ECLI:CZ:US:2016:3.US.1866.16.1
sp. zn. III. ÚS 1866/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti společnosti SM carmarek, s. r. o., sídlem Životice u Nového Jičína 17, zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem, sídlem Štefánikova 244, Kopřivnice, proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2016 č. j. 8 Co 396/2014-172, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Petra Klabala, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla výrok IV. v záhlaví uvedeného rozsudku. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, jehož se stěžovatelka účastnila jako žalovaná.
2. Z ústavní stížnosti a z obsahu přiloženého rozsudku vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 14. 10. 2013 č. j. 24 EC 310/2011-76 bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 6. 2011 do zaplacení oproti vydání osobního automobilu (výrok I.), dále jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 100 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), částečně byla žaloba zamítnuta (výrok III.) a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení (výrok IV.).
3. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku (vyjma výroku o částečném zamítnutí žaloby) podala odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") ze dne 22. 7. 2014 č. j. 8 Co 396/2014-120 byl výrok I., pokud jde o částku 150 000 Kč, potvrzen a v rozsahu zákonného úroku z prodlení změněn tak, že se žaloba zamítá. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 62 715 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 21 344 Kč.
4. K dovolání vedlejšího účastníka byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 č. j. 28 Cdo 396/2015-146 rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba co do úroků z prodlení zamítá, zrušen. Zrušeny byly rovněž nákladové výroky.
5. Odvolací soud následně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2016 č. j. 8 Co 396/2014-172 tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla stěžovatelka zavázána zaplatit vedlejšímu účastníkovi zákonný úrok z prodlení z částky 150 000 Kč ode dne
20. 9. 2014, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (výrok I.). V další napadené části, kterou byla stěžovatelka zavázána vedlejšímu účastníkovi zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 150 000 Kč od 11. 6. 2011 do 19. 9. 2014, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II.). Stěžovatelce bylo dále uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 62 715 Kč (výrok III.) a náklady odvolacího řízení ve výši 38 828 Kč (výrok IV.). Odvolací soud rozhodl výrokem IV. o nákladech odvolacího řízení podle §224 odst. 1 a §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle odvolacího soudu byla vedlejšímu účastníkovi přiznána plná náhrada nákladů řízení, neboť měl neúspěch v poměrně nepatrné části. Náklady první části odvolacího řízení byly odvolacím soudem určeny ve výši 21 344 Kč, zbývající část připadá na náklady v dalším řízení po podání dovolání k Nejvyššímu soudu. Konkrétní částky jsou podrobně vypočteny.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud napadeným výrokem o povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 38 828 Kč zasáhl do jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
7. Zásah do základních práv stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že v napadeném rozsudku chybí jakékoliv, byť i jen stručné odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolací soud podle ní pouze odkázal na příslušná zákonná ustanovení s dovětkem, že vedlejší účastník měl neúspěch pouze v poměrně nepatrné části, čímž nerespektoval principy rozhodování o nákladech řízení konstatované v dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu. Odvolací soud rovněž nezohlednil složitý vývoj odvolacího řízení, do kterého zasáhl Nejvyšší soud. Podle stěžovatelky mělo odvolací řízení dvě části, kdy předmětem každé z nich bylo něco jiného, odvolací soud proto nezohlednil různou míru úspěchu každého z účastníků v každé jednotlivé fázi odvolacího řízení. Do nákladů odvolacího řízení byly navíc započteny i náklady řízení dovolacího.
8. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výrok IV. napadeného rozsudku zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
12. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě uvedla, že v napadeném rozsudku chybí jakékoliv, byť i jen stručné odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolací soud podle ní pouze odkázal na příslušná zákonná ustanovení s dovětkem, že vedlejší účastník měl neúspěch pouze v poměrně nepatrné části, čímž nerespektoval principy rozhodování o nákladech řízení konstatované v dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu. S tímto tvrzení Ústavní soud nesouhlasí. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že - pokud jde o náklady odvolacího řízení - rozhodoval podle §224 odst. 1, resp. §142 odst. 3 o. s. ř., podle nějž platí, že soud může přiznat plnou náhradu nákladů řízení i tehdy, měl-li účastník neúspěch v poměrně nepatrné části. V projednávané věci je zřejmé, že vedlejší účastník byl v této fázi řízení úspěšný co do částky 150 100 Kč, a neúspěšný co do úroku z prodlení. Dospěl-li v této situaci odvolací soud k závěru, že vedlejší účastník byl neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části, není do takového rozhodnutí obecného soudu ingerence Ústavního soudu přípustná.
14. Stěžovatelka dále uvádí, že odvolací řízení mělo dvě části, kdy předmětem každé z nich bylo něco jiného, resp. že odvolací soud nezohlednil různou míru úspěchu každého z účastníků v každé jednotlivé fázi odvolacího řízení. Ani tento argument nelze uznat. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že náklady odvolacího řízení byly určeny s přihlédnutím k jeho dvěma fázím, tj. před podáním dovolání a po jeho podání. Odvolací soud přímo uvádí, že další náklady se odvíjely od předmětu, jímž bylo již jen příslušenství částky 150 000 Kč.
15. Pokud odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech řízení před Nejvyšším soudem, postupoval zcela v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř., podle nějž platí, že o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
16. Postupem odvolacího soudu v nyní projednávané věci proto nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu