ECLI:CZ:US:2016:3.US.2101.15.1
sp. zn. III. ÚS 2101/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Gulajeva, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, AK Ritter-Šťastný se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2015 č. j. 33 Cdo 465/2015-137 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014 č. j. 17 Co 271/2014-120, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 12. 7. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2015, Aleš Gulajev (dále jen „žalovaný“ případně „stěžovatel“) navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení 58 939 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Společnost LAMARK, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Kukleny, Pražská třída 850/110 (dále jen „žalobkyně“), se po žalovaném domáhala zaplacení částky 58 939 Kč s přísl., jako doplatku ceny díla na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 24. 4. 2012.
Dne 1. 4. 2014 rozsudkem č. j. 16 C 261/2013-78 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „nalézací soud“) zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni žalovanou částku s příslušenstvím (výrok I) a náklady řízení ve výši 41 213,10 Kč (výrok II). Nalézací soud nepřipustil žalobcem navrhovaný důkaz vypracováním znaleckého posudku, jakož i slyšením svědka Cupa, neboť dospěl k závěru, že v tomto případě nejde o posouzení technického stavu posuvné brány, ale „o hodnocení součinnosti stran o převzetí díla a případného reklamačního řízení.“
Dne 9. 10. 2014 rozsudkem č. j. 17 Co 271/2014-120 Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 16 C 261/2013-78 potvrdil (výrok I) a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 12 106,96 Kč ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalobkyně (výrok II). V obsáhlém odvolání žalovaný nalézacímu soudu vytýkal zejména nesprávné posouzení dokončení a předání díla, tedy splatnosti doplatku ceny za dílo, a dále též skutečnosti, že předávací protokol podepsal jeho otec, který k tomu nebyl zmocněn, v důsledku čehož mu dílo nebylo řádně předáno. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalobce a rozsudek nalézacího soudu posoudil jako věcně správný.
Dne 29. 4. 2015 usnesením č. j. 33 Cdo 465/2015-137 Nejvyšší soud České republiky (dále jen „dovolací soud“) dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 10. 2014 č. j. 17 Co 271/2014-120 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že dovolací námitky žalovaného nesměřovaly primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkaly nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž bylo právní posouzení věci založeno; dovolací argumentace tak nevystihovala dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Skutkový základ však nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že s názorem dovolacího soudu nesouhlasí a že soudy obou stupňů mu odepřely „právo na spravedlivý přístup k soudu, když věc nesprávně právně hodnotily.“ Polemizoval s právním posouzením jeho věci nalézacím soudem a odvolacím soudem, i s posouzením přípustnosti jeho dovolání dovolacím soudem. Napadená rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu označil za protiústavní s tím, že protiústavnost spatřuje v odepření jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. V rámci soudního řízení se dle názoru stěžovatele soudy pouštěly do řešení odborných otázek, náležejících soudnímu znalci a nerespektovaly jeho právo na provedení důkazu, který navrhoval; soudy též podle tvrzení stěžovatele zneužily procesní předpisy (ustanovení o koncentraci řízení) k tomu, „aby legálně odepřely stěžovateli právo na spravedlivý proces.“
Stěžovatel dále tvrdil, že napadenými rozhodnutími odvolacího soudu a dovolacího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a že „obsah samotného výroku, potažmo odůvodnění odporuje i základním principům“ nacházejícím se v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a že v postupu soudů „je potřeba vidět zřeknutí se základní své role ve smyslu čl. 90 Ústavy.“ Obecné soudy se dle stěžovatele „provinily“ i tím, že svým výkladem „dotvořily“ text smlouvy o dílo (ustanovení o vzniku nároku na cenu díla). Stěžovatel poukázal na judikaturu dovolacího soudu a tvrdil, že se odvolací soud od ní odchýlil, a obdobně postupoval i soud dovolací.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že řízení před nalézacím soudem nebylo spravedlivé, neboť nebyly připuštěny jím navrhované důkazy. Dále namítl, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných ustanovení obchodního zákoníku upravujících smlouvu o dílo; dovolacímu soudu vytkl nesprávné posouzení zákonných podmínek přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s procesním postupem nalézacího soudu při dokazování a právním posouzením jeho občanskoprávní věci obecnými soudy. Stěžovatel opakuje argumenty v řízení před obecnými soudy již uplatněné, s nimiž se nalézací soud, odvolací soud a soud dovolací ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
Pokud jde o tvrzené porušení spravedlivého procesu vadným postupem nalézacího soudu při dokazování, Ústavní soud připomíná, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem zpravidla tak mohou být napraveny v odvolacím řízení; v ústavní stížnosti mohou být oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
Z napadeného rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, proč tento soud nepřipustil důkaz vypracováním znaleckého posudku, jakož i slyšením svědka Cupáka. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ani z ústavní stížnosti pak neplyne, že by nedostatky v dokazování před nalézacím soudem stěžovatel v odvolání uplatnil. V tomto směru tudíž nutno konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svého základního práva na spravedlivý proces z hlediska dokazování.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný – což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že „K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným…. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat.“
Pokud jde o tvrzené porušení základního práva na přístup k dovolacímu soudu, ústavní stížnost neobsahovala v tomto směru (tj. že závěr dovolacího soudu o tom, že dovolací námitky stěžovatele nezakládaly přípustnost dovolání podle §241a odst. 1 o. s. ř., byl vadný) jakoukoliv relevantní argumentaci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu