ECLI:CZ:US:2016:3.US.1927.16.1
sp. zn. III. ÚS 1927/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora, sídlem Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, Beroun, zastoupeného Mgr. Petrem Lešetickým, advokátem, sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha - Nové Město, proti I. výroku usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. dubna 2016 č. j. 12 Nc 3295/2007-1132, za účasti Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníka řízení, a Jaroslavy Tomečkové, a Miroslava Slavíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a 95 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor JUDr. Milan Makarius, Exekutorský úřad Praha - západ, příkazem k úhradě nákladů ze dne 10. 1. 2016 č. j. 156 EX 1570/12-209 určil výši nákladů exekuce, které vznikly stěžovateli jako původnímu soudnímu exekutorovi částkou 325 024,24 Kč, přičemž na tuto částku započetl oprávněnou zaplacenou zálohu ve výši 20 000 Kč. Dále určil výši dalších nákladů oprávněné částkou 24 429,90 Kč a výši dalších nákladů exekuce částkou 620,11 Kč. Proti tomuto příkazu podal povinný námitky.
3. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 4. 2016 č. j. 12 Nc 3295/2007-1132 byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výroku I. tak, že stěžovateli jako původnímu soudnímu exekutorovi za provedení úkonů v této exekuci odměna nenáleží. Dále bylo rozhodnuto, že náhrada hotových výdajů, které vznikly stěžovateli, se určuje částkou 100 377,48 Kč, přičemž na tyto náklady se započítává oprávněnou zaplacená záloha ve výši 20 000 Kč (výrok I.). Námitky povinného proti II. a III. výroku příkazu k úhradě nákladů exekuce byly zamítnuty (výrok II.). Ve výroku III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a ve výroku IV. bylo rozhodnuto, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
4. Soud vzal prokázané, že Ministerstvo spravedlnosti podalo na stěžovatele - soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského - trestní oznámení dne 18. 4. 2012 a kárnou žalobu dne 26. 3. 2012. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") v usnesení ze dne 24. 11. 2012 č. j. 58 Co 478/2012-423 konstatoval, že stěžovatel je vyloučen z projednání věci sp. zn. 156 EX 1570/12. Jako důvod vyloučení uvedl, že v postupu soudního exekutora došlo k porušení procesních předpisů, zejména tím, že přistoupil k vyklizení vydražené nemovitosti, aniž k tomu byl usnesením soudu pověřen a přistoupil k dražbě nemovitosti, ačkoli mu bylo známo, že je proti jeho osobě vznesena námitka podjatosti. Oprávněná navrhla, aby provedením exekuce byl pověřen JUDr. Milan Makarius, soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha - západ. Usnesením okresního soudu ze dne 5. 12. 2012 č. j. 12 Nc 3295/2007-606 byl stěžovatel zproštěn pověření k provedení této exekuce a soud pověřil provedením exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Makaria. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel při provádění exekuce ve svém chování vůči povinnému nectil pravidla profesní etiky a svým postupem zavinil vznik důvodu pro zánik jeho pověření - oprávnění k vedení exekuce. Podle názoru soudu jsou v tomto případě splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §11 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."). Okresní soud proto za použití §220 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), změnil výrok I. exekučního příkazu tak, že rozhodl, že stěžovateli jako bývalému soudnímu exekutorovi odměna za provedení úkonů v této exekuci nenáleží a dále určil hotové výdaje bývalého soudního exekutora. Soud nepřiznal soudnímu exekutorovi náklady na inzerci e-aukce na dražbu dne 24. 4. 2009 ve výši 315 Kč, inzerci e-aukce na dražbu dne 24. 4. 2009 ve výši 214 Kč, inzerci e-aukce na dražbu dne 24. 4. 2009 ve výši 413 Kč, inzerci annonce na dražbu dne 24. 4. 2009 ve výši 80 Kč, tj. v celkové výši 1 025 Kč, protože jde o náklady na dražbu, která se uskutečnila v jiném exekučním řízení, sp. zn. 4 Nc 3294/2006. Doklad o přiznání znalečného znalci byl soudu předložen. Ostatní hotové výdaje byly podle názoru soudu správně vypočteny a řádně odůvodněny. Náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuce byla soudem určena po odpočtu částky 1 025 Kč částkou ve výši 32 556,60 Kč a 21 % daň z přidané hodnoty výdajů z náhrady hotových výdajů činí 13 136,88 Kč. Náhrada za promeškaný čas činí 18 700 Kč, 21% daň z přidané hodnoty z náhrady za promeškaný čas činí 3 927 Kč a náhrada za doručení písemností činí 1 700 Kč a 21% daň z přidané z náhrady za doručení písemností činí 357 Kč. Hotové výdaje soudního exekutora byly soudem určeny v celkové výši částkou 100 378,48 Kč. Ve výroku o určení hotových výdajů původního soudního exekutora bylo zohledněno, že oprávněná zaplatila na náklady exekuce zálohu ve výši 20 000 Kč.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z dikce odůvodnění je zřejmé, že soud rozhodl o aplikaci ustanovení, které soudnímu exekutorovi odepírá zákonnou úhradu za jeho zákonem stanovenou činnost dle §3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, pouze proto, že "ve svém chování vůči povinnému nectil pravidla profesní etiky" a "svým postupem zavinil vznik důvodu pro zánik jeho pověření - oprávnění k vedení exekuce."
6. Stěžovatel namítá, že soud nijak neodůvodnil, v jakém chování stěžovatele jako soudního exekutora vůči povinnému spatřuje porušení pravidel profesní etiky (zřejmě má soud na mysli stavovský předpis vydaný Exekutorskou komorou České republiky, avšak ani toto neupřesňuje) a jakým postupem zavinil vznik důvodu pro zánik jeho pověření - oprávnění k vedení exekuce. Soud pouze konstatoval bez dalšího vybrané skutečnosti nastalé v exekučním řízení, aniž by se s nimi jakkoliv vypořádal a dal je následně do souvislosti s tím, v čem soudní exekutor dle jeho názoru porušil pravidla profesní etiky a způsobil zastavení exekuce. Na základě uvedeného stěžovatel trvá na tom, že předmětné skutečnosti nezakládají důvod pro použití ust. §11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., neboť oprávnění k vedení exekuce nezaniklo z důvodů, které zavinil svým jednáním, a odměna z vymoženého plnění mu tak plným právem náleží. Stěžovatel proto shrnuje, že exekuční soud při argumentaci pro použití ust. §11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb. konstatoval pouze určité skutečnosti v rámci exekučního řízení, nekriticky převzal argumenty povinného, jejichž pravdivost neověřil, jejich použití nezdůvodnil a s jejich relevancí se vůbec nevypořádal, což stěžovatel považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces. Soudní exekutor konstatuje, že ve věci oprávněné proti povinnému byla nařízena dvě exekuční řízení, vedená stěžovatelem pod sp. zn. 15 Ex 68/2006 a sp. zn. 15 Ex 70/2007. Z plnění vymoženého v exekučním řízení sp. zn. 15 Ex 68/2006 odměna soudnímu exekutorovi dle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2011 č. j. 58 Co 340/2010-295 (stejně jako hotové výdaje) nenáležela a předmětné plnění bylo v plné výši vyplaceno oprávněné.
7. V exekučním řízení sp. zn. 15 Ex 70/2007 však stěžovatel oprávněně očekával z řádně vymoženého plnění v souladu s ust. §3 odst. 1 a §87 exekučního řádu úhradu svých zákonných a prokázaných nákladů, tedy odměnu určenou na základě §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., a náhradu prokázaných hotových výdajů, které mu v průběhu řízení vznikly. Stěžovatel uvádí, že postupoval při vymáhání pohledávky oprávněné zcela v souladu se zákonem a dle platných právních předpisů. Současně zdokladoval, že nezavinil zánik jeho pověření vedením exekuce vedené pod sp. zn. 15 Ex 70/2007. Odměna za vymožené plnění mu proto náleží. Napadené usnesení tak stěžovateli neprávem odňalo jeho zákonný nárok na odměnu z vymoženého plnění realizovaném stěžovatelem v řádně nařízeném a vedeném exekučním řízení s důvodným legitimním očekáváním, že jeho náklady včetně odměny budou v tomto řízení po právu uspokojeny. Pokud se tak na základě napadeného usnesení nestalo, považuje to soudní exekutor za zásah do svého práva vlastnit majetek a pokládá usnesení okresního soudu v napadeném výroku I. i z těchto důvodů za nesprávné a nelegitimní.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
9. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že stěžovateli jako bývalému soudnímu exekutorovi odměna za provedení úkonů v předmětné exekuci nenáleží (soud pouze určil jeho hotové výdaje). Soud podle stěžovatele nijak neodůvodnil, v jakém chování stěžovatele jako soudního exekutora vůči povinnému spatřuje porušení pravidel profesní etiky.
13. V souzené věci vyšel okresní soud při svém rozhodování z usnesení krajského soudu ze dne 24. 11. 2012 č. j. 58 Co 478/2012-423, ve kterém krajský soud konstatoval, že stěžovatel je vyloučen z projednání předmětné věci. Jako důvod vyloučení krajský soud uvedl, že v postupu soudního exekutora došlo k porušení procesních předpisů, zejména tím, že přistoupil k vyklizení vydražené nemovitosti, aniž k tomu byl usnesením soudu pověřen a přistoupil k dražbě nemovitosti, ačkoli mu bylo známo, že je proti jeho osobě vznesena námitka podjatosti a dále vyšel okresní soud z usnesení tohoto soudu ze dne 5. 12. 2012 č. j. 12 Nc 3295/2007-606, kterým okresní soud stěžovatele zprostil pověření k provedení této exekuce a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Makaria. Na základě výše uvedeného dospěl okresní soud v ústavní stížností napadeném usnesení k závěru, že stěžovatel při provádění exekuce ve svém chování vůči povinnému nectil pravidla profesní etiky a svým postupem zavinil vznik důvodu pro zánik jeho pověření - oprávnění k vedení exekuce a jsou tak v tomto případě splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Výše uvedené usnesení, kterým byl stěžovatel vyloučen z projednání předmětné věci, stěžovatel v podané ústavní stížnosti nenapadl a toto usnesení tedy není předmětem přezkumu v rámci této ústavní stížnosti. Námitkami stěžovatele směřujícími proti tomuto usnesení se proto Ústavní soud nemohl zabývat.
14. Dle ustanovení §11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., pokud exekutor nebyl pověřen vedením exekuce nebo pokud oprávnění exekutora zaniklo z důvodů, které exekutor zavinil, odměna mu nenáleží. Nároky exekutora na náhradu výdajů vynaložených v souvislosti s exekuční činností nejsou ustanoveními odstavců 1 až 5 dotčeny (odst. 6 cit. ustanovení).
15. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud v předmětné věci rozhodl zcela v souladu s výše uvedeními ustanoveními vyhlášky č. 330/2001 Sb., svůj závěr, že stěžovateli jako bývalému exekutorovi odměna za provedení úkonů v předmětné exekuci nenáleží a že mu náleží pouze jeho hotové výdaje vyjmenované v napadeném usnesení, dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Argumentaci okresního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
16. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu