ECLI:CZ:US:2016:3.US.2059.16.1
sp. zn. III. ÚS 2059/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pokorného, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016 č. j. 30 Cdo 2617/2015-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015 č. j. 72 Co 537/2014-43 v části výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. srpna 2014 č. j. 22 C 132/2012-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny a na odškodnění, resp. zadostiučinění podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy [to vzhledem k výroku II stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.)].
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici na zaplacení 81 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být stěžovateli způsobena nezákonným vězněním od 11. 2. 1955 do 11. 5. 1955. Současně uvedený soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby na zaplacení shora uvedené částky potvrdil a současně jej změnil tak, že konstatoval, že trestním stíháním stěžovatele, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost; vedlejší účastnici pak uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení 16 456 Kč. Uvedený soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 1619/2013-59 dospěl k závěru, že stěžovateli lze vyhovět pouze formou morálního zadostiučinění, kdy jiná forma s ohledem na časový odstup od doby vzniku a trvání újmy nepřipadá v úvahu, zde navíc s ohledem na krátkou dobu, po kterou byl stěžovatel zbaven osobní svobody.
4. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 jako nepřípustné (jistě ve smyslu §237 téhož zákona s účinností od 1. 1. 2013) shora označeným usnesením odmítl. V odůvodnění nepřijal stěžovatelovu argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 (rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž - odvolávaje se na usnesení ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 840/15 - poukázal na odlišnost věci řešené zmíněným nálezem a jím posuzovaného případu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jádrem sporu je interpretace výroku II výše uvedeného stanoviska Ústavního soudu. Nejvyšší soud má totiž za to, že se vztahuje jen na případy, kdy byla v minulosti náhrada nemateriální újmy vyplacena, podle stěžovatele se však vztahuje na všechny případy, kdy žaloba byla podána před zveřejněním. V této souvislosti stěžovatel upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 1856/13 (N 233/75 SbNU 597) ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. 13 Co 395/2015-197, nález ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2183/13 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. 13 Co 67/2016-106, nález ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3451/13 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 16. 6. 2015 č. j. 16 Co 199/2015-112 a nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 856/15, s tím, že pouhé konstatování porušení jeho práv soudem v případě nezákonného vězení je, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15, méně než zdánlivé, a že má na přiměřenou finanční kompenzaci nárok.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jádrem ústavní stížnosti je námitka, že stěžovateli náleží za újmu způsobenou nezákonným vězněním (v prvé řadě) finanční zadostiučinění. Jak patrno z napadeného rozsudku městského soudu, tento soud se danou otázkou zabýval, přičemž s ohledem na značný časový odstup a poměrně krátkou dobu nezákonného věznění dospěl k závěru, že stěžovateli náleží pouze satisfakce ve formě omluvy. Ústavní soud již v usnesení ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 771/15 (viz sub 16 a 17) dal dostatečně najevo, že řešení otázky, jakou má mít satisfakce s ohledem na konkrétní okolnosti věci (a právní specifika nároků uplatňovaných s ohledem na výrok II zmíněného stanoviska) podobu, je v zásadě věcí obecných soudů; vzal-li městský soud v úvahu vedle značného časového odstupu i kratší délku stěžovatelova nezákonného věznění a dospěl - ve své podstatě - k závěru, že "postačující" je za tohoto stavu (toliko) morální zadostiučinění, nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout, neboť daný závěr není postaven na irelevantních skutečnostech, a ani jim není zjevně nepřiměřený tak, že by jej bylo možno označit za "extrémní". Důvody, které by Ústavní soud opravňovaly k zásahu do nezávislého soudního rozhodování, tak shledány nebyly.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu