu, že vymáhanou povinnost splnil dobrovolně mimo rámec exekuce, neměl podle něj stěžovatel právo na odměnu. V této souvislosti poukázal na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně na nálezy ze dne 1. 3. 2007 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a ze dne 29. 7. 2009 ve věci sp. zn. II. ÚS 1540/08 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Výrokem I. usnesení okresního soudu ze dne 8. 4. 2016 č. j. 21 EXE 6074/2015-80 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výroku I. změněn tak, že výše nákladů stěžovatele činí 4 235 Kč, ve zbývajícím rozsahu byly námitky vedlejšího účastníka 2) zamítnuty. Okresní soud v odůvodnění usnesení zejména uvedl, že dne 27. 8. 2015 vydal stěžovatel výzvu podle §46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, kterou vedlejšího účastníka 2) vyzval k úhradě částky 371 478,51 Kč, představující neuhrazenou část úroků z prodlení z původně vymáhané částky a zálohy na náklady exekuce ve výši 532 484,70 Kč. Dne 21. 8. 2015 stěžovatel vydal tři exekuční příkazy k přikázání pohledávky z účtu a jeden exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí. Dne 24. 8. 2015 vydal stěžovatel čtyři exekuční příkazy k přikázání jiných peněžitých pohledávek a dva exekuční příkazy k postižení obchodního podílu. Exekuční příkazy a rovněž vyrozumění o zahájení exekuce a výzva k dobrovolnému splnění povinnosti byly vedlejšímu účastníkovi 2) doručeny dne 15. 9. 2015. Třetím osobám (katastrální úřad, peněžní ústavy a obchodní společnosti) byly exekuční příkazy doručeny dne 25. 8. 2015 mezi 8:00 a 13:04 hodin. Vedlejší účastnice 1) podáním ze dne 26. 8. 2015 a 1. 9. 2015 stěžovateli oznámila, že dne 25. 8. 2015 od vedlejšího účastníka 2) přijala na účet platbu ve výši 6 895 909 Kč a dne 26. 8. 2015 platbu ve výši 336 923 Kč. Co se týče nákladů stěžovatele, vyjádřil exekuční soud názor, že vedlejší účastník 2) uhradil částku 7 232 832 Kč mimo rámec exekuce, což mělo mimo jiné za následek zastavení exekuce. Tyto skutečnosti podle exekučního soudu měly v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/06 vliv na výši odměny stěžovatele. Na tomto místě exekuční soud rovněž uznal argumentaci vedlejšího účastníka 2), že v nyní projednávané věci muselo být zohledněno jeho splnění povinnosti ještě před tím, než se sám o exekuci dozvěděl. Závěrem exekuční soud zdůraznil, že rozhodným okamžikem pro dozvědění se povinného o exekuci je doručení vyrozumění o jejím zahájení.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že okresní soud napadeným usnesením zasáhl do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu majetku zaručeného čl. 11 Listiny a principu rovnosti zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny.
9. Z pohledu stěžovatele je stěžejní především zjištění exekučního soudu, že obchodním společnostem vedlejšího účastníka 2) byly exekuční příkazy doručeny před úhradami pohledávek. Podle stěžovatele by bylo iluzorní se domnívat, že o nich stěžovatel nebyl obratem informován. Bez významu podle něj nejsou ani časy doručení katastrálnímu úřadu a především peněžním ústavům, neboť o blokaci účtu se podnikající subjekt zpravidla dozvídá bezprostředně po jeho realizaci. Stěžovatel dále analyzuje časovou posloupnost doručení exekučních příkazů a zadání příkazu k převodu prostředků ze strany vedlejšího účastníka 2). Podle něj je krajně nepravděpodobné, že by vedlejší účastník 2) vyvíjel úsilí k úhradě dlužné částky ještě před doručením exekučních příkazů třetím osobám.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. V prvé řadě odkazuje na nález ze dne 1. 3. 2007 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle nějž má být odměna exekutora stanovena z částky, která byla exekutorem vymožena v rámci exekuce nebo která byla povinným zaplacena za přímé účasti exekutora, či v přímém důsledku jeho činnosti. Podobně v nálezu ze dne 21. 1. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 2930/09 Ústavní soud judikoval, že za plnění vymožené exekutorem pro účely určení jeho odměny nelze považovat plnění uhrazené bez přímé účastni exekutora.
11. Stěžovatel exekučnímu soudu rovněž vytýká, že ač v odůvodnění usnesení vyjádřil názor o uhrazení vymáhané částky mimo rámec exekuce, nijak neosvětlil, co jej k tomuto závěru vedlo.
12. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení principu rovnosti. Dojít k němu mělo tím, že rozhodnutí bylo vydáno teprve v 19. měsíci jeho exekutorské činnosti, přičemž rozhodnutí obecných soudů jsou vedena snahou korigovat exekutory dříve dosahované nadstandardní příjmy. Soudní exekutoři jsou podle stěžovatele diskriminováni z důvodu jejich ze strany soudů předpokládaného značného majetku.
13. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
14. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
17. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.
18. Stěžovatel se v ústavní stížnosti soustředí na jedinou otázku tzv. podústavního práva, a to zda bylo plnění poskytnuté vedlejším účastníkem 2) dobrovolné, či souviselo se zahájenou exekucí. Rozhodnutí v této věci je však pouze v kompetenci obecných soudů. Ústavní roviny dosahuje pouze tvrzení stěžovatele, že exekuční soud nijak neosvětlil, co jej k závěru o uhrazení částky mimo rámec exekuce vedlo. S tímto tvrzením však nelze souhlasit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že exekuční soud se soustředil nejen na provedení jednotlivých procesních úkonů stěžovatele, ale rovněž na časový aspekt, resp. jejich časovou posloupnost. Konkrétně rozvedl, kdy soudní exekutor vydal exekuční příkazy postihující jednotlivé složky majetku vedlejšího účastníka 2), a kdy došlo k jeho vyrozumění o zahájení exekuce. Rovněž vyslovil závěr, že rozhodným okamžikem pro dozvědění se o probíhající exekuci je doručení vyrozumění o jejím zahájení. Rozhodnutí exekučního soudu je proto řádně zdůvodněno a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto zdůvodnění zasahovat.
19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že vzniklá situace byla způsobena samotným stěžovatelem jako soudním exekutorem. Pokud stěžovatel nejdříve vydával exekuční příkazy a doručoval je třetím subjektům a teprve později, s téměř jednoměsíčním zpožděním vyrozuměl vedlejšího účastníka 2) o vedení exekuce, došlo logicky ke vzniku pochybností, zda se tento účastník o exekuci nedozvěděl jinak. Tyto pochybnosti jsou však bez významu, neboť mají pouze spekulativní charakter a nejsou podloženy relevantními zjištěními. Ustanovení §44 odst. 1 exekučního řádu uvádí, že povinnému zašle exekutor vyrozumění o zahájení exekuce nejpozději s prvním exekučním příkazem, který mu v exekučním řízení doručuje. Z toho vyplývá, že soudní exekutor může povinného o zahájení exekuce informovat i dříve, a to od okamžiku svého pověření exekučním soudem. Na tento okamžik by pak, stejně jako v nyní projednávané věci, byl vázán i okamžik, kdy se povinný dozvěděl o vedení exekuce. Obavy z případného jednání povinného, který by se mohl účelově zbavovat svého majetku, jsou odstraněny ustanovením §44a exekučního řádu, tedy institutem generálního inhibitoria. Pokud by soudní exekutor postupoval tímto způsobem, nemuselo by k nynějším pochybnostem vůbec dojít. Nestandardní je rovněž další krok stěžovatele jako soudního exekutora (byť má oporu v procesní úpravě), kdy vyzval vedlejšího účastníka k dobrovolnému splnění povinnosti až po vydání exekučních příkazů a jejich doručení třetím osobám, resp. po splnění povinnosti. Pokud soudní exekutor v probíhajícím exekučním řízení provedl řadu procesních úkonů, za které mu posléze nebyla přiznána odměna, jde o negativní následek, který byl způsoben pouze jeho nestandardním postupem. V každém soudním řízení je nutno respektovat obecný princip, že náhrada se týká pouze těch nákladů, které byly vynaloženy účelně. Z toho důvodu je nutno konstatovat, že postupem okresního soudu rovněž nedošlo k zásahu do práva na ochranu majetku.
20. K tvrzené diskriminaci začínajících soudních exekutorů Ústavní soud nepřihlédl, neboť jde o ničím nepodloženou argumentaci stěžovatele, u níž navíc není zřejmé, k čemu směřuje.
21. Postupem exekučního soudu v nyní projednávané věci nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu