ECLI:CZ:US:2016:3.US.1840.16.1
sp. zn. III. ÚS 1840/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2016 č. j. 55 Co 43/2016-110 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. července 2015 č. j. 23 C 212/2014-72, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), vedeného pod sp. zn. 23 C 212/2014, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti, se podává, že stěžovatel se v řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, domáhal na České republice zaplacení částky 40 426 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 9 A 94/2012, v němž žalobce podal žalobu proti nečinnosti správního orgánu. Obvodní soud žalobu na náhradu škody zamítl napadeným rozsudkem. Shledal přitom zejména, že osmiměsíční délka řízení před městským soudem a tříměsíční délka řízení před Nejvyšším správním soudem byla přiměřenou délkou, když postup soudů byl plynulý, žalobce k celkové délce řízení částečně přispěl a řízení mělo pro žalobce standardní význam.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž městský soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nezabýval se přitom námitkou podjatosti soudkyně obvodního soudu, neboť tato námitka byla uplatněna nekonkrétně. Stěžovatel totiž namítl podjatost "všech soudců Městského soudu v Praze" s ohledem na to, že se posuzuje nesprávný úřední postup tohoto soudu. Městský soud poukázal na závěry judikatury, podle které o námitce podjatosti konkrétních soudců lze rozhodnout jen ve spojení se specifickými důvody, jež se toho kterého soudce týkají. Paušální námitka podjatosti "všech soudců určitého soudu" není řádnou námitkou podjatosti konkrétního soudce (rozhodnutí publikované pod č. 3, ročníku 1980, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 6, ročník 2000). Ve věci samé pak v podstatě přisvědčil závěrům obvodního soudu. Zdůraznil, že celková doba řízení nebyla nepřiměřená, a proto nejsou podstatná stěžovatelova tvrzení o případných průtazích při jednotlivých procesních úkonech. Význam řízení pro stěžovatele byl pak dle odvolacího soudu nízký či zanedbatelný, neboť žalobce se před soudem domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu, ačkoliv orgán o jeho žádosti (byť pro něj nepříznivě) rozhodl. Již v počátku žaloby tu žádná nečinnost nebyla a šlo tedy o žalobu zjevně nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v první řadě poukazuje na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, který se vůbec nezabýval jeho námitkou podjatosti. Soud sám hodnotí v odůvodnění námitku jako nekonkrétní. Přesto však stěžovatele k odstranění této vady nevyzval, jak předpokládá občanský soudní řád. Městský soud se tedy odmítl námitkou zabývat, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady, čímž mimo jiné znemožnil stěžovateli námitku podjatosti řádně uplatnit.
5. V meritu věci pak stěžovatel obsáhle polemizuje s názory obecných soudů. Dle jeho výpočtu činily průtahy 70 % celkové doby řízení (mohlo být rozhodnuto o 313 dnů dříve) a taková doba tedy nemůže být dle stěžovatele přiměřená. Jednotlivými průtahy se pak soudy vůbec nezabývaly a stěžovatele pouze odbyly s nepřezkoumatelným a nerozvedeným tvrzením, že celková doba řízení byla přiměřená. Stěžovatelovy námitky tak zůstaly nevyvráceny. Soudy zdůrazňované nezaplacení soudního poplatku spolu s žalobou mohlo pak prodloužit řízení pouze o zcela zanedbatelnou dobu. Naproti tomu se soudy nezabývaly průtahy na straně soudů, kdy i ty nejjednodušší úkony trvaly déle, než je lhůta pro vypracování rozsudku. Stěžovatel tak v rozsudcích postrádá objektivní posouzení věci a naopak v nich shledává snahu o nalezení jakékoliv opory pro nepřiznání odškodnění. Odvolací soud dále pochybil, když neprovedl stěžovatelem navržený důkaz a jeho neprovedení nijak neodůvodnil. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Zásady rovného postavení účastníků pak soudy porušily, když své závěry opřely o skutečnosti, které nikdo netvrdil a neprokazoval. Jde zejména o skutečnosti, že příslušný senát městského soudu měl značné množství věcí a že význam řízení je pro stěžovatele nižší než standardní. Takový postup představuje dle stěžovatele soudcovský aktivismus. Dále pak soudy nerespektovaly závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, když stěžovatelův nárok na odškodnění posoudily s ohledem na výsledek původního (protahovaného) řízení, v němž stěžovatelovu původní žalobu označily za zjevně bezdůvodnou. I tento závěr zůstal neodůvodněn. Nesprávnost tohoto závěru potvrzují dle stěžovatele i okolnosti průběhu tohoto řízení a stěžovatelova další procesní aktivita. Soudy rovněž nesprávně hodnotily pouze žalovanou délku řízení, a nikoliv délku celkovou, tedy včetně řízení před Ústavním soudem, a o tomto svém názoru stěžovatele nepoučily, jak předpokládá občanský soudní řád. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ještě dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud se nemohl ztotožnit s námitkami týkajícími se porušení stěžovatelových procesních práv. Napadené rozsudky jsou dle Ústavního soudu ve svém celku odůvodněny logicky a srozumitelně a rozsah odůvodnění rozumně odpovídá způsobu argumentace stěžovatele v podané žalobě. Žádné námitky ani důkazy nebyly dle Ústavního soudu tzv. opomenuty způsobem, který by vyžadoval kasační zásah Ústavního soudu. Zde je namístě připomenout, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku a každý uplatněný důkazní návrh [(srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, §61, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. 12. 2008 (N 225/51 SbNU 807)], a to zvláště v případech návrhů, namítajících např. přehnaně formalisticky desítky údajných pochybení. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát. Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom směru, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí explicitně nevypořádal s jeho důkazním návrhem. Vzhledem k opěrným právním důvodům napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že takový důkaz nemohl na hodnocení stěžovatelovy žaloby (resp. jeho odvolání) nic změnit. Skutečnost, že jiné řízení proběhlo rychleji, může dle Ústavního soudu jen těžko ovlivnit závěr, že řízení, trvající dobu kratší než jeden rok, netrpí vadou zbytečných průtahů. Pokud tedy z důkazního návrhu není zřejmý způsob, jakým by jeho vyhovění mohlo ovlivnit výsledné rozhodnutí, nelze nevypořádání se s ním považovat za chybu, pro niž by bylo nutné vydané rozhodnutí rušit (srov. např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 1352/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Všechny závěry soudů považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné, a zároveň nelze ani zde konstatovat, že by soudy některé námitky opomenuly. I v tomto směru platí, že námitky, které jsou shledány bezdůvodnými, je třeba explicitně vypořádávat pouze tehdy, není-li z odůvodnění rozhodnutí jejich bezdůvodnost snadno odvoditelná, jako v projednávané věci. Stejně tak nelze považovat za porušení principů spravedlivého procesu, vezmou-li obecné soudy v potaz jim známé skutečnosti, ať již ze spisu nebo z předchozí úřední činnosti, ačkoliv je žádný z účastníků výslovně nezmíní jako argument pro svůj návrh rozhodnutí, když ve věci uznání svého zahraničního studia vedl a vede stěžovatel větší množství sporů (jen u Ústavního soudu podal stěžovatel dvě desítky ústavních stížností).
9. Co se týče nevypořádané námitky podjatosti soudkyně obvodního soudu, považuje Ústavní soud postup odvolacího soudu za plně dostačující. Především je třeba zdůraznit, že stěžovatel tuto námitku nakonec neuplatnil (srov. č. l. 94 spisu obvodního soudu). Toliko pro úplnost lze pak doplnit, že i její předchozí uplatnění odpovídalo stěžovatelovu obvyklému stylu argumentace, známému i Ústavnímu soudu z jeho předchozí rozhodovací činnosti, kdy podjatost soudce stěžovatel dovozuje toliko z jeho procesního postupu, popř. rozhodovací činnosti. Taková námitka je však zjevně bezúspěšná, a tudíž se i na ni vztáhne výše uvedený závěr o nemožnosti kasace napadeného rozhodnutí pouze z důvodu jejího explicitního nevypořádání. O neúspěšnosti takové námitky nemusí být účastníci dopředu poučeni, nehledě na skutečnost, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí na tuto námitku velmi stručně reagoval.
10. K výsledku řízení lze pak stěžovatele odkázat na srozumitelné a úplné odůvodnění napadených rozhodnutí. Toliko pro úplnost lze k závěrům obecných soudů dodat následující. Pro přiznání odškodnění za nepřiměřenou délku řízení je klíčovým kritériem celková doba řízení, kterou Ústavní soud považuje za přiměřenou, pokud lze vzhledem k předmětu řízení a jeho důležitosti spravedlivě požadovat další čekání na odůvodněné úkony vedení řízení a vydání rozhodnutí. V tomto směru však stačí poukázat na závěr odvolacího soudu, že městský soud v údajně protahovaném soudním řízení rozhodoval o žalobě proti nečinnosti orgánu, který však již ve věci rozhodl, avšak pro stěžovatele nepříznivě.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu