ECLI:CZ:US:2016:3.US.1847.15.1
sp. zn. III. ÚS 1847/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené Mgr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Křemencova 1/185, Praha 1, proti výroku I., II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015 č. j. 21 Co 413/2014-441 a výroku IV., V., IX. a XI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. dubna 2014 č. j. 19 Nc 2/2013-307, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a a) nezletilého V. K. a b) V. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), kterou se domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva a svobody, zejména právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále pak stěžovatelka namítla i porušení čl. 32 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") bylo v řízení o úpravu výchovy a výživy, styku, nařízení rodinné terapie a dohledu rozhodnuto, že nezletilý V. K.(první vedlejší účastník) se svěřuje do výchovy stěžovatelky (výrok I.), že otec (druhý vedlejší účastník) je povinen přispívat na výchovu nezletilého částkou 6 000 Kč měsíčně (výrok II.), dále jím bylo rozhodnuto o výši a splatnosti nedoplatku na výživném (výrok III.), o styku otce s nezletilým (výrok IV. až VI.), včetně způsobu předávání nezletilého (výrok VII. a VIII.), s tím, že dané rozhodnutí ve věci výchovy a úpravy styku otce s nezletilým je předběžně vykonatelné (výrok IX.), současně jím byla uložena povinnost rodičům nezletilého podrobit se rodinné terapii (výrok X.) a nad výchovou nezletilého byl stanoven dohled (výrok XI.), dále pak jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky XII. až XIV.).
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu změněn jednak ve výroku II., a to tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého od 12. 6. 2012 do 31. 11. 2012 částkou 4 000 Kč měsíčně a od 1. 12. 2012 částkou 3 500 Kč měsíčně (výrok I.), jednak ve výroku III. tak, že nedoplatek otce na výživném za dobu od 12. 6. 2012 do 31. 3. 2015 činí 32 233 Kč a že otec je povinen jej splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč s běžným výživným (výrok II.), a jednak ve výrocích IV. až VI. tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každý týden ve středu od 17.00 do 18.30 hod., po dobu prvních tří měsíců po právní moci rozsudku každý lichý týden v sobotu a v neděli vždy od 8.00 do 12.00 hod. a poté každý lichý víkend v sobotu od 8.00 hod. do neděle 17.00 hod., dále pak 26. 12. od 8.00 do 17.00 hod., o hlavních školních prázdninách vždy od 1. 7. do 10. 7. a od 10. 8. do 21. 8., a to vždy od 8.00 hod. prvního dne do 17.00 hod. dne posledního, kdy běžný styk v tuto dobu neprobíhá (výrok III.), ve výrocích VII., VIII., X., XII. a XIII. městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok IV.), ve výrocích IX. a XI. jej změnil tak, že se předběžná vykonatelnost ani soudní dohled nestanoví (výrok V.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok VI.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že městský soud překvapivě snížil výživné, aniž by řádně zjistil skutkový stav a odůvodnil své rozhodnutí ve vazbě na potřeby nezletilého i majetkové a finanční možnosti a schopnosti otce. Dále namítla, že umožnil otci splácení dlužného výživného po dobu 5 let, že se vůbec nezabýval uložením povinnosti otci hradit jí úroky z prodlení a nesprávně stanovil rozsah styku nezletilého s otcem, když nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Upozornila, že obvodní soud věc nesprávně právně posoudil, neboť jak konstatoval městský soud, na právní poměry účastníků a rozhodnutí bylo s účinností od 1. 1. 2014 nutné aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník"), a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přičemž danou vadu nemohl městský soud zhojit, neboť by porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a založil tím nepřiměřený zásah do rozhodovací činnosti nalézacího soudu. Občanský zákoník byl dle stěžovatelky koncipován na jiných zásadách než jím nahrazené předpisy, neboť nová právní úprava je postavena na důsledné ochraně práv nezletilých dětí, nikoliv práv rodičů, a tudíž se nelze ztotožnit se závěrem městského soudu, že zákonná hlediska pro rozhodnutí jsou v podstatě obdobná, zejména o výchově, výživě a styku. Současně stěžovatelka upozornila, že městský soud konstatoval, na základě jakých zákonných kritérií měl obvodní soud rozhodovat, a aniž by mu to umožnil, sám rozhodl, přičemž s výjimkou rozhodování o výživném sám žádná zákonná kritéria neuvedl.
5. Dále stěžovatelka vyslovila názor, že rodič, který neplní svou vyživovací povinnost, by neměl nárokovat právo na kontakt s dítětem, což by mohlo nalézt svůj význam právě v případech, kdy rodič selhává, i pokud jde o plnění dalších povinností, a to v oblasti morálních norem (nerespektování doporučení daných druhým rodičem). V této souvislosti stěžovatelka obecným soudům vytkla, že se nezabývaly faktickým chováním otce a jeho dopady na zdravý vývoj dítěte, na vztahy obou rodičů, kdy špatná komunikace a nepřátelské vztahy mezi nimi jsou bagatelizovány jako důsledek jejich nezralosti či paradoxně její nezralosti, přičemž poukázala na to, že o dítě soustavně a řádně pečuje, plní za otce vyživovací povinnost a iniciuje setkávání s otcem ve spolupráci s odborníky.
6. V případě výše a splatnosti dlužného výživného dle stěžovatelky soud nezkoumal reálné možnosti otce, když neprovedl navržené důkazy, a ani sám tuto skutečnost neřešil, ačkoliv za řádné zjištění skutkového stavu nese odpovědnost, a nerespektoval kritérium přiměřenosti, když umožnil otci splátky na dobu 5 let. Tím zasáhl do práv oprávněného rodiče i ekonomické sféry nezletilého, a porušil tak prý všechny zásady, na nichž je právní řád postaven, resp. postupoval v rozporu se současnou praxí, kdy splatnost bývá stanovena do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Stěžovatelka si také nedokáže vysvětlit postup městského soudu, který nevyhověl návrhu opatrovníka a jejímu návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku. Vycházel z odborných zpráv, a svůj postup odůvodnil vágně a nelogicky, přičemž se s jejími výhradami ke správnosti znaleckého posudku i odbornosti znalců nevypořádal, resp. neposoudil relevanci svého závěru na základě provedených důkazů a skutkového stavu, který zjistil (byl povinen zjišťovat). Nezletilý se účastnil psychologického vyšetření ve věku 15 měsíců, zatímco soud rozhodoval v době, kdy již měl nezletilý 33 měsíců, tedy ve věku nejdůležitějšího vývojového období raného dětství. Vzhledem k tomu již nejsou závěry znalců z doby jejich vyšetření ohledně případné separace či úzkostnosti nezletilého namístě, stejně jako úvahy o jeho potřebách, aktuálním psychickém stavu, apod. To vše dle stěžovatelky mělo mít fatální následky z hlediska stanovení rozsahu styku nezletilého s otcem.
7. V této souvislosti stěžovatelka - s poukazem na Zásadu 6 Deklarace práv dítěte, nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227) a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte - uvedla, že zájem dítěte je vždy nejvyšším imperativem, ovšem vzhledem k chybějící definici závisí na subjektivním výkladu rozhodujících osob a také rozhodovací praxe soudů není jednotná. Objektivním problémem často je, že lze jen těžko posoudit, které z nabízených řešení je pro dítě nejlepší, při konfliktu zájmu dítěte a jiného subjektu musí být dle Evropského soudu pro lidská práva zájmy a práva dítěte nadřazeny, naproti tomu naše soudy se vyjadřují k preferenci sladit zájmy všech dotčených subjektů [to má plynout např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2546/10 (N 150/62 SbNU 303)]. Podle stěžovatelky je třeba nalézt takové řešení, které bude v souladu s oprávněnými zájmy dítěte na zdravý a harmonický vývoj a přitom bude minimálně zasahovat do zájmů jiných dotčených subjektů, a není-li možné je sladit, pak je třeba zvolit řešení, které zájem dítěte nadřadí. S odvoláním na nález ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443) stěžovatelka uzavřela, že interpretace a aplikace občanského zákoníku z pohledu úpravy styku nezletilého s otcem stojí v rozporu s cílem tohoto předpisu i Úmluvy o právech dítěte, jímž je důsledná ochrana zájmů nezletilých dětí, nikoliv jejich rodičů či jednoho z nich. V situaci, kdy byly odůvodněné potřeby nezletilého prokázány, a soudem akceptovány, a kdy soud nezkoumal aktuální psychický stav nezletilého, nebyl zjištěn skutkový stav takovým způsobem, který by umožnil vydat spravedlivé a správné rozhodnutí.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
8. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že rozhodoval po poměrně obsáhlém doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení, přičemž ve snaze uklidnit velmi konfliktní situaci mezi rodiči upravil konečným rozhodnutím rozsah práv a povinností rodičů k nezletilému, a to i s ohledem na novou právní úpravu, byť obvodní soud občanský zákoník neaplikoval, a že vše odůvodnil v napadeném rozhodnutí, v němž respektoval zejména práva nezletilého; měl přitom za to, že další prodlužování řízení doplňováním dokazování revizním znaleckým posudkem či zrušením rozhodnutí obvodního soudu z důvodu, že neaplikoval občanský zákoník, aniž by takový postup měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo v rozporu se zájmy nezletilého.
9. Obvodní soud uvedl, že jde o velmi komplikované a náročné řízení, a to zejména s ohledem na osobnosti rodičů a jejich velmi konfliktní vztahy, a že v opatrovnickém řízení soud chrání především zájmy nezletilého, což bylo i zde naplněno, když se v něm vypořádal se všemi skutkovými tvrzeními rodičů a vzal v úvahu návrhy opatrovníka nezletilého, a i když v odvolacím řízení bylo jeho rozhodnutí částečně změněno, nebylo mu vytýkáno, že by se nevypořádal s tvrzenými skutečnostmi. Účastníci se ve věci vyjadřovali, navrhovali důkazy, byl vypracován i znalecký posudek a obvodní soud, dle svého vyjádření, rozhodl podle nejlepšího vědomí a svědomí dle zjištěných skutečností a v souladu se zájmy dítěte. Pokud jde o konkrétní důvody, obvodní soud odkázal na svůj napadený rozsudek i rozhodnutí vydaná v minulosti s tím, že dle jeho názoru nebylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
10. Opatrovník prvního vedlejšího účastníka, Městská část Praha 10, odbor sociální, uvedl, že situace v rodině nezletilého, kterou sleduje od roku 2012, je dlouhodobě problematická a vztahy mezi rodiči jsou velmi konfliktní, rodiče nejsou schopni spolu komunikovat, a proto soudy obou stupňů v souladu s jeho návrhem rozhodly, že jsou povinni absolvovat rodinnou terapii. Dále opatrovník uvedl, že ve zprávě pro městský soud ze dne 6. 2. 2001 popsal spolupráci rodičů a že v odvolacím řízení navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku či posudku z oboru dětské psychologie, a to zejména s ohledem na rozdílné tvrzení rodičů obhledně péče o nezletilého. Dlouhodobě je s rodiči řešeno zejména místo bydliště matky, kde by mělo docházet k předávání nezletilého, kdy stěžovatelka otci sdělila, že od května do září bude žít v Bojanově, nikoliv v Praze, otec však trvá na předávání v místě bydliště. V současné době je u obvodního soudu projednáván návrh matky na výkon rozhodnutí. S ohledem na sdělení matky, že situace při předávání nezletilého jsou téměř pravidelně konfliktní, bylo hovořeno o možnosti využití organizace poskytující asistované předávání.
11. Druhý vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
12. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce k případné replice. S vyjádřením městského soudu stěžovatelka projevila nesouhlas. Odmítla, že by jeho postup směřoval k rychlému rozhodnutí či ke zklidnění situace mezi účastníky. Řízení bylo zahájeno již dne 28. 8. 2014, jednání bylo nařízeno na 7. 10. 2014 a soud je odročil za účelem mediace mezi rodiči. Tento krok stěžovatelka označila za neúčelný, neboť dosažení dohody, s ohledem na konfliktní vztahy a obsah spisu, kdy otec dlouhodobě nerespektoval vykonatelné předběžné opatření, se nejevilo jako perspektivní. Již dne 6. 1. 2015 se obrátila na městský soud s tím, že mediace nebyla úspěšná, jednání bylo nařízeno na 3. 2. 2015, k žádosti otce bylo odročeno na 17. 2. 2015, a ani při tomto odročeném jednání nebylo vyhlášeno rozhodnutí, řízení tak trvalo téměř 7 měsíců, přičemž obsáhlé dokazování prováděno nebylo, v opačném případě by měla být věc vrácena obvodnímu soudu, zejména v situaci, kdy tento soud neaplikoval platné právní předpisy. Pokud jde o vyjádření obvodního soudu, stěžovatelka upozornila, že zdůvodňuje své rozhodnutí odkazem na zprávu vypracovanou až po jejím rozhodnutí v průběhu odvolacího řízení. Tento soud již jednou zavinil, že soudní spis s jejím odvoláním proti předběžnému opatření nebyl postoupen odvolacímu soudu, a stalo se tak až na základě ingerence předsedy soudu v reakci na její stížnost. I nyní bezdůvodně obvodní soud zadržoval soudní spis, neboť důvody, které uvedl, nejsou omluvitelné, když např. pro tento účel mohl vést pomocný spis. Závěrem stěžovatelka uvedla, že oba soudy se zaštiťují zájmem dítěte, aniž by měly na paměti, že při jeho hledání a realizaci je třeba postupovat individuálně, přičemž nelze měřit množství času, které dítě stráví s jedním či druhý rodičem, a postupovat bez odborných znalostí či ve snaze vyhovět zdánlivě silnějšímu či problematičtějšímu rodiči, načež dodala, že v případě chybných rozhodnutí soudu nelze u nezletilých dětí hovořit o šťastném dětství a v mnoha případech o dětství vůbec.
IV.
Podmínky řízení
13. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že obvodní soud postupoval podle neúčinné právní úpravy, a namítla, že toto pochybení nemohl městský soud zhojit, neboť by tím porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Z ústavní stížnosti však neplyne, v jakém ohledu měl městský soud, jenž rozhodnutí obvodního soudu přezkoumal i v tom směru, zda obstojí z hlediska relevantní právní úpravy, pochybit, když ani sama stěžovatelka žádný rozdíl v právu (po přijetí nového občanského zákoníku), jenž se projevil či mohl projevit na výsledku řízení, nespecifikovala. Argumentuje-li stěžovatelka obecně tím, že nyní platná úprava je postavena na důsledné ochraně práv nezletilých dětí, pak na důsledném poskytování ochrany právům dětí byla postavena rovněž interpretace a aplikace právních předpisů platných již před přijetím "nového" občanského zákoníku.
16. Stěžovatelka dále namítla, že městský soud "překvapivě" snížil výživné oproti tomu, jak je stanovil obvodní soud, aniž by řádně zjistil skutkový stav a odůvodnil své rozhodnutí. V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení, jež by mohlo mít za následek porušení ústavnosti, nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které je třeba posuzovat také se zřetelem k závěrům vysloveným v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, plyne, z jakých skutečností obecné soudy při rozhodování o výživném, resp. o jeho výši vycházely, včetně důvodů, pro které odvolací soud výživné oproti nalézacímu soudu snížil. Stejně tak je z něho patrno, z jakého důvodu poskytl otci možnost splátek ve zmíněné výši. Jde-li o samotnou výši výživného i jeho splátek, rozhodování o nich je věcí obecné justice a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování přísluší zasahovat toliko za předpokladu, že dané závěry by bylo možné označit za skutečně extrémní (a postup obecných soudu za svévolný), což však v souzené věci zjištěno nebylo. Pokud jde o otázku úroku z prodlení u dlužného výživného, tato byla obecnými soudy i Ústavním soudem již v minulosti vyřešena (viz např. usnesení ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2945/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
17. Ústavní soud neshledal ani, že by obecné soudy v souzené věci nesledovaly "nejlepší zájem dítěte". V prvé řadě musí vyloučit, že ve své judikatuře snad relativizoval princip, že veškeré konání a rozhodování orgánů veřejné moci musí být vždy v "nejlepším zájmu dítěte", resp. že by toto právo snad mělo ustoupit právu rodičů, jak stěžovatelka naznačuje. Jde-li konkrétně o otázku styku otce s nezletilým, nutno vycházet z toho, že podle čl. 32 odst. 4 Listiny právem obou rodičů je o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Vzhledem k tomu musí platit, že je-li dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v maximální možné míře. Takové uspořádání je současně v "nejlepším zájmu dítěte", ledaže by byly zjištěny (prokázány) skutečně závažné skutečnosti, jež by styku rodiče s dítětem bránily. Tak tomu v daném případě nebylo. Současně je třeba si uvědomit, že rozhodování obecných soudů je poněkud specifické v tom, že upravují poměry rodičů a nezletilého dítěte i do budoucna (konkrétně do doby, než nastane "změna poměrů"), a proto musí brát v úvahu nejen aktuální situaci nezletilého, ale posuzovat "nejlepší zájem" nezletilého v určité perspektivě, konkrétně musí vzít na zřetel, že navázání a rozvíjení vztahu nezletilého s druhým rodičem, jemuž dítě nebylo svěřeno do péče, je pro dítě zásadně pozitivem (až na skutečně výjimečné případy), byť v počátcích to může být spojeno s určitými obtížemi (i pro samotné dítě).
18. Vytkla-li stěžovatelka městskému soudu, že nevyhověl jejímu návrhu na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, dle ustálené judikatury Ústavního soudu není povinností obecného soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, ale je třeba řádně své zamítavé stanovisko odůvodnit. Z napadeného rozhodnutí je patrno, že se městský soud výše uvedeným důkazním návrhem zabýval, přičemž vysvětlil, proč doplnění dokazování tímto důkazem nepokládá za potřebné, neboť otázka, zda dané úpravě styku nezletilého s otcem brání závažné důvody, např. psychický stav dítěte, byla zodpovězena na základě již provedených důkazů. Ani v tomto ohledu Ústavní soud nemá, co by městskému soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
19. Stěžovatelka namítla rovněž, že se obecné soudy nezabývaly chováním otce, přičemž poukázala na to, že toto jeho chování má dopady na zdravý vývoj dítěte i na vzájemné vztahy obou rodičů. Ze soudního spisu plyne, že to, jak se rodiče k sobě navzájem chovají, soustavně zaměstnává obvodní i městský soud (a vedle toho i jiné orgány veřejné moci a další subjekty), a ty se ostatně k této otázce zcela přiléhavě vyjádřily, přičemž je zřejmé, že na skutečně tristním stavu vzájemných vztahů rodičů, jež sotva mohou mít pozitivní dopady i na psychiku nezletilého vedlejšího účastníka, nenese podíl pouze otec, ale významnou měrou i sama stěžovatelka. V této souvislosti nemohl Ústavní soud nechat bez povšimnutí stěžovatelčinu repliku, v níž vytkla obecným soudům, že se "zaštiťují zájmem dítěte", a ve které dále uvedla, že v případech chybných soudních rozhodnutí nelze hovořit o šťastném dětství či dokonce o dětství vůbec. Ústavní soud měl během své rozhodovací praxe možnost seznámit se s celou řadou skutečně závažných případů dětí, které se staly předmětem soudního sporu mezi rodiči. V nich se obecné soudy nalézaly v nezáviděníhodné pozici, neboť situace, které musely řešit, žádné "dobré" řešení (z hlediska nezletilého dítěte), s ohledem na chování jeho rodičů, neměly, nicméně prakticky vždy se Ústavní soud setkal na jejich straně se skutečnou snahou o to, aby uspořádání poměrů rodičů a nezletilého dítěte bylo za daných okolností v jeho "nejlepším zájmu" (byť někdy, a to ve spíše výjimečných případech, jejich postup ústavně konformním neshledal). Naopak jsou to téměř vždy právě rodiče, kdo se zaštiťují "nejlepším zájmem dítěte", ač ve skutečnosti prosazují svůj vlastní zájem, aniž by (vědomě či nevědomě) brali na zřetel skutečný zájem dítěte, jímž je být s oběma rodiči a vyrůstat v harmonických podmínkách, ať již rodiče spolu žijí, či nikoliv, a se kterým je zcela nepochybně v rozporu, jsou-li na dítě přenášeny spory rodičů nebo jsou-li do nich dokonce vtahovány (což se obvykle stupňuje s narůstající délkou řízení), neboť to dítě na jeho psychice značně (a často nevratně) poškozuje. Zpravidla je tomu tak (poněkud paradoxně) za situace, kdy každý z rodičů by byl sám o sobě rodičem, jenž by byl schopen se o dítě náležitě postarat a dobře je vychovávat, avšak kvůli neochotě či neschopnosti ustoupit (třeba jen dílem) ze svých pozic a hledat nějaké kompromisní řešení jej ve svých důsledcích nakonec vede k jednání, jež je přímo proti zájmům svého vlastního dítěte. Představa stěžovatelky, že štěstí dítěte zajistí stát (soud) nějakým svým "ideálním" rozhodnutím, je v těchto souvislostech chybná, neboť štěstí dítěte primárně mají ve svých rukou jeho rodiče, a pakliže nebude vůle na jejich straně, ani sebelepší soudní rozhodnutí není s to šťastné dětství dítěti zajistit.
20. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu