ECLI:CZ:US:2016:3.US.1960.16.1
sp. zn. III. ÚS 1960/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Bakeše, právně zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 1. 2013, č. j. 108 C 16/2010-242, ve znění rozsudku ze dne 24. 1. 2013, č. j. 108 C 16/2010-248, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5. 3. 2014, č. j. 18 Co 325/2013-338, a Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 26 Cdo 1457/2015-411, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatele před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s právem na soudní ochranu.
II.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 1. 2013, č. j. 108 C 16/2010-242, ve znění rozsudku ze dne 24. 1. 2013, č. j. 108 C 16/2010-248, bylo žalovanému (stěžovateli) uloženo, aby zaplatil žalobci FK OIL spol. s r. o. (vedlejší účastník) na smluvní pokutě částku ve výši 1 997 213,16 Kč, žaloba byla zamítnuta co do částky 4 803,14 Kč a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Doplňujícím rozsudkem pak bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi další částku na smluvní pokutě ve výši 51 961,26 Kč. Z odůvodnění uvedených rozsudků vyplývá, že vedlejší účastník se původně domáhal úhrady nájemného s příslušenstvím a smluvní pokuty na základě nájemní smlouvy ze dne 25. 2. 2003, jejímž předmětem byl nájem pozemků v k. ú. Dobrotice, obci Holešov, za účelem provozování čerpací stanice pohonných hmot, kdy vlastníkem uvedených pozemků byl vedlejší účastník a provozovatelem (a následně i vlastníkem) čerpací stanice stěžovatel, nájem byl sjednán na dobu 10 let. Stěžovatel potvrdil uzavření nájemní smlouvy, avšak namítal, že předmětná čerpací stanice nestojí na všech pronajatých pozemcích a také že nájemní smlouva byla uzavřena pouze za účelem získání úvěru, když vedlejší účastník mu přislíbil následný prodej pronajatých pozemků. Stěžovatel také tvrdil, že učinil řadu kroků k ukončení nájemní smlouvy. Napadeným rozhodnutím nalézacího soudu bylo rozhodováno již pouze o nároku na úhradu smluvní pokuty, když nárok na úhradu dlužného nájemného s příslušenstvím byl předchozím rozhodnutím ve věci vedlejšímu účastníkovi pravomocně přiznán. Okresní soud v Chrudimi se v řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí zabýval zejména výkladem ujednání o smluvní pokutě obsaženým v předmětné nájemní smlouvě a určením výše smluvní pokuty, neboť existence nájemního vztahu jako takového byla již prokázána v řízení předchozím a nebylo prokázáno, že by nájemní vztah zanikl před sjednanou dobou. Na základě výkladu ujednání o smluvní pokutě z hlediska jeho účelu a na základě podrobného výpočtu výše smluvní pokuty rozhodl nalézací soud tak, jak je uvedeno shora.
3. K odvolání stěžovatele ve věci opětovně rozhodoval krajský soud, který rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, pouze změnil výši přiznaných nákladů řízení. Odvolací soud se ve svém odůvodnění mimo jiné zabýval tvrzením stěžovatele, které tento učinil v doplnění odvolání (zřejmě v souvislosti se změnou právního zastoupení), a to že předmětná nájemní smlouva byla od počátku absolutně neplatná pro nemožnost plnění, neboť v době jejího uzavření byl předmět nájmu doposud pronajat původnímu vlastníkovi čerpací stanice společnosti TONAMO a.s. Současně stěžovatel namítal, že nebyl předem poučen o koncentraci řízení dle ustanovení §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že odvolací soud ke skutkovým novotám nepřihlížel, přičemž nedovodil ani splnění některé z výjimek ze zásady neúplné apelace, a na okraj pak poznamenal, že ve světle výkladu, který převážil i v nové právní úpravě, nezakládá vlastnické či jiné právo třetí osoby k předmětu nájmu neplatnost nájemní smlouvy, nýbrž představuje právní vadu pronajaté věci. V ostatním se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které podpořil vlastní argumentací, pouze drobně korigoval nesprávnou aplikaci občanskoprávní úpravy na ujednání týkající se smluvní pokuty, která však neměla na správnost rozhodnutí vliv. Bylo tedy uzavřeno, že vedlejšímu účastníkovi vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši, jakou určil soud prvního stupně, přičemž nebyly shledány důvody pro její moderaci.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu rovněž dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem shledáno nepřípustným podle ustanovení §237 občanského soudního řádu. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil stěžovateli, že odvolací soud se měl zabývat jeho nově vznesenou námitkou neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu počáteční nemožnosti plnění, naopak uzavřel, že se odvolací soud ve věci aplikace zásady neúplné apelace neodchýlil od ustálené judikatury. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě námitky stěžovatele směřující proti výkladu ujednání o smluvní pokutě učiněnému odvolacím soudem, i v případě námitky vztahující se k posouzení přiměřenosti smluvní pokuty.
5. V ústavní stížnosti podané proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím stěžovatel vedle vylíčení dosavadního průběhu řízení a shrnutí procesní obrany stěžovatele v řízení před obecnými soudy tvrdí, že odvolací soud zasáhl do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces tím, že se nezabýval stěžovatelovou námitkou neplatnosti nájemní smlouvy. Tímto postupem měl odvolací soud při svém rozhodování uplatnit procesní právo zcela bez zřetele k právu hmotnému. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz), dle kterého zásady dispoziční a koncentrace řízení musí ustoupit, pokud by lpění na nich znamenalo neakceptovatelný zásah do práv účastníků řízení. Stěžovatel má za to, že pokud se obecný soud dozví v průběhu řízení o skutečnosti, jež zakládá důvod absolutní neplatnosti, pak je jeho ústavní povinností k této skutečnosti přihlédnout. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení jeho práva na pokojné užívání majetku ve spojení s právem na soudní ochranu, které vidí zejména v likvidační výši celkové smluvní pokuty a v absenci jakékoliv individualizace při rozhodování o výši smluvní pokuty, když soudy v podstatě došly toliko k závěru, že výše smluvní pokuty v rozsahu 0,1 % z dlužné částky denně není nepřiměřená, aniž by jakkoliv zvažovaly specifika případu. Stěžovatel přitom upozorňuje na skutečnost, že esenciální součástí hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty je zohlednění konkrétních důvodů, jež vedly k prodlení dlužníka, jakož i dopadů prodlení do sféry věřitele. S ohledem na popsané argumenty navrhuje stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
III.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d Ústavy). Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž definoval podmínky, za nichž lze označit vadnou aplikaci tzv. podústavního práva obecným soudem za zásah do základních práv či svobod jednotlivce [viz nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže taková aplikace nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je třeba uvést, že její podstatou je v první řadě nesouhlas stěžovatele s procesním postupem odvolacího soudu, který se s odkazem na ustanovení §205a občanského soudního řádu odmítl zabývat námitkou stěžovatele uplatněnou v doplnění odvolání, dle které měla být předmětná nájemní smlouva absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění. K tomu Ústavní soud dodává, že odvolání ve sporném řízení je založeno na principu neúplné apelace. Tento systém má za cíl zvýšit odpovědnost účastníků řízení tak, aby všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatnili již před soudem prvostupňovým a neponechávali si je až na řízení odvolací. Pokud tedy stěžovatel tvrdil ve svém odvolání (resp. doplnění odvolání) nové skutečnosti, které však existovaly a byly známy již v době řízení před prvostupňovým soudem, současně byly relevantní i s ohledem na právní posouzení dané věci, a přesto nebyly stěžovatelem před tímto soudem uplatněny, nemohou být ani uplatněny v řízení odvolacím. Ačkoliv stěžovatel uvádí pro podporu své argumentace rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016 č. j. II. ÚS 2732/15, nejsou závěry obsažené v tomto rozhodnutí na posuzovaný případ přiléhavé, neboť v uvedeném rozhodnutí jsou akcentována zejména specifika správního trestání, která se blíží spíše trestnímu řízení než řízení občanskému. Ústavní soud naopak mnohokrát judikoval, že procesní postup soudů v občanském soudním řízení, který je v souladu se zásadou neúplné apelace, je ústavně konformní. Právo na řádný a spravedlivý proces zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 385/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2272/14 nebo ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 295/11.
9. Na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že nová tvrzení měla zakládat údajnou absolutní neplatnost nájemní smlouvy (byť i tento stěžovatelův názor byl odvolacím soudem zpochybněn). Odvolací soud se v této souvislosti opřel o stávající judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž v jeho postupu nelze shledat ničeho protiústavního, totéž platí o závěrech napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vztahu k předmětné námitce. Lze přisvědčit tvrzení, že procesní právo je určeno k ochraně existujících hmotných práv, avšak tato ochrana může být dosažena pouze zákonným způsobem, tedy v souladu s pravidly spravedlivého procesu. Tato pravidla byla obecnými soudy plně respektována.
10. Druhá námitka stěžovatele směřuje proti postupu soudů ve věci moderace výše smluvní pokuty ve smyslu ustanovení §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je však v záležitosti moderace smluvní pokuty pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů, která je vedena v rovině práva podústavního, a jak bylo zdůrazněno shora, Ústavní soud není povolán k běžnému instančnímu přezkumu napadeného rozhodnutí. Nelze přisvědčit stěžovateli, že se obecné soudy omezily toliko na paušalizující úvahy při posuzování výše smluvní pokuty. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu naopak plyne, že tento se zabýval okolnostmi daného případu, zejména účelem smluvní pokuty v kontextu s předmětem nájmu (pozemek zastavěný budovou ve vlastnictví stěžovatele, který lze jiné osobě těžko pronajmout) a obecné úvahy o výši smluvní pokuty v jiných obchodních vztazích byly pouze jedním z argumentů pro jeho závěr, že smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká. Nejvyšší soud se v souladu s účelem dovolacího řízení ve svém rozhodnutí omezil na posouzení, zda závěry odvolacího soudu ve věci moderace smluvní pokuty nejsou zjevně nepřiměřené a zda zapadají do rámce vymezeného stávající judikaturou Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze v tomto směru ničeho vytknout. Uvedený postup Nejvyššího soudu je zcela v souladu s principy spravedlivého procesu a ani ze strany Ústavního soudu k němu nelze mít námitek. Pokud stěžovatel k podpoře svých tvrzení uvádí závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. I ÚS 728/10, je nutno poznamenat, že ani závěry tohoto rozhodnutí nejsou pro daný případ zcela přiléhavé, zejména proto, že v uvedeném judikátu byl posuzován úrok z prodlení, nikoliv smluvní pokuta, a současně zde bylo shledáno, že výše úroků (v tomto případě 0,5 % denně tj. 182 % p. a.) měla spíše než motivační, charakter šikanózní. Z okolností nyní projednávané věci nelze v žádném případě usuzovat, že by se výše smluvní pokuty nějak výrazněji vymykala svému účelu.
11. Ústavní soud tedy po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, v dané věci neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že se obecné soudy posouzením oprávněnosti a výše smluvní pokuty v průběhu řízení řádně zabývaly, jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily.
IV.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu