ECLI:CZ:US:2016:3.US.2042.16.1
sp. zn. III. ÚS 2042/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky - společnosti Feedback s.r.o., se sídlem Olomouc, tř. Svobody 956/31, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem advokátní kanceláře PONCZA | ŠRÁMEK se sídlem Ostrava, Českobratrská 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2016, č. j. 16 ICm 4102/2013-93, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. 6. 2016, č. j. 16 ICm 4102/2013-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byla stěžovatelka vyzvána k úhradě soudních poplatků, přičemž usnesením č. j. 16 ICm 4102/2013-93 byla vyzvána k úhradě částky 5 000,- Kč ve věci o určení pravosti a výše popřené vykonatelné pohledávky dle položky 13 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků a usnesením č. j. 16 ICm 4102/2013-98 byla vyzvána k úhradě částky 5 000,- Kč ve věci o určení pravosti a výše popřené vykonatelné pohledávky, o žalobě pro zmatečnost, dle položky 13 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků.
3. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisového materiálu ve věci vedené Krajským soudem v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 16 ICm 4102/2013, Ústavní soud zjistil, že vydání napadených usnesení předcházelo řízení o určení pravosti a výše popřené vykonatelné pohledávky, ve kterém byl vydán dne 26. 11. 2014 rozsudek č. j. 16 ICm 4102/2013-32, jímž bylo určeno, že stěžovatelka nemá za vedlejší účastnicí Mgr. Pavlínou Jaškovou, insolvenční správkyní dlužnice Vlasty Skřivánkov, přihlášené pohledávky a bylo rozhodnuto o nákladech řízení vedlejší účastnice. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka blanketní odvolání. Před uplynutím lhůty k doplnění odvolání na základě výzvy soudu byla žaloba v předmětné věci vzata v plném rozsahu zpět, neboť bylo dosaženo mimosoudní dohody. Odvolání ve věci samé nebylo o odvolací důvody s poukazem na zpětvzetí žaloby doplněno. Následně soud prvního stupně vyzval stěžovatelku k úhradě soudního poplatku za odvolání a poté odvolací řízení zastavil pro jeho neuhrazení. Na základě odvolání stěžovatelky proti usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku rozhodl odvolací soud tak, že odvolání stěžovatelky ve věci samé odmítl s poukazem na nedostatek odůvodnění odvolání. Toto usnesení bylo napadeno stěžovatelkou žalobou pro zmatečnost. V mezidobí soud prvního stupně vydal usnesení č. j. 16 ICm 4102/2013-66, kterým zavázal stěžovatelku k úhradě soudního poplatku ve věci samé s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastnice byla od povinnosti hradit soudní poplatek jakožto insolvenční správkyně osvobozena. Proti usnesení č. j. 16 ICm 4102/2013-66 se stěžovatelka rovněž odvolala a současně požádala o přerušení tohoto řízení do skončení řízení o žalobě pro zmatečnost, žádosti Vrchní soud v Olomouci vyhověl a řízení o odvolání proti usnesení č. j. 16 ICm 4102/2013-66 přerušil. Následně vydal Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadená usnesení, kterými vyzval stěžovatelku k úhradě soudních poplatků, jak je uvedeno shora.
4. Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti brojí proti těmto rozhodnutím s poukazem na zásah do jejího práva na spravedlivý proces, kdy soudy svým shora popsaným postupem nutí stěžovatelku podnikat další kroky na svou obranu, ačkoliv řízení ve věci samé mělo být bez dalšího zastaveno na základě zpětvzetí vedlejší účastnice, přičemž vynakládání prostředků na tuto obranu považuje stěžovatelka za zásah do jejích vlastnických práv.
III.
5. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
7. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
8. Plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859, dostupném na http://nalus.usoud.cz), dovodilo, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzván k zaplacení poplatku za řízení, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stanovisko uvádí i alternativy, resp. doporučení ohledně dalšího procesního postupu v případě, že se účastník hodlá domoci přezkoumání zákonnosti výzvou určené poplatkové povinnosti.
9. O případ nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu shora uvedeného stanoviska se jedná rovněž v projednávané věci. Napadená usnesení jsou dle jejich textu výzvami k úhradě soudního poplatku za řízení o určení pravosti a výše popřené vykonatelné pohledávky a za řízení o žalobě pro zmatečnost, proti kterým sice není přípustné ani odvolání (a nemohou být ani předmětem autoremedury podle §12 zákona o soudních poplatcích), ale která nejsou konečnými rozhodnutími v řízení. Postup soudu ve věci výzvy k úhradě soudního poplatku tak může být přezkoumán teprve v závislosti na dalším řízení a rozhodnutí a stěžovatelka má v pokračujícím řízení možnost bránit svá práva. Zásah Ústavního soudu v této fázi řízení by byl popřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů, na nichž je ústavní soudnictví vystavěno.
10. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v případě napadených rozhodnutí, kterými soud vyzývá stěžovatelku k úhradě soudního poplatku nejdříve ve věci o určení pravosti a výše popřené vykonatelné pohledávky dle položky 13 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků (č. j. 16 ICm 4102/2013-93), ačkoliv poplatková povinnost v této věci byla již uložena usnesením č. j. 16 ICm 4102/2013-66, které není dosud pravomocné, a následně ve věci žaloby pro zmatečnost, dle položky 13 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků (správně měl být použit odkaz na položku 17 Sazebníku soudních poplatků), lze hovořit o určitých nejasnostech. V souladu se závěry shora citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu lze však poznamenat, že soud není usnesením, kterým vyzval k zaplacení soudního poplatku, vázán a po zjištění nesprávnosti může své pochybení sám napravit tím, že toto usnesení zruší, vydá výzvu novou, nebo fakticky uzná, že poplatek byl řádně zaplacen a soudní řízení nezastaví.
11. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu