ECLI:CZ:US:2016:3.US.2004.16.1
sp. zn. III. ÚS 2004/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vasila Blaňára a 2. Marie Blaňárové, obou zastoupených Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2016 sp. zn. 30 Co 17/2016 a usnesení soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, ze dne 17. prosince 2015 č. j. 150 EX 3033/2013-89, za účasti Krajského soudu v Praze a soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, sídlem náměstí Starosty Pavla 5, Kladno, jako účastníků řízení, a obce Malé Přítočno, sídlem Kladenská 10, Malé Přítočno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jim jimi bylo upřeno právo na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením soudního exekutora byla na návrh stěžovatelů jako povinných podle §55 odst. 3 exekučního řádu (dále jen "e. ř.") zastavena exekuce k vymožení pohledávky vedlejší účastnice jako oprávněné v podobě zdržení se užívání pozemků (výrok I), stěžovatelům bylo podle §89 e. ř. uloženo zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 12 765,50 Kč (výrok II) a žádnému z účastníků nebylo podle §146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") za použití §52 odst. 1 e. ř. přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Toto usnesení ve výrocích II a III napadli stěžovatelé odvoláním, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") je však potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že podle ustanovení §89 e. ř. ve spojení s §271 o. s. ř. je třeba posuzovat, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo, přičemž v případě zastavení exekuce z důvodu podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. platí, že pokud oprávněný vyšel při podání návrhu na nařízení exekuce z materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu, nelze jeho procesní zavinění spatřovat v tom, že daný exekuční titul byl později zrušen, a tudíž povinnost hradit náklady takto neúspěšné exekuce je na straně povinného; v této souvislosti poukázal mj. na nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4287/2014. Jde-li o náklady účastníků řízení, odvolací soud shledal, že zavinění ohledně zastavení exekuce nelze přičítat žádnému z nich a že tudíž spravedlivému uspořádání jejich práv odpovídá výrok, podle něhož nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že zastavení exekučního řízení procesně nezavinili, přičemž tím, že jim byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce a že jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces a ochranu majetku. Uvedli, že si jsou vědomi nejednotné judikatury Nejvyššího soudu, přičemž zpochybnili odkaz na výše označené usnesení uvedeného soudu s tím, že pokud by měl někdo mít možnost domáhat se na státu náhrady škody za nesprávný úřední postup, měla by to být oprávněná jako strana sporu, která nebyla úspěšná, a v důsledku toho utrpěla škodu. K tomu dodali, že nemohli mít větší procesní úspěch, a oprávněná větší neúspěch než tomu bylo v daném případě, kdy zastavení exekuce způsobil zánik samotného exekučního titulu (který byl důsledkem jejich obranných procesních úkonů). Zdůraznili také, že svou povinnost - posunout oplocení - splnili již před zahájením exekučního řízení, což oprávněné sdělili a v daném řízení to opakovaně namítali, resp. že odstranění oplocení bylo jednou předmětem exekuce vedené oprávněným Magistrátem města Kladna, odborem výstavby, přičemž není možné vést exekuci tam, kde příslušná povinnost byla splněna.
5. Dle stěžovatelů zásah do jejich práv akcentuje to, že podle publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (v této souvislosti odkázali konkrétně na rozsudek ze dne 25. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 3266/2013) při zrušení exekučního titulu po vymožení celého peněžitého plnění vzniká povinnému nárok na vrácení bezdůvodného obohacení, včetně příslušenství, ovšem v případě zastavení exekuce ve stadiu ještě neprovedené exekuce by povinní shodný nárok na přiznání nákladů mít neměli. Dále stěžovatelé namítli, že soudní exekutor měl rozhodnout o nákladech dosud vedených soudních řízení o zastavení exekuce, resp. měl podle §271 o. s. ř. do svého rozhodnutí pojmout i výrok o nákladech dosud vedených soudních řízení o zastavení exekuce (konkrétně šlo o řízení o návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 EXE 41/2013).
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s interpretací a aplikací ustanovení §89 e. ř. ve spojení s §271 o. s. ř., tj. tzv. podústavního práva, ze strany krajského soudu (a soudního exekutora), přičemž argumentovali v podstatě svým "úspěchem ve sporu" - exekučním řízení. Jak patrno z napadeného soudního rozhodnutí, již krajský soud na základě námitek stěžovatelů, které se znovu opakují v souzené ústavní stížnosti, v duchu ustálené judikatury zkoumal, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce, resp. zda tuto skutečnost z procesního hlediska zavinila oprávněná (obecně tím, že při podání návrhu na exekuci nebo při jejím provádění nezachovala potřebnou míru pečlivosti, a přistoupila tak bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti exekuce, popřípadě v ní bezdůvodně pokračovala). Následně krajský soud, vycházeje z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, dospěl k závěru, že tomu tak není a že naopak tím, kdo by měl nést náklady exekuce, jsou povinní (stěžovatelé), neboť ti nesplnili svou povinnost plynoucí z pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí. Jde-li o náklady účastníků řízení, krajský soud, a to opět s poukazem na judikaturu Ústavního soudu, shledal, že s ohledem na spravedlivé uspořádání práv žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom ("typově") jde, plyne z judikatury Ústavního soudu. S ohledem na to nemůže být za opodstatněnou považována taková ústavní stížnost, jejíž podstatou je polemika s příslušnými skutkovými a právními závěry obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti, ale jen ta, v níž stěžovatelé vytýkají pochybení mající povahu tzv. kvalifikovaných vad.
9. Tak tomu je i v tomto případě, neboť stěžovatelé v ústavní stížnosti žádnou ústavněprávní argumentaci nepředestírají, polemizují toliko s právním posouzením věci v rovině tzv. podústavního práva, nadto v situaci, kdy ústavní konformita příslušného právního názoru byla již Ústavním soudem opakovaně posuzována. Stěžovatelé sice argumentovali (zřejmě) také tím, že existoval i jiný důvod k zastavení exekuce, ovšem jak patrno z napadeného usnesení krajského soudu, návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. stěžovatelé podali s tím, že exekuční titul byl na základě dovolání zrušen Nejvyšším soudem, přičemž na základě tohoto ustanovení, resp. z tohoto důvodu byla také exekuce soudním exekutorem zastavena.
10. Stěžovatelé poukázali i na ustanovení §271 věty druhé o. s. ř. a namítli, že soudní exekutor měl rozhodnout o nákladech řízení, jež bylo vedeno o jejich předchozím návrhu na zastavení exekuce. V prvé řadě možno uvést, že stěžovatelé mohli podat návrh na doplnění předmětného usnesení podle §166 o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. a §52 odst. 1 e. ř. [srov. nález ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 858/14, bod 32 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), dle něhož lze ustanovení §166 o. s. ř. použít také v exekučním řízení], a je tudíž otázkou, zda vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, které jim právní řád skýtal, především pak postup podle uvedeného ustanovení by dle názoru Ústavního soudu připadal v úvahu, pokud by zmíněné procesní zavinění bylo shledáno na straně oprávněné. Ke stěžovateli zmiňovanému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3266/2013 možno uvést, že v něm byla řešena jiná právní otázka, tj. zda lze exekuci zastavit také v případě, kdy pohledávka a náklady exekuce již byly vymoženy, a zda soudní exekutor je v takové situaci oprávněn rozhodovat o náhradě nákladů exekučního řízení, resp. jejich výši.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu