ECLI:CZ:US:2016:3.US.2126.16.1
sp. zn. III. ÚS 2126/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016 č. j. 6 Tdo 502/2016-22, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2015 č. j. 3 To 406/2015-37 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20. srpna 2015 č. j. 8 Nt 3038/2015-12, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadenými usneseními Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žádost stěžovatele o přerušení výkonu trestu.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí o žádosti odsouzeného o přerušení výkonu trestu odnětí svobody (pozitivní i negativní) není obsaženo v taxativním výčtu ustanovení §265a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a proto proti němu nelze dovoláním brojit.
4. Obsahem ústavní stížnosti stěžovatel nicméně napadá pouze závěry soudů nižších stupňů, a postup Nejvyššího soudu nijak nenapadá, ačkoli byl v usnesení ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3860/15 poučen, že jejich opětovné napadení je nepřípustné.
5. Vzhledem k tomu, že postup Nejvyššího soudu plně odpovídá znění i smyslu právní úpravy dovolání podle trestního řádu, a stěžovatel tento procesní postup ani nijak konkrétně nerozporuje, musí Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost v části navrhující zrušení usnesení Nejvyššího soudu pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť tímto postupem nemohlo být ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu zasaženo.
6. Ve vztahu k rozhodnutím okresního a krajského soudu musí pak Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost vzhledem k ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou s ohledem na princip koncentrovaného a jednoinstančního rozhodování Ústavního soudu [viz usnesení ze dne 16. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 458/98 (U 75/12 SbNU 549)], které v takové věci připouští nové projednání rozhodnuté věci Ústavním soudem jen za výslovně stanovených podmínek; ty však předmětná ústavní stížnost nesplňuje, nehledě na skutečnost, že byla podána zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty od chvíle, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí krajského soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), jež je třeba považovat v dané věci za poslední opravný prostředek, který měl stěžovatel k ochraně svých práv k dispozici. Podání dovolání k Nejvyššímu soudu pak nelze považovat za prostředek, kterým by bylo možné dosáhnout "navrácení" takto uplynulé lhůty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu